„Nejdříve jsme všechno tiskly v původní verzi, ale časem jsme vzor převedly do vektorů a křivek, aby obrázky vypadaly ostřeji,“ popisuje čtyřiatřicetiletá folkloristka z Rakvic na Břeclavsku.
Když pak decentní oblečení nosily na veřejnosti, lidé o ně měli velký zájem. Jenže jakmile začaly řešit zakázky ostatních, narazily na překážku. „Samotná trička spadala pod francouzskou značku, ale na cedulce jsme našly, že se vyrábí v Bangladéši. Vadila nám velká ekologická stopa, která s tím byla spojená. Zkrátka jsme si vše chtěly dělat po svém,“ vypráví Veronika Hrubá Krásná.
Na folklorní akci následně obě ženy narazily na bývalého tanečníka Ladislava Matušku, který měl na sobě vlastnoručně ušité triko. Rychle spojili své vize, a dali tak vzniknout finální podobě jihomoravské firmy FolklorStyl, jež nabízí originální módní kousky.
Celý život máte k folkloru blízko, do toho jste studovala podnikatelskou fakultu na brněnském VUT. Bylo pouze otázkou času, kdy oba zájmy spojíte?
Určitý zárodek nápadu se objevil, už když jsme tančily v souboru Svéráz v Tvrdonicích, který jsme s dalšími kamarády založili v roce 2011. Jelikož jsme jezdili na různá vystoupení a soustředění, nechali jsme si vyrobit společná trička, pro která jsme si namalovali vlastní obrázek s naším logem. Myšlenku však stvrdil až onen narozeninový dárek. První dva roky jsme tvořili pod značkou Svéráz folklorní drobnosti, samotný FolklorStyl pak vznikl v květnu 2016. To už jsme pracovali všichni tři společně. Nejdříve jsme však museli všechno vymyslet od nuly – střihy, materiály, barevné kombinace, a také najít místa, kde by nám motivy vyšili.
Dnes se zaměřujete na lidové ornamenty ze široké škály regionů. Co přišlo jako první?
Začali jsme Podlužím, jelikož i vzor na původním inspiračním tričku pocházel z této oblasti, a boskovickým ornamentem, který Láďa vypracoval už dřív. Tradičně jsme se drželi čtyř základních barev, tedy červené, žluté, modré a zelené, potom jsme k nim přidali také stejnobarevné sukně inspirované podlužáckým krojem. Následovalo Valašsko, jelikož nás oslovili lidé ze Vsetína, Kyjovsko a nakonec Hanácké Slovácko. Každé oblasti se vždycky věnujeme zvlášť, protože máme rádi určité edukační rozdělení.
Ověřujete si nějak designy, aby byly regionálně správné?
Ano. U lokalit, s nimiž máme osobní zkušenost, protože jsme tam vyrostli či chodili v kroji, si věříme. Takže například Podluží nebo Hanácké Slovácko si řešíme sami. Co se týká jiných oblastí, u nich konzultujeme výtvory s příslušnými muzei a etnology. Celý proces tvorby produktů se tím však prodlužuje. Někdo, kdo na tyto záležitosti tolik nedá, s tím má méně práce a nejspíš víc zakázek. Trochu nám možná škodí fakt, že jsme všichni velcí milovníci folkloru, takže to chceme dělat poctivě, aby naše oblečení vydrželo dlouho. Například i barevné kombinace ladíme podle daného regionu, protože každý z nich tradičně využívá jinou paletu.
Se svou ženou jedu už jen čistý folklor, hlásí král slováckého verbuňku |
Jakým způsobem si hledáte klientelu?
Na počátku nám jako hlavní reklama fungovalo vlastní nošení našich produktů. Ale oblékáme je i z testovacích důvodů, abychom věděli, jak dlouho vydrží či jak se chovají střihy. Takové zátěžové zkoušky. (usmívá se) Hodně jsme také prodávali stánkově na velkých akcích – například na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici nebo Národopisném folklorním festivalu Podluží v písni a tanci. Pak i na různých lokálních jarmarcích a podobně. Velkou část našich klientů bych nazvala folklorními nadšenci, ale najdou se i takoví, kteří o lidové kultuře příliš nevědí. V dnešní době rychlé módy se často objevují v obchodech různé polské nebo maďarské vzory. Jednoduše je pak někdo nazve folklorem. Ti, co tomu tolik nerozumí, vůbec neřeší, že obrázek pochází odjinud. My však chceme, aby lidé věděli, co nosí. Snažíme se je trochu vzdělávat.
