Mašín, Balabán, Morávek. K odbojové skupině Obrana národa ale patřili i méně známí lidé a také ti zaplatili mučením či smrtí. Byl to i Otto Janík, otec folklorní tanečnice Věry Heidlerové. Ona v poválečné republice pak prožívala chvíle klidné. A taky méně klidné…
„Tatínek měl pomněnkově modré oči, ale když šlo o něco vážného nebo se naštval, tak mu zešedly. A tehdy nás úplně hypnotizoval, jako by říkal: ,Neplačte, neproste.´ Ruce tehdy měl spoutané a to mně přišlo strašně nespravedlivé, že můj krásný tatínek, který cvičil, byl sokolem, měl spoustu vyznamenání za gymnastiku… A tak ho drží svázaného!“ líčí Věra Heidlerová (*1936) chvíle, kdy si pro jejího otce přišlo domů gestapo. Psal se osmnáctý červenec 1940.
Obrana národa vznikla v roce 1939 jako vojenská protinacisticky zaměřená odbojová organizace, která s různou intenzitou působila na území Protektorátu Čechy a Morava až do konce druhé světové války. Během své existence byla Obrana národa cílem několika zásahů nacistických složek a kvůli tomu také došlo k postupné likvidaci všech jejích struktur. Organizace však měla i na konci války své nezastupitelné místo během bojů o svobodu – z jejích zbytků byla vytvořena dvě velitelství s názvy Alex a Bartoš, která se výrazně podílela na Pražském povstání v květnu roku 1945.
Nesmíš soudit lidi podle jejich národnosti
„Tatínek měl dobrou náturu a tu já mám po něm,“ říká Věra Heidlerová, která během svého života prožila dvě totality – nacistickou a komunistickou. Stejně jako její otec si dokázala v obou érách najít útočiště, tedy svůj vlastní vesmír uprostřed nepřátelského území. Pro Ottu Janíka byl tímto soukromým územím odboj. A potom během pobytu ve vazbě třeba i to, že si při vší hrůze, kterou zažíval v nacistické vyšetřovací vazbě, dokázal zpívat. Třeba když za trest holýma rukama musel umývat záchodové mísy.
Otto Janík měl štěstí. Ve vazbě natrefil na německého bachaře, který mu poradil, jak vypovídat u soudu, aby se vina neprokázala. Když po devíti měsících surového věznění, které strávil rovným dílem ve vazbě v Uherském Hradišti a v nechvalně proslulých brněnských Kounicových kolejích, zazvonil na jejich domovní dveře, malá Věrka jej nepoznala. Byl vyhublý, zarostlý a zavšivený.
„Tatínek se z toho dostal a říkal: ,Nikdy nesmíš posuzovat lidi podle národnosti, protože mně zrovna velice pomohl jeden Němec.‘“
Dalším hrdinou, jehož osud se během válečných let proťal s Věřiným, byl prof. MUDr. Jan Vignati – lékař a odbojář, který se za války coby mikrobiolog pokusil vyvinout biologickou zbraň. Když sedmiletá Věrka v roce 1943 nastoupila na uhersko-hradišťskou základní školu, našla si hned během prvního dne kamarádku – Janu Vignatiovou: „Jak jsme nastupovaly do třídy, tak já jsem byla ‚organizátor‘, hned jsem měla židlu a věděla, kde budu sedět. A teď přišlo takové krásné děvčátko, strašně smutné, a to byla Jana – dcera pana primáře Jana Vignatiho. Byl to velký vlastenec, ale dopadl velice špatně.“ Jan Vignati byl 26. srpna 1942 za svoji činnost v Obraně národa sťat gilotinou v Plötzensee.
Kamarádky až do smrti
Přátelství dvou dívek vydrželo až do konce života jedné z nich – archeoložka PhDr. Jana Vignatiová, CSc. zemřela v září 1999. Děvčata spolu chodila do folklórního souboru Hradišťan, společně studovala na uherskohradišťském gymnáziu a společně také plánovala vysokoškolské studium etnografie v Brně. Z něj ale sešlo. Věra se rozhodla, že nechce být součástí ponižujícího kádrování, byla si jista, že po něm by namísto pomyslných dveří otevřených do světa poznání přišlo leda zklamání. Navíc jejího otce tehdy z politických důvodů vyhodili z práce:
„Naštvala jsem se a řekla, že studovat nepůjdu, a budu vydělávat. V tom věku si myslíte, že studovat můžete třeba za pět, šest let.“
„Byl u nás doma za tatínkem dokonce pan profesor Misař z gymnázia, ale já jsem si postavila hlavu...“ Věra Heidlerová nakonec díky přímluvě maminky své kamarádky Jany mohla nastoupit jako elévka v knihovně v Uherském Hradišti.
