Evropa je mezi dvěma mlýnskými kameny. Bezpečnostní hrozby a ekonomická konkurence na jedné straně, změna klimatu na druhé. Ta s sebou přináší nejen rizika, ale taky příležitosti. A je to právě změna klimatu, kterou musí všechny státy světa řešit společně. Dělají to? Nebo je Evropa ve své „klimatické hysterii“, jak to část politiků nazývá, sama?
Video je součástí série Zelený kód, v níž se redakce zaměřuje na zelená témata, která aktuálně hýbou veřejným prostorem.
Obsah vznikl s podporou European Climate Foundation.
Změna klimatu představuje komplexní celý soubor rizik a výzev, které se týkají různých aspektů života na Zemi. Mezi její hlavní projevy patří extrémní události, jako jsou hurikány, sucha, povodně nebo lesní požáry. Právě tyto jevy jsou s postupující klimatickou změnou častější a intenzivnější – a i v Česku stále viditelnější.
Aktuálním příkladem je letošní jaro. Přestože jsou pozdní mrazíky relativně častým jevem, vzhledem k nezvykle brzkému příchodu vysokých teplot rozkvetly ovocné stromy nebo vinohrady dříve. A důsledkem jsou drtivé škody na úrodě sadařů i vinařů.
Zranitelné ale jen víno a ovoce. „Na ráně“ je například také základní složka lidského jídelníčku –obilí. Právě jeho pěstování klimatická změna a její projevy ohrožují, a spolu s ním i potravinovou bezpečnost.
Souvisí ale i s dalšími faktory, jako je migrace. Ke klimatickou změnou nejvíce zasaženým státům patří právě ty země, odkud již v současné době lidé odchází. A čím větší dopady bude postupující změna podnebí mít, tím více migrantů z nich bude odcházet. Vlny veder a sucha, požáry, nebo přívalové deště se ale dotýkají významné části všech zemí světa.
„Ačkoliv se dá očekávat, že v příštím volebním období budou mezi unijními prioritami dominovat bezpečnost a konkurenceschopnost, je potřeba, aby jednou z priorit byla i nadále ochrana klimatu,“ připomíná expertka z Fakt o klimatu Kateřina Kolouchová.
Všechny tři priority jsou, jak upozorňuje, ve své podstatě provázané. „Například změna klimatu ovlivňuje pěstování a dodávky plodin, tedy potravinovou bezpečnost, zatímco pro energetickou bezpečnost je důležité ukončení závislosti na fosilních palivech.“ Konkurenceschopnost pak úzce souvisí s budováním kapacit bezemisních technologií, do kterých investují USA nebo Čína.
A snižování dopadů klimatické změny – tedy zavádění opatření pro snížení emisí nebo obnovu přírody – proto je nejen v zájmu Evropy, ale prakticky všech zemí světa.
Klimatická neutralita je v kalendáři Číny i Indie
Evropská unie hraje v mezinárodní debatě o ochraně klimatu klíčovou roli. Zavedla ambiciózní cíle snižování emisí skleníkových plynů, a platí tak za lídra, který ostatní státy popostrkuje k větším snahám o ochranu klimatu. Je ale jediná, která si podobné ambice nastavuje?
„V současnosti má více než 140 zemí světa souhrnně pokrývající asi 88 procent globálních emisí skleníkových plynů vlastní cíl klimatické neutrality. Evropa je sice lídrem, ale rozhodně v tom není sama,“ upozorňuje Tomáš Jungwirth Březovský z Asociace pro mezinárodní otázky.
Konkrétně Čína, jakožto největší producent světových emisí, si dala za cíl být do roku 2060 klimaticky neutrální, a do roku 2030 snížit své emise o 65 procent oproti roku 2005.
Už nyní ale ve velkém sází na obnovitelné zdroje. Odhaduje se, že jen v roce 2023 investovala do odvětví zelené energie asi 890 miliard dolarů. Čistá energetika se tak loni stala největší hnací silou celkového ekonomického růstu země. V roce 2020 taky zavedla vlastní systém emisních povolenek pro sektor energetiky.
Druhý největší emitent, USA mají svůj cíl shodný s tím evropským. Snížení emisí na nulu tak plánují do roku 2050. A stejně jako Čína, i USA dělají masivní investice zelených technologií pod zákonem o snížení inflace (IRA).
Na třetí místo v nejvyšší produkci se řadí právě EU. Hned za ní se pak nachází Indie. Ta plánuje svou klimatickou neutralitu až na rok 2070. Od roku 2026 by měla představit vlastní systém emisních povolenek.
