Obrana hodnot EU: Boj střední Evropy proti zhoubným narativům

1. 5. 2024 / Albín Sybera

 

EU dává středoevropským státům jedinečné možnosti a nástroje, jak čelit současným problémům. Mezi ně patří vše od klimatických změn po únos státu a zlovolné přímé i hybridní útoky ze strany neofašistické diktatury v Rusku.

Čísla, která  před 20. výročím rozšíření EU v roce 2004 vyšla najevo, hovoří sama za sebe a o výhodách členství v EU pro středoevropské země není pochyb.

Zběžný pohled na některá čísla ukazuje, že dlouhodobě 80 % českého zboží směřuje do zemí Evropské unie, „což je jeden z nejvyšších celkových podílů v EU“, řekl novinářům na tiskové konferenci 25. dubna předseda Českého statistického úřadu Marek Rojíček. V případě Czexitu, který nicméně prosazuje krajně pravicová SPD („strana přímé demokracie“), by se česká ekonomika orientovaná na export mohla zhroutit.

Bývalý slovenský ministr financí Ivan Mikloš v komentáři pro slovenskou tiskovou agenturu TASR připsal přijetí měny euro v roce 2009 zásluhu na tom, že Slovensko usedlo k jednacímu stolu, kde se „rozhoduje o základních věcech společné evropské hospodářské politiky“.

Polsko za dvacet let svého členství v Evropské unii získalo od EU celkem 245,5 miliardy eur. Do rozpočtu EU přitom převedlo 83,7 miliardy eur, což z něj činí čistého příjemce 161,6 miliardy eur a „největšího příjemce transferů z rozpočtu bloku“.

Analýza Polského ekonomického institutu dospěla k závěru, že HDP země na obyvatele je po 20 letech od roku 2004 o 40 % vyšší, než by byl bez členství.

Maďarsko má tu pochybnou čest, že se může pochlubit nejdéle sloužícím premiérem v EU - autokratickým Viktorem Orbánem - a zároveň má nejnižší hodnocení v indexu vnímání korupce Transparency International ze všech států EU. Přesto fondy EU pomohly zvýšit HDP na obyvatele země z 63 % průměru EU na 78 % a zvýšit míru zaměstnanosti z 57 % na 80 %, shrnula komisařka pro kohezní politiku Elisa Ferreira.

Výčet by mohl pokračovat a zahrnovat provádění politik zaměřených na boj proti korupci a lepší ochranu práv občanů.

Dvacet let členství v EU však také ukázalo, že jednou z největších výzev pro lepší využívání politických nástrojů EU je omezení nacionalistického diskurzu a způsob, jakým ve střední Evropě EU motivuje místní představivost.

Populistická vlna, která ve druhém desetiletí členství v EU zachvátila všechny země Visegrádu, posílila ve veřejném prostoru vehementně představy o moderní národní identitě z 19. století. Těžko by však mohla být úspěšná, kdyby se nedokázala opřít o odkaz myslitelů moderny, kteří reagovali na sociální a ekonomické změny nastolené průmyslovou érou.

Navíc si lze jen těžko představit, že by etnopopulistická vlna byla stejně úspěšná, nebýt ideologického patrona v Moskvě.

Zatímco pro moderní Evropany 19. století nahradily tištěné noviny bohoslužbu, rychlé změny digitální éry učinily tištěné noviny přinejlepším druhořadými.

Nedávné vítězství Petera Pellegriniho ve druhém kole prezidentských voleb na Slovensku je nejnovější ukázkou síly recyklovaných nacionalistických narativů v digitálním komunikačním prostředí. Pellegrini se katapultoval do prezidentského úřadu tím, že zcela překreslil své politické poselství z prozápadního umírněného politika na hochštaplera vyhovujícího Kremlu, a upevnil tak kontrolu nad populistickou levicově-pravicovou vládou.

Na vizuálech Pellegriniho kampaně sdílených na sociálních sítích se často objevovaly lidové kroje evokující slovenské tradice, jak si je představovali národní obrozenci 18. a 19. století. Tyto kroje jsou klíčovým prvkem rétoriky „národní suverenity“ premiéra Roberta Fica, který Pellegriniho podporuje.

Přestože se Fico v předchozí éře své vlády soustředil na udržení kleptokracie doma a nebyl ochoten vstupovat do ideologických konfliktů na půdě EU, půlroční působení jeho nového kabinetu vyvolalo srovnání s ultranacionalistickou agendou Viktora Orbána, který si sám sebe představuje v opozici vůči EU.

Ficův obnovený narativ, který se zaměřuje na národní příběh, je však v kontextu posledního desetiletí a půl ve střední Evropě vším jiným než novinkou.

V době vrcholící Pellegriniho kampaně vedl Fico ostře medializované rozhovory s veteránem euroskeptické politiky a jestřábem volného trhu, českým exprezidentem Václavem Klausem, z něhož se stal hlasitý stoupenec české krajně pravicové a protiunijní strany SPD.

Nepravděpodobná spojenectví, překonávání politického rozdělení na pravici a levici a prosazování populistického konzervatismu v pravicových i levicových projevech mají zřejmě jeden jednotící cíl - znemožnit fungování EU a podkopat její postavení v národních státech.

Ačkoli se Klaus stále více posouvá na krajně pravicový okraj a lze ho snadno odmítnout jako chodící reinkarnaci polského volnotržního misogyna Janusze Korwina-Mikkeho nebo maďarského antisemity Istvána Csurky, nacionalistická, sexistická, bělošská a na minulost orientovaná konzervativní agenda šířená těmito třemi přízračnými postavami se nadále recykluje v celé střední Evropě.

Extrémismus Csurky, Korwin-Mikkeho a Klause navíc způsobuje, že populističtí vůdci na hlavní scéně v jejich domovských zemích - ať už jde o Viktora Orbána, Jarosława Kaczyńského, Andreje Babiše nebo Roberta Fica - vypadají ve srovnání s nimi umírněněji, a tudíž pro širší voličstvo přijatelněji.

A konečně, některé z hlavních principů jejich extremistické argumentace se také snoubí s konspiračními narativy šířenými prokremelskými internetovými kanály v Česku a na Slovensku a v případě Maďarska také ve vládou podporovaných médiích.

Jedním z nejčastějších dezinformačních tropů je všudypřítomná kritika Západu reprezentovaného Bruselem a Washingtonem a údajné nebezpečí ztráty národní identity a tradičních hodnot ve prospěch „globalizace“ zosobňované Bruselem.

Hoaxy a dezinformace obsahující konspirace „bruselských elit“ dosáhly jednoho z vrcholů během covidové pandemie, kdy se Klausova zdánlivá neúcta k nošení roušek naplno projevila i během proticovidových demonstrací na pražském Staroměstském náměstí.

Korwin-Mikke se zase neváhal připojit ke shromáždění proti covidovým opatřením ve Varšavě, které podporovala krajně pravicová strana Konfederace. Korwin-Mikke spojil své pohrdání právy žen a pranýřování „nezákonnosti“ proticovidových opatření do jednoho kosmického spiknutí zosnovaného „Židy“, což by se dalo snadno považovat za odnož Protokolů sionských mudrců 21. století.

„(Americká) korporace chce potlