Zde může být vaše reklama.

HOLD ELIŠCE JUNKOVÉ Olomoucká činohra uvede světovou premiéru muzikálu ELA!

Olomoucká činohra uvede světovou premiéru muzikálu ELA!

foto: Moravské divadlo Olomouc / Daniel Schulz

30. 04. 2024 - 12:37

Možná nejznámější olomoucká rodačka, šarmantní a odvážná žena, která se nebála být nejlepší a pokořit ostřílené muže. Automobilová závodnice a ve své době nejrychlejší žena světa Eliška Junková ožije i se svou Bugatti T35 na jevišti Moravského divadla v muzikálu ELA!, který napsal Tomáš Syrovátka a k němuž Filip Tailor složil hudbu. Režie inscenace se ujme šéf souboru Roman Vencl. V roli Ely diváci uvidí Natálii Tichánkovou a Vlastu Hartlovou. Světová premiéra se uskuteční v pátek 3. května.

Eliška Junková se narodila jako Alžběta Pospíšilová v roce 1900 v Olomouci. Po studiích nastoupila do nově vznikající pobočky Pražské úvěrní banky, kterou v Olomouci zakládal Čeněk Junek. Vzal si ji s sebou i do Brna, kde otevíral další pobočku. Eliška se zde věnovala studiu jazyků, dokonce studovala hudbu u Leoše Janáčka, toužila cestovat a poznat svět. Odjela na stáž do Francie, kde se opět setkala s Čeňkem a navštívila s ním pařížský autosalon. Na něm se společně zamilovali do stroje Bugatti T30 a začala se psát jejich společná závodní historie a láskou naplněný vztah.

V době, kdy ženy v Československu teprve získaly volební právo, Ela složila řidičské zkoušky a začala závodit v ryze mužském sportu. Úspěchy se dostavily záhy, ve svém voze Bugatti T35 zvítězila na závodech doma i v zahraničí. Vrcholem kariéry byla účast na sicilském závodě Targa Florio v roce 1928, na kterém se i za neuvěřitelně těžkých podmínek v celkovém pořadí umístila pátá a získala několik dílčích cen. Rozjetou kariéru ale v témže roce utnula nehoda, při níž Čeněk přišel o život.

Eliška Junková je dodnes legendou a inspirací, a to nejen díky svým výsledkům v motorsportu. „Náš muzikál zachycuje nejen Elinu jízdu za vavříny, ale především cestu životem. Vydává se směrem „do hlubin její duše“. Svoboda rozhodnout si o svém osudu, vybrat si svoji vlastní cestu třeba navzdory všem – to je jedna stránka mince. Jak ale dokázala pověsit závodní volant „na hřebík“, aniž by na ní byla po zbytek života patrná hořkost? Odejít je umění a odejít bet trpkosti, to chce moudrost. Cesta Elišky Junkové po závodních tratích je jistou cestou ke zmoudření a cestou k sobě samé. Ela v našem muzikálu musí poznat, co je její pravé já. Co ji hnalo být nejlepší, pokořit muže? Když to zjistí, dokáže i hrdě skončit a zachovat si svobodu,“ uvedl dramatik a bývalý dlouholetý dramaturg libereckého divadla Tomáš Syrovátka k námětu hry, kterou psal přímo pro Moravské divadlo. „ELA! není tak úplně typem textu, který by nějak zásadně vycházel z jednoho konkrétního herce. Ano, myslel jsem na ně. Ale především jsem psal text „na tělo“ celému souboru, divadlu, diváctvu. Prostě jsem se snažil, aby ELA! zapadla do toho, jaké divadlo se v Olomouci dělá a v jakém prostoru bude inscenace uváděná,“ prozradil dál Syrovátka, který před dvěma lety oslovil šéfa činohry Romana Vencla.

