Monogamie jako ztráta fantazie. Jaké bychom měly vztahy bez společenských předsudků

Ženy se rodí do společnosti, která od nich očekává, že budou centralizovat své životy okolo romantické heterosexuální lásky cílené na jediného partnera. Současně jsme učeny, že láska, kterou chováme k našim partnerům, je jiná a důležitější než ta, kterou chováme k jiným lidem kolem nás. Očekává se, že pravá láska nám na celý život zaplní veškerá prázdná a temná místa a že je hodnotnější než lásky jiné, například platonické nebo přátelské. Protože jedině skrze heterosexuální lásku a partnerství můžeme zakládat centrální jednotky společnosti a státu: nukleární rodiny.

Ačkoli dnes už víme, že rodina jako instituce a společenská jednotka bývá zdrojem traumatu, psychického i fyzického a sexualizovaného násilí (související data nabízí například beztrestu), stále se jako společnost držíme představy, že rodina je jediná přípustná jednotka společenské organizace. Krev přece není voda a špinavé prádlo se nepere na veřejnosti. Velké množství psychického i fyzického násilí tak zůstává uzamčeno v rodinách, protože předpokládáme, že se jedná o individuální problémy, za které si tak trochu můžeme sami*y.