Malé bezvýznamné Česko, ztráta veta a Brusel rozhodující o všem. Největší mýty o EU po dvaceti letech
„Nemáme tam žádné slovo. Jsme malá země. Všechno rozhoduje Evropská komise.“ Jak reagovat na takové věty, které o Evropské unii slýcháme? Česká republika do EU vstoupila 1. května 2004, ale i po dvaceti letech v rétorice některých politiků nebo v běžných rozhovorech a na sociálních sítích přežívají mýty a lži – od zákazu pomazánkového másla po konec české suverenity. Vyvracíme a vysvětlujeme některé z nich.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
V článku vysvětlujeme populární mýty jako:
- Jsme malá země, v EU nemáme žádný hlas.
- Chtějí nám vzít právo veta.
- Nikým nevolení úředníci z Komise všechno řídí a o všem rozhodují.
- Nic v EU nezmůžeme, jen ztrácíme suverenitu.
- Malé státy mají malé slovo, všechno rozhodují Němci.
- Rozhodují velmoci USA, Rusko a Čína.
- Babiš Green Deal neschválil.
- Drahé energie platíme kvůli EU a evropskému trhu.
„Jsme malá země, v EU nemáme žádný hlas“
Česko paradoxně naopak patří mezi první desítku z 27 unijních zemí podle počtu obyvatel; konkrétně jsme s téměř jedenácti miliony obyvatel devátou největší zemí.
Pro postavení v EU je přitom klíčový počet obyvatel, protože právě to je rozhodující pro možnou váhu při hlasování a zároveň pro počet poslaneckých mandátů v Evropském parlamentu.
Rozloha – Česko je čtrnácté – naopak v tomto nemá význam žádný. Třeba Švédsko je třetí nejrozlehlejší zemí EU, přesto má ale 21 europoslanců stejně jako Česko, protože má velmi podobný počet obyvatel.
Velikost členských zemí EU podle počtu obyvatel
| Země EU | Počet obyvatel | |
|---|---|---|
| 1. | Německo | 84,6 mil. |
| 2. | Francie | 68,3 mil. |
| 3. | Itálie | 58,9 mil. |
| 4. | Španělsko | 48,6 mil. |
| 5. | Polsko | 38 mil. |
| 6. | Rumunsko | 19 mil. |
| 7. | Nizozemsko | 18,1 mil. |
| 8. | Belgie | 11,7 mil. |
| 9. | Česká republika | 10,9 mil. |
| 10. | Řecko | 10,4 mil. |
| 11.–27.: Následuje plných sedmnáct dalších států včetně 13. Maďarska (9,6 mil.), 14. Rakouska (9) a 18. Slovenska (5,5). Poslední (27.) je Malta (0,5 milionu obyvatel). | ||
Pro rozhodování v EU je navíc zcela zásadních několik hledisek:
- Pokud se jedná o hlasování, v němž je možné použit právo veta jediného státu, má maličká Malta úplně stejnou váhu jako veliké Německo.
- V případě, že se hlasuje takzvanou kvalifikovanou většinou, tak záleží právě na počtu obyvatel. Poměr je vypočítaný tak, aby na přehlasování ostatních nestačily dva největší státy, tedy Německo a Francie. S návrhem totiž musí souhlasit takový počet států, aby jejich obyvatelé dohromady dávali nejméně 65 procent obyvatel EU a zároveň to musí být nejméně patnáct států z 27.
Například: pět největších zemí – Německo, Francie, Itálie, Španělsko a Polsko – by dohromady poskládaly oněch potřebných 65 procent obyvatel EU, přesto by ale návrh prosadit nemohly, chybělo by jim totiž ještě dalších nejméně deset států.
(Naopak zablokovat návrh lze blokační menšinou – o ní více níže.)
Česká republika má tedy významný hlas nejenom v případě, v němž by mohla použít právo veta, ale i v ostatních případech hlasování. Jako středně velkou zemi s relativně vysokým počtem obyvatel se ji totiž ostatní členské státy mohou snažit získat do své koalice na prosazení nějakého konkrétního návrhu – a i z toho mohou Češi získávat různé výhody. Stejně tak se může i česká vláda snažit formovat různé koalice k prosazení vlastních návrhů.
Příkladem z nedávné doby je finální návrh
