Lisa dostala echo, aby se vrátila domů na venkov, kde si hospodaří její rodiče. Připojí se i brácha se ségrou, jelikož se mají dozvědět něco důležitého. Rodiče by rádi někomu z nich předali pozemky a les, přičemž nic nechtějí dělit, takže „vítězem“ se stane jen jeden … nebo jedna. Nikdo se netváří, že by měl o stěhování do těchto končin mimo velkoměsto enormní zájem. Lisa má svou práci kreslířky a díky vynikajícímu hereckému projevu její představitelky Karin Franz Körlof nás bude moc, moc zajímat, byť jest poněkud svéráznější povahy. To může mít souvislost s nepříjemným dávným zážitkem, který rodinu postihnul a který ji i po tak dlouhé době může tuplem dočista rozklížit.

Hlavní hrdinka udržuje jakýs takýs vztah se svým vydavatelem, u něhož dostaneme příležitosti se ujistit, že ji má doopravdy hodně rád, nicméně ona v rámci své „krizovky“ pořádně neví, co vlastně chce a co nechce. To dokazuje i hezká scéna, kdy si volají a předstírají, že se neznají. Ničemu nepomáhá ani skutečnost, že k ní občas promlouvá pěna do koupele nebo stromy nebo jídlo nebo plechovka s pitím. Je toto důsledek psychické poruchy? Přepracování? Výjimečných schopností? A co když prostě Lisa nechce dospět a hledá v komkoli, resp. v čemkoli, spřízněnou duši? To by bylo fajn, akorát tihle její „imaginární kamarádi“ jsou rovněž poněkud svéráznější povahy, tudíž ve skutečnosti v podstatě odrážejí tu její, potažmo její (mo)mentální rozpoložení.

To patrně ještě více narušil návrat do míst, kde vyrůstala a kde na stromě zůstal její dětský domeček, přestože okolí bylo vykáceno. Brzy nám bude jasné, že chlapec, který se jí zjevuje, mluví s ní (nejen o zastavovači času, co chce vynalézt) a ona se ho třeba i snaží zachránit, má velký význam. A režisér Andreas Öhman, jenž svou vizi nepochybně do puntíku splnil, nám jeho přítomnost postupně vysvětlí, přičemž ze závěrečného dovětku se dozvíme, že celá věc má pro něj jakožto pro tvůrce mnohem hlubší význam, než by se na první pohled mohlo zdát. Tím celý film vlastně pozvedne ještě o úroveň výš, jakkoli by zase bývalo bylo nejlepší, kdyby se nepřihodilo nic, co by mohlo zapříčinit jeho vznik.

 










 

V Jednou to bude všechno tvoje se věci točí kolem rodiny. Trochu se nabízí otázka – i proto, že má jediná tmavé vlasy – jestli náhodou není Lisa adoptovaná, což by byl teprve nečekaný twist, nicméně dělat nečekané twisty nebyl režisérův cíl. Tím bylo ukázat narušené vztahy v této jedné rodině, které se (podle očekávání, ač doufáme, že na to nedojde, protože je to trochu klišé, kór když se výjevy emocí dostaví na veřejné akci, jakou konkrétně tady představuje oslava matčiných sedmdesátin) ještě zhorší, aby mohlo dojít k jejich snad katarznímu napravení a k procitnutí, že smutné záležitosti by neměly rozdělovat, nýbrž stmelovat.

Jednou to bude všechno tvoje je film s delším názvem, které obvykle diváky a divačky netáhnou, ale v tomto případě by to byla chyba. Navíc přece ani není tak složitý na zapamatování. Tahle podívaná nepostrádá lidské, laskavé momenty jako například sledování přírodopisného dokumentu o mravencích. Stejně tak ty dojemné, ke kterým se řadí i ta krátká scéna hraní fotbalu s mladším sourozencem. A nechybí ani ty, řekněme, osudové – viz v silnici bobr (zjevně si sem však neodskočil odtud). Ono magicko-realistické pojetí rozhodně přidává na působivosti, zrovna jako fajnové lokace, takže tenhle příběh zůstane v paměti nepochybně dlouho ... A jako menší bonus v něm dokonce zazní i tento dávný hit.

FOTO: Film Europe