„Někdy to bez emocí nejde. Přemýšlel jsem nad tím dopředu a věděl jsem, že budu hotový,“ přiznal Dávid, jemuž se Zubří za tři roky dostalo pod kůži. „Takhle srdečné lidi jako tady na Valašsku jsem nikde jinde nezažil. Cítil jsem se fantasticky,“ děkoval Dávid, jehož na konci angažmá v Zubří limitovaly zdravotní potíže.
Čím vám Zubří přirostlo k srdci?
Kromě jednoho člověka jsem tady neměl jediný konflikt, jediného nepřítele. Se všemi lidmi jsem si rozuměl. Byl jsem otevřený, celé to zafungovalo. Nikdo neřešil, že jsem Slovák. Občas jsem musel zvýšit hlas, ale nemusel jsem bojovat s žádným hráčem jako v jiných klubech, kde proti mě stáli třeba čtyři. Když jsme v průběhu sezony ukončili smlouvu s Kubou Krupou (gólman), podali jsme si ruce, kdykoliv jsme se potkali. Ani náznakem jsem od něj necítil nějakou zášť. Vážím si, že jsem mohl strávit tři roky v Zubří. Valaši jsou jiná sorta lidí.
Když jste v létě 2021 přicházel, asi byste neřekl, že si vytvoříte tak silnou pouto, že?
První věta, kterou jsem řekl, když mi volal s nabídkou Michal Balhárek (manažer Zubří), byla, že doufám, že mě nevyhodíte po prvním zápase. Byl to pro něj absolutní šok. Vůbec nechápal. Měl jsem za sebou angažmá u žen Michalovců, kde mě vyrazili po úvodním kole. Byl jsem zbitý, naštvaný, zanevřel jsem na lidi. Zubří mi to vynahradilo. Ukázali mi, jací také můžou být. Když jsem měl ke konci zdravotní problémy, klidně mě uvolnili domů do Německa. Zlatí lidé.
Mizera s číslem 99: Láme mi to srdce, bohužel musím Zubří vyřadit |
Často jste chválil fanoušky. Byli nejlepší?
Podobné jsem zažil jen v Groswallstadtu, ale ti nejezdili v takové míře ven, jen když to bylo blízko. Při loučení jsem předal z vděčnosti svoje triko Vaškovi, který snad nechyběl na jediném venkovním zápase.
Kam řadíte zuberskou štaci sportovně?
Bylo to těžké. V Mostě nebo Prešově jsem se pohyboval v jiných házenkářských vodách. Ale jsem přesvědčený, že jsme každou sezonu z týmu vyždímali maximum. První rok jsme získali extraligový bronz po strašné smůle v semifinále s Plzní.
Straší vás závěr pátého střetnutí dodnes?
Když někde vidím Plzeň, vždycky si na to vzpomenu. Pamatuji si každý detail. Pátý rozhodující zápas venku. Dáváme osm vteřin před koncem vedoucí gól s faulem, za který měli domácí dostat dvě minuty. Těsně před koncem inkasujeme, v rozstřelu jsme neproměnili mečbol. Tehdy mě to úplně zničilo.
Každým rokem odcházely opory, výsledky šly dolů. Frustrovalo vás, že se to nedá zastavit?
Nevěděl jsem, že je v Zubří takový obrat hráčů. Ale časem jsem si zvykl. Nejsilnější byl tým z prvního roku. Kdyby zůstal pohromadě, šlapali bychom nejlepším na paty. Mrzela mě zranění. Loni jsme obhájili semifinále, ale na medaili jsme neměli sílu. Letos to byla zase katastrofa. Jen tři zkušení hráči. V jednu chvíli nám vypadlo pět stěžejních hráčů. Každá absence bolela. Věděl jsem, že úspěchem bude play off. Mrzí mě, že jsme nezvládli lépe finále Českého poháru. Už jsem byl zdravotně handicapovaný, Karviná byla lépe připravená.
Momentka ze zápasu HC Robe Zubří vs HC Dukla Praha
Tým po vás povede ještě před pár dny váš svěřenec Ondřej Mika. Dobrá volba?
Je to domácí kluk, nemusí nic poznávat. Bude mít velkou autoritu. Jako hráč byl lídr. Bude působit motivačně, ale bude potřebovat hráče. Hodně jich odchází.
Vracíte se domů do Německa. Co házená?
Od léta nastupuji k třetiligovému týmu, dvacet kilometrů od domova. Jsou to amatéři, bude o něco méně práce než v Zubří. Teď mám dva měsíce, abych se dal zdravotně dohromady.