Tanec, knihy, nadávky…
V době šedesátých let Věra Heidlerová žila svůj soukromý vesmír. Tančila v Hradišťanu, s nímž již v roce 1957 absolvovala turné po Evropě. V době, kdy si většina Čechoslováků mohla o Západě nechat jen zdát, navštívila Rakousko, Švýcarsko, Itálii a Francii. „Když jsem takto jela poprvé, byly tvrdé prověrky, kdo jet smí, a kdo ne.“
„Také já jsem původně jet neměla, ale díky primáši Staňkovi jsem jela. To jsem se poprvé a naposledy dostala do ‚velkého světa.‘“
Věra Heidlerová také ale dodává, že zájezd byl pod trvalým politickým dozorem, kdy k tomu zmocněný pracovník všechny poučoval, co na Západě vidí a jak si to mají správně vyložit. Například v italském Janově se jim snažil namluvit, že obyvatelé jsou natolik chudí, že nemají ani dětské kočárky. Ale všichni i přesto viděli, že je tu oproti tehdejšímu Československu diametrálně odlišná životní úroveň – začínalo to regály plnými ovoce a končilo svobodou, jež zde byla hmatatelně cítit.
Vedle působení v tanečním souboru Věra pracovala v uherskohradišťské knihovně, což s sebou nakonec určitou míru svobody přineslo. V době uvolnění na konci 60. let zde až doposud protěžované budovatelské básníky vystřídali literáti, jako byl například Ludvík Vaculík, Milan Kundera, Jan Skácel či Oldřich Mikulášek. „Naráz se otevřely dveře do světa, byly veřejné besedy s autory a se studenty. Tehdy byly součástí i debaty o politické situaci a šlo otevřeně říct, co jsme si mysleli.“
Hned druhým dechem pamětnice ale dodává, že v důsledku otevřenosti a zveřejňování svých názorů řada z jejích přátel – včetně jí samé – po roce 1968 o místa přišla. Věra Heidlerová po normalizačních prověrkách skončila „na ulici…“
„Tři čtvrtě roku jsem byla nezaměstnaná. Nesměla jsem dělat listonošku ani v pekárně. Vždycky mi řekli, že nesmím mít styk s lidmi.
„Zastala se mě až organizace politických vězňů,“ říká pamětnice, která díky té intervenci nakonec směla nastoupit jako dělnice do skladu Drobného zboží. Žena, kterou kdysi kultivovala četba i prostředí, v němž s knihami pracovala, se tak ocitla mezi muži, kde se za sprostým slovem či nadávkou nešlo daleko. Nebylo možné se s tím sžít, ale dalo se postupně vydobýt si respekt.
Ať žije Havel!
Ve skladu Drobného zboží pamětnice prožila velkou část normalizace. Vydržela to až do roku 1984, kdy se společně s manželem přestěhovali do Litvínova, zde Věra získala místo v technické knihovně Chemopetrolu.
Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás prosím na mailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
Emise v Litvínově a jeho okolí tehdy mnohanásobně překračovaly limity, všude byl cítit zápach chemie a zplodin. Větrat se nesmělo. Tyto otřesné ekologické podmínky nakonec vedly až demonstracím, jež se krátce před 17. listopadem 1989 přelily z Teplic do okolních měst. Na jedné z nich byla Věra Heidlerová v Mostě. V tu dobu ještě nikdo netušil, že se pomalu blíží pád komunismu:
„Za mnou už stáli takoví moderně oblečení hoši, měli nějaké transparenty a na nich bylo napsané: ‚Ať žije Havel!‘“
„A jak skončil ten řečník, začali křičet: ‚Ať žije Havel! Ať žije Havel! Pryč s komunismem!‘ A já jsem byla tak blbá, že jsem se otočila a říkám: ‚Chlapci, nepřivolávejte na sebe neštěstí. Komunisti přijdú a zvalchují vás obuškama. My jsme generace, která viděla, co dovedou.‘ A ti mladí se dívali úplně mimo mě. Prostě já jsem byla ta minulost. Já jsem pro ně neexistovala a oni si kráčeli za svým – už za svojí vizí úplně jiného světa.“