Jak tato vzdělávací část ve vaší firmě vypadá?
Naše produkty prodáváme v takových krabičkách. Na každé je vždy fotografie nějak spojená s daným regionem a také krátká informační část – například kde se nachází a co je pro něj typické. Někde třeba přidáváme informaci, že se tam tančí takzvaný verbuňk, který je zapsaný v UNESCO. Takže určitý vzdělávací charakter zákazníci naleznou hned při koupi. Cílit se snažíme také už na děti dílničkami, kde jim ukazujeme, že je hezké si umět vyšít nějaký ornament.
FolklorStyl
|
Jak náročné je prorazit s firmou, která má tak specifické zákazníky?
Upřímně nevím, jestli jsme už prorazili. (směje se) Ale na Slovácku asi ano. Pomohl nám fakt, že kolega nechtěl vyrábět jen volnočasovou módu, ale i něco víc. Začali jsme tedy tvořit vyšívané obleky, čímž se o nás dozvědělo více lidí. Kontaktovali nás ze Svazu vinařů České republiky, protože sháněli nějaké uniformní oblečení pro své vinaře. Všímali si totiž, že ostatní na různé srazy jezdí ve stejných oblecích. My jsme v té době už určité dámské i pánské obleky prodávali, takže jsme pro ně vytvořili vlastní s vyšitým logem svazu. Speciální oblek jsme šili například i pro bývalého hejtmana Jihomoravského kraje Bohumila Šimka.
Myslíte si, že je možné se v dnešní době naplno živit folklorem?
Možná, že se takoví lidé najdou, ale u mě jde zatím jen o koníček. Mimo FolklorStyl pracuju v účetní firmě, ale rozhodně mě to nenaplňuje. Žiju folklorem. Když jsem šla na mateřskou dovolenou, myslela jsem si, že to bude určitě nějak fungovat. Jenže pak na ni šla i kolegyně, takže to bylo mnohem náročnější, protože jsme hodně času věnovaly výchově dětí. Těch jsme během pěti let měly dohromady pět – já dvě, ona tři. Velmi nám jde vymýšlení a tvoření nových vzorků či střihů. Taková ta kreativnější část. Problém nám však dělá prodej, protože nepatřím mezi lidi, kteří by se uměli a chtěli přehnaně nabízet. Třeba vyžadovat po zákaznících, aby nám napsali recenzi, a podobné záležitosti. Mám pocit, že je tím otravuji.
Folklor je pro jižní Moravu magnet na peníze. Chytají se na něj Asiaté |
Jak vaše zdůrazněná láska k folkloru ovlivňuje váš život?
Vyrůstala jsem zcela obklopená folklorem, takže chápu lidové tradice a všechno kolem jako běžnou součást života. Když řeknu, že jde o životní styl, zní to jako klišé. Ale je to tak. (usmívá se) Kdybych zaslechla bouchnutí do bubnu v dechovce nebo by kolem šel krojový průvod, neudržela bych se doma. Dnes tímto způsobem vychovávám i své dvě dcery. Například v létě jsme je poprvé vzali na přespolní hody takzvaně kolmo. To znamená, že jsme tam cestovali na kolech.
Váš manžel je z Podluží, vy zase z Hanáckého Slovácka. Bijí se ve vaší domácnosti tyto dva regiony?
Přestože pocházím z Rakvic a teď tu opět žijeme, nějakou dobu jsme bydleli také ve Tvrdonicích. Když jsem tam nosila kroj pro vdané, stejně jsem měla hanáckoslovácký. Naopak v Rakvicích zase můj manžel chodí v podlužáckém kroji. Každý si držíme to své. Naše děti vlastní oba kroje a stejně tak mají přichystané obě verze u kroje dospělého. Podluží je mi blízké i proto, že tam naše generace často jezdila na hody, vždy však budu mít blíž k srdci svůj vlastní region.