Klimatické ambice tak mají prakticky všichni významní znečišťovatelé. Kromě států se na nutnosti řešit vývoj klimatické změny ale shoduje také průmysl. Podle jeho představitelů ale nutně náleží na tom, jak k tomuto „řešení“ přistupovat.
Evropě už vlak ujel, musí přestat přešlapovat na místě
Konkurenceschopnost proto nutně nepředstavuje protiváhu dekarbonizaci, ale může s ní naopak jít ruku v ruce, jak okomentoval Jungwirth Březovský. Stačí se podívat na Čínu a její vůdčí pozici v zelených technologiích, připomíná.
„Potíží Evropy je, že jednak zaspala a teď to bude těžko dohánět. A jednak, že se stále nemůže rozhodnout, zda chce za každou cenu hájit volný světový obchod – i tehdy, kdy už na něj většina ostatních včetně USA rezignuje, anebo zda se vydá cestou ekonomického protekcionismu a podpory vlastních firem a výroby na svém území za každou cenu,“ dodává. Je to totiž právě státní podpora, která v růstu těchto klíčových sektorů v Číně nebo Americe hraje zásadní roli.
„Každý z těchto dvou přístupů má podle něj svá rizika, myslím si nicméně, že nová Evropská komise se bude muset jasněji přiklonit na jednu stranu, a že to v důsledku bude druhá jmenovaná,“ uzavřel.
Už v současné době se ale ukazuje, že ve vztahu k Číně Evropě již vlak skutečně ujel. „Stačí se podívat na vývoj v dodávkách solárních panelů – není to tak dávno, co jsme byli téměř soběstační a nyní jsme naopak skoro úplně závislí na Číně. Aktuálně se hraje o přežití evropských automobilek,“ upozorňuje analytik.
Podíl Číny na všech fázích výroby solárních panelů dnes přesahuje 80 procent. Uvádí to analýza Mezinárodní energetické agentury (IEA).
Evropě proto podle Jungwirth Březovského nakonec nezbývá než reagovat vlastními protekcionistickými opatřeními podobně, jako to dělají USA. „CBAM neboli uhlíkové clo je první vlaštovkou. Cílem je, nehodit při tom úplně přes palubu proexportně orientované evropské firmy a nevyvolat tvrdou obchodní válku,“ připomíná.
Vhodné podmínky namísto cílů
Na potřebu nějakého jasného plánu upozorňuje také průmysl. Podle Svazu průmyslu a dopravy problém nespočívá v samotné dekarbonizaci, ale ve způsobu, jak se k ní přistupuje. To znamená například jaké podmínky se v Evropě vytváří pro firmy, aby mohly snižovat svůj vliv na životní prostředí, ale zároveň nepřišly o konkurenceschopnost.
„Od firem vnímáme dva hlavní problémy – evropské ceny energie a evropské regulatorní prostředí,“ okomentoval pro redakci Bohuslav Čížek, ředitel Sekce hospodářské politiky a hlavní ekonom Svazu průmyslu a dopravy ČR. Ceny energie podle něj sice klesají na předkrizovou úroveň, ale v celosvětovém srovnání jsme jako Evropa stále vysoko,“ zdůrazňuje.
Česko je jakožto průmyslová země v tomto ohledu v obzvlášť obtížné pozici, jak upozorňuje Hospodářská komora. Jako kompenzaci ale již dříve dostalo z evropských fondů bilion korun, aby jeho firmy mohly do své dekarbonizace investovat.
Problémem je ale také regulatorní prostředí, u kterého naráží Evropa na délku povolovacích procesů a celkově malou agilnost u investic. „Proto se řada investorů kouká spíš na USA,“ upozorňuje.
Evropa si tak sice nastavila ambiciózní cíle, ale rezignovala jasný návod pro průmysl, jak k nim dojít.
„Potřebujeme, aby byla vnímána realita jednotlivých sektorů, investiční cykly a podmínky v konkurenceschopnosti. Potřebujeme, aby se stejným významem jako jsou snahy o snižování emisí, byly vytvářeny podmínky, aby nedocházelo k deindustrializaci a Evropa neztrácela konkurenceschopnost,“ zdůrazňuje Čížek.
„I proto jsme se přidali k tzv. Antverpské výzvě za Industrial Deal, který podporují firmy a asociace napříč Evropou. Namísto regulací a stanovování cílů je třeba vytvářet podmínky,“ dodal.
Jak přesně bude tato nová strategie vypadat, nebo kolik peněz by do ní EU chtěla během dalších let nainvestovat, je zatím předmětem jednání.