Povídáme si před vaší návštěvou u zubaře. Míváte ze zubaře strach?
Ne, mně občasná bolest nevadí. Naopak – díky té bolesti cítím, že žiju.
Je něco nebo někdo, z čeho nebo z koho máte strach?
Nevím, jestli je to strach, spíš obavy z mnoha věcí. Často si například povzdechnu nad naší planetou a tím, jak ji v posledních letech devastujeme. Mám smutek na duši z toho, že bychom ji mohli zničit příliš brzo. Strachem jako takovým netrpím. Říkám si, že kdybych pořád myslela na nějaké katastrofické scénáře napsané ve fantazii vlastní hlavy, protože všichni jsme v tomto směru dokonalí scenáristi, strach by mě omezoval. A to nechci. Patřím k lidem, kteří vnímají, že život výletem na zemi nekončí, ale že pokračujeme dál. Snažím se každý den opravdu prožít v přítomném okamžiku, protože nikdo z nás neví, kdy nastane konec. A já bych chtěla do poslední chvíle prožívat pohodu místo strachu.
Vy byste na strach stejně ani neměla čas.
Což je možná další důvod, proč strachu nepodléhám. (smích)
Říkala jste mi do telefonu něco o zařizování nového bytu. Budete se stěhovat?
Ano, ale až na jaře. Řekli jsme si s mužem, že bychom rádi byli konečně ve svém, abychom nemuseli řešit v důchodu stěhování z podnájmu do podnájmu. A taky chci umřít na své zahrádce nebo v maringotce, ne v cizím bytě, který jako důchodkyně třeba ani nepoplatím. Mému muži je čerstvě padesát, já se tomuhle věku blížím, tak jsme asi měli i poslední šanci na nějakou hypotéku. Rozmlouvám s Bohem, byť v mých představách nemá jasnou podobu, taky s dalšími entitami. Vyslala jsem tedy přání k univerzu a ono se nám to splnilo.
Běžně to takhle děláte?
Povídám si s Bohem denně, ne jenom když si něco přeju. Nejčastěji mu děkuju. Velká přání jsem vyslala možná tak třikrát v životě. Přála jsem si úžasného muže a děti, splnilo se. Ohledně práce jednou, na podzim 2021, a přišla nabídka na seriál Dobré ráno, Brno! A třetí bylo bydlení. A vyšlo tak, jak jsme si s mužem přáli. Chtěli jsme malý domek po někom, kdo si své hnízdo hýčkal, aby v něm byla dobrá energie, v místě, kde je aspoň trochu čistý vzduch a kde bychom nebyli daleko od Prahy, kam dojíždíme za prací. Protože můj muž neřídí auto, nemohlo to být někde na samotě – a máme taky děti (sedmiletého syna Oskara a šestiletou Julii – pozn. red.), které potřebují vyrůstat ve společenství lidí. Taky jsme chtěli, abychom se tam akorát vešli, nepotřebujeme sídlo, kde je garáž větší než dům, a bazén, radši zahrádku na pěstování vlastní lékárničky. A nám se ten rekreační objekt podařilo najít. Původní majitelé jsou laskaví staří lidé, které potěšilo, když zjistili, že domek nechceme bourat, jen ho recyklovat, navázat na jejich život. Už bychom se dávno stěhovali, ale potřebujeme domek ještě zateplit.
Říkala jste, že rozmlouváte s různými entitami…
Nevím, jak to přesně nazvat, nemyslím tím nějaké vesmírné bytosti. Vždycky vyslovím přání, že bych potřebovala nějakou radu nebo indicii, a ono se mi jí dřív nebo později dostane. Komunikuju třeba i se svými blízkými, kteří už jsou na jiné cestě. Například moje směřování k čínské medicíně určitě ovlivnila moje babička. Je to spíš tichá konverzace na úrovni myšlenek. Ne každý den. Ale každý den vnímám radost ze života a vděčnost. Někdy si připadám jako dítě, které nepřestává žasnout. Nad přírodou, uměleckými díly, lidmi, které potkávám. Ráda poznávám nové lidi, nesedím na místě, pořád něco zažívám, zkouším, učím se. Znám své slabší stránky, občas proto poprosím, že bych chtěla být trpělivější. Kdysi jsem objevila knihu Hovory s Bohem, která pro mě byla klíčová, mnohé otázky a hlavně odpovědi na ně jsem si díky ní jenom potvrdila.
V tom, jak jste trochu zrychlená, se podobáte moderátorce Radce ze seriálu. Jak tuhle rychlost vnímá váš muž?
Můj muž tenkrát velmi dobře věděl, koho balí, do čeho jde. (smích) On není tak slyšet a vidět jako já, ale vnitřně je nastavený podobně. Taky má rád akci. A je spokojený, že má vedle sebe někoho, koho nemusí pořád on inspirovat. Ale to neznamená, že neumíme odpočívat. A já ho k ničemu nenutím, a ač se to nezdá, někdy potřebuju být i sama. Objevím třeba nějakou přednášku a vyrazím na ni, a on se bez reptání postará o děti. Mám spoustu zájmů a aktivit a on mi je dopřává. Je skvělý v tom, že nikoho neposuzuje, neodsuzuje. On sice nikdy nečetl žádnou duchovní knihu, ale chová se, jako by vyrůstal někde v tibetském chrámu. Je laskavý a ve všech vidí hlavně to dobré. Jinak s Radkou nemám moc společného. Nežárlím na kolegyně, nemám problém s věkem, nezamilovávám se do režisérů a nepotřebuju se ničím stimulovat k žádnému výkonu.