„Jeho nápad mě okamžitě zaujal, protože mám rád, když se divadelní příběhy propojují s danou lokalitou a s místními osobnostmi. Z naší první schůzky vyplynulo, že by tomu pan autor chtěl dát muzikálovou formu, což mě, přiznávám, trochu vyděsilo, protože tento žánr nepatří zrovna mezi mé oblíbené a nikdy jsem ho ještě nedělal,“ přiblížil začátek spolupráce Roman Vencl, který se však ihned po přečtení první verze scénáře pro tuto hru nadchl a rozhodl se ji režírovat. „Byl jsem nadšen z toho, kolik témat muzikál otevírá, že neklouže jen po povrchu, ale je vlastně poměrně hlubokou sondou do psychologie a přemýšlení ženy, která ve 20. letech minulého století uchvátila doslova celou Evropu.“

Tomáš Syrovátka napsal před několika lety o Elišce Junkové rozhlasovou hru Zrada na trati, kdy některé motivy vycházející z biografických daností jsou logicky podobné, ale jedná se o zcela jiný text. „Při psaní muzikálu jsem rozhlasovou hru vůbec neotevřel a nezkopíroval jsem žádnou pasáž. Jsou zde také i jiné postavy. A pro muzikál jsem se rozhodl kvůli metaforičnosti, kterou žánr obsahující písničky nabízí v mnohem větší míře než činohra. Když Ela absolvuje jeden závod za druhým a bere, abych tak řekl, všechno smykem, vzniká na jevišti i metaforický obraz života od mládí až po stáří. Naše inscenace rozhodně není jen biografií. Vnitřní Elin svět, to je skutečné jeviště našeho příběhu a také důvod, proč v našem muzikálu diváci neuvidí jen jednu Elu, ale Ely dvě – v mladším a starším věku,“ vysvětlil Tomáš Syrovátka výběr formátu.

„Ke všem tématům přistupujeme s jistou hravostí a nadsázkou, takže náš muzikál je rozkročen někde mezi dokumentárností, lyričností a komediálností,“ uvedl Syrovátka. Informace o jejím životě a závodní kariéře čerpal autor a režisér z dostupných biografií a osobních výpovědí. Ve hře vystupují reálné osobnosti na pozadí reálných událostí, ale konkrétní situace a dialogy jsou smyšlené. „Týká se to hlavně detailů jejího osobního života a vnitřního nastavení, které nás zajímají. V našem hledáčku je prakticky celý její život, ale jádro pozornosti směřujeme do dvacátých let 20. století, kdy zkusila usednout nejen vedle svého manžela Čeňka jako spolujezdkyně, ale také přímo za volant soutěžního vozu,“ sdělil Syrovátka a doplňuje ho Vencl. „Naprosto zásadní pro naši inscenaci je pak spolupráce s panem Ladislavem Samohýlem, jehož rodina si byla s paní Junkovou mimořádně blízká. Tatínek pana Samohýla ji například v roce 1966 doprovázel na jubilejní 50. ročník sicilského závodu Targa Florio, kde společně jeli vzpomínkovou jízdu veteránů. Právě díky Elišce také začali Samohýlovi sbírat veterány, aby dnes měli největší soukromou sbírku v republice,“ vysvětlil Roman Vencl, jakým způsobem se podařilo, aby se hlavní „rekvizitou“ inscenace stala naprosto věrná a funkční replika závodního vozu Bugatti T35, se kterým Junková dosáhla svých největších úspěchů. „S nápadem na zapůjčení přišel sám pan Samohýl a my jsme jeho štědrou nabídku s radostí přijali.“

