Úmorně dlouhá Cesta dlouhým dnem do noci v pražské Dlouhé. Nový umělecký šéf přišel do Prahy z Brna
Pražské Divadlo v Dlouhé na konci března uvedlo oceňovanou hru laureáta Nobelovy ceny Eugena O’Neilla Cesta dlouhým dnem do noci. Rodinné psychologické drama oceněné mimo jiné Pulitzerovou cenou scéna představila v režijním pojetí budoucího uměleckého šéfa Divadla v Dlouhé Ivana Buraje.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Základním pilířem naší koncepce pro Divadlo v Dlouhé je chápání divadla jako nenahraditelné součásti veřejného prostoru, unikátního nástroje zkoumání světa a našeho místa v něm. Věříme, že divadlo může spoluutvářet člověka jako vnímavějšího vůči sobě samému i svému okolí a tím přispívat k demokratické a solidární orientaci naší společnosti,“ stojí v úvodu koncepce nového uměleckého vedení zmíněné scény, které to současné nahradí od sezony 2025/26.
Uměleckým šéfem Dlouhé se od přespříští sezony stane Ivan Buraj, bratislavský rodák dlouhodobě vedoucí brněnské HaDivadlo. Koncepci připravil s dramaturgyní Terezou Marečkovou, která se s Dlouhou umělecky sžívá už nyní.
Ambiciózní vize, slibná jména
Koncepce, se kterou zvítězili ve výběrovém řízení, je velmi ambiciózní – a nutno říct, že extrémně přitažlivá. Kromě definování divadla jako relevantního média pro současnou dobu se chystají potenciálu scény využít i coby edukativního i komunikačního (snad až komunitního) nástroje zaměřeného na nejmladší i nejstarší generaci (a také všechny generace zároveň).
Chtějí navázat na věkově pestré publikum stabilně kvalitní pražské scény, udržet talentovaný a vyrovnaný herecký soubor a k tvorbě přizvat jedny z nejzvučnějších režisérských jmen současnosti: Kamilu Polívkovou, Annu Klimešovou a Dušana D. Pařízka.
Jména zní slibně; poslední zmíněný může navíc na tuzemskou divadelní mapu vnést zkušenosti z německojazyčných divadelních scén, o jejichž estetice v Česku mnozí mluví a snad ještě častěji se ji