Při uvádění druhé řady seriálu Dobré ráno, Brno! jste na tiskové konferenci řekla, i když se smíchem: Už takhle mám málo práce, a ještě když hraju tak kontroverzní roli, jako je Radka… Pořád to trvá? Pořád máte málo práce?
Kdosi mi řekl, že některé scény v seriálu – třeba s fetováním nebo exkrementem na kapotě auta – byly už moc. Já si to nemyslím, komediální seriál se má brát s nadsázkou. A já nejsem Radka, jenom ji hraju. Na tiskovce jsem si taky dělala legraci. Nemyslím si, že by mi u diváků zavřelo vrátka to, že hraju feťačku, tedy v druhé řadě už vyléčenou, která neváhá sáhnout po kuriózní pomstě. V divadle jsem měla hodně práce, před kamerou tolik ne, nikdy jsem to moc neřešila. Ale jednou za čas si něco natočit je fajn. Nejen proto, že jsou za to jiné peníze, než si vyděláte u divadla. Práce před kamerou je hlavně jiná technicky. Stačí zvednout obočí, a už je to velké gesto, oproti divadlu, kde hrajete tak, aby to viděli i diváci v zadních řadách. Popravdě – na to, kolik toho vzniká, bych mohla mít práce víc.
Nepatřím k herečkám, které čekají jen na hlavní role. Žádnou rolí neopovrhuju. A nebráním se ani nekonečným seriálům. Vždyť i „nekonečnou“ postavu si můžu zpestřit a udělat si ji zajímavou, a ne jen odříkat repliky a jít domů. A je na režisérovi, aby mě usměrnil a řekl, co už je moc, a co naopak vítá. Jak jsem zrychlená, jsem zároveň i velmi empatická, vnímám, kdy je potřeba se stáhnout a ztišit. Velmi rychle umím vycítit rozpoložení toho druhého, a podle toho svůj temperament krotit. Od dětství vnímám různé hry mezi lidmi, drobné nuance mezi řádky, z toho pak v herectví čerpám. Mám ráda lidi a potřebuju je k životu. A když hraju nějakou postavu, vybavím si spektrum lidí, které jsem kdy v životě potkala. Občas mi ale kamarádi říkají, že bez sociálních sítí nepochodím.
Aha, vy jste tedy člověk, který se brání sociálním sítím?
Nepotřebuju je k životu. A říkám si, možná až s trochu dětsky beraní hlavou, že přece není možné, aby sociální sítě byly určujícím kritériem k posuzování talentu herců.
Myslím, že seriálem Dobré ráno, Brno! jste se prezentovala tak, že žádné nepotřebujete.
Víte, mně přijde tak nefér vůči všem hercům, kteří hrají mimo Prahu a jsou tak skvělí, že se v televizi nikdy neobjeví. Je tu tolik talentovaných herců, mladších, starších. Jedenáct let jsem byla ve dvou divadlech a jezdili jsme hrát po celé republice a na různé festivaly, viděla jsme tam hrát tolik šikovných lidí. Ale nikdo je nezná. A nikdo si nedá tu práci, aby je našel. Považuju za velký nešvar, že některé castingové režisérky jsou zároveň herecké agentky. A do projektů, které obsazují, si dosazují své lidi, které zastupují, protože z nich mají provizi. Mnozí z nás netuší, že se něco chystá nebo že už probíhá casting. V Hollywoodu je to považováno za střet zájmů. Proto se před kamerou pořád objevují jedni a titíž herci. Ano, každý sází na záruku kvality. Ale když vidíte stejného herce v několikátém filmu nebo seriálu, přejí se vám, aspoň to slýchám od diváků. Já jsem měla velké štěstí, že si na mě Průša (režisér Jan Prušinovský – pozn. red.) vzpomněl. I když to vlastně nebyl on.
A kdo to byl?
Jeho žena Markétka. Oni dva jsou velcí milovníci divadla a profesionálové, mají skutečně přehled o hercích. Natáčení Dobrého rána, Brno! už se blížilo a Průša prý pořád neměl obsazenou roli Radky. Ne že by tu pro něj nebyly skvělé herečky, ale ne každá si ze sebe umí udělat legraci. A nemohl tam obsadit velmi známou herečku, aby hrála moderátorku z Brna, v partě Brňáků by působila jako pěst na oko. Takže já mu nahrála do karet, že se po mně po dvou mateřských slehla zem a nemám ani ty sociální sítě.
Tak to v životě bývá, že věci do sebe zapadnou.
Dva nebo tři měsíce předtím jsem si říkala, že jsem připravena na roli v seriálu nebo filmu, a moji myšlenku zachytila Markéta. Zaktivizovala jsem univerzum – bezdrátové připojení funguje na všech úrovních – a z role Radky, vůbec z práce v Brně, jsem nadšená. V tomhle seriálu se všechno tak krásně sešlo. Noví kamarádi, kolegové, nespočet zážitků a neutuchající legrace. Miluju český humor. A Honzík Prušinovský to umí osolit tak lidsky… Nejdřív se od plic zasmějeme a pak se nad tím zamyslíme, aniž bychom se za své lidské či nelidské vlastnosti museli sebemrskačsky stydět či se cítit provinile. Je mi sympatické, že se nemoralizuje na první dobrou.
Zdroj: časopis TV Magazín