Roman Vencl oslovil hudebníka Filipa Tailora, aby na text Tomáše Syrovátky složil hudbu. Ten se rozhodl, z důvodu náročnosti hudebních partů, ale také díky záruce neměnného a srozumitelného, zvuku, pro použití reprodukované hudby, kterou nahrál s kapelou Natálie Tichánková & 4GOOD. V inscenaci zazní sedmnáct hudebních čísel, z nichž třináct skladeb je zpívaných, zbylé čtyři jsou instrumentální. „Zásadním zdrojem inspirace je jazzové hudební paradigma Jaroslava Ježka. Některé skladby záměrně vychází ze skladby Bugatti step, kterou Ježek napsal okouzlen mimořádným úspěchem Elišky Junkové na závodě ve Švýcarsku v roce 1926. Samotný Bugatti step se v inscenaci několikrát objevuje ve své originální podobě i variacích. Instrumentace rovněž klade důraz na klavír jakožto dominantní nástroj,“ uvedl Filip Tailor a doplňuje že, kromě různých podob jazzu vycházel také ze stylů blues, rhythm & blues a rock’n’rollu.

V muzikálu nechybí velká pěvecko taneční čísla pro company – mužskou i ženskou část souboru, což bylo pro herce pod vedením choreografky Petry Parvoničové velkou výzvou. „Držela jsem se muzikálového stylu tance, s prvky moderních částí. Dominantou ve většině choreografií je náročný pohyb, koordinace hudby a přesných pozic tzv. paravánů. To, co je třeba ocenit, a je hodno vysoké úrovně v muzikálu, je právě to, kdo choreografické přestavby paravánů dělá. U nás jsou to z 90 % herci, kteří u toho ještě zpívají, tančí, převlékají se a hrají. Je to velice náročné, ale oni se s tím poprali statečně, a výsledek je nevšední a originální,“ upřesnila detaily choreografka, jíž sekundovala asistentka Barbora Lahučká.

Neméně důležitým článkem týmu, který inscenaci vdechl „tvář“, je výtvarník Miroslav Král, který navrhl scénu i kostýmy. Scéna je spíše minimalistická, využívá zmíněných paravánů a projekcí. Kostýmy vychází z módy dvacátých let 20. století.

Na jevišti se potkávají Elišky hned dvě. Mladou Elu, která se poznává se svým budoucím manželem, začíná přicházet na chuť automobilismu a postupně se vypracuje na nejlepší závodnici své doby, hraje Natálie Tichánková. Jejím alter egem je Vlasta Hartlová ztvárňující paní Junkovou, tedy Elu v pozdějším věku. „Obě dvě pak společně prožívají zásadní životní okamžiky včetně toho asi nejtěžšího, kterým je rozhodnutí, zda ukončit závodní kariéru, nebo v ní pokračovat. Dvě Elišky nám dávají jedinečnou možnost nahlédnout do vnitřních konfliktů ženy, jejíž temperament a náhled na život se absolutně neslučovaly s dobou, do které se narodila,“ sdělil Roman Vencl.

„Je mi velkou ctí, a zároveň velkou výzvou ji ztvárnit, jelikož se jedná o reálnou postavu a lidé si ji stále pamatují, což skýtá mnoho záludností a přípravy. Na druhou stranu je mi charakterem natolik blízká, že spoustu věcí cítím a vnímám přirozeně stejně jako ona. Jsme podobné nátury,“ míní Natálie Tichánková, pro kterou je tanec a zpěv milovanou disciplínou, takže se na jevišti cítí skvěle, až na „technická“ úskalí. „Fungování s bugatkou na jevišti je náročné, obzvlášť během choreografií. Elegantně do ní nasednout a manipulovat s ní, je pokaždé velký úkol i pro jednoho, natož, když tam sedíme dva. A když už do ní jednou člověk tzv. zapluje, tak se hrozně špatně vylézá. Ale všechno je o grifu.“  

„Přál bych si, abychom prostřednictvím našeho představení dostali odkaz Elišky Junkové do širšího povědomí nejen Olomoučanů, protože si rozhodně zaslouží nebýt zapomenuta. Věřím, že se nám to s kolegy, kteří všichni vzali svůj podíl na tomto novém díle zodpovědně, podaří,“ uzavírá Roman Vencl.

Další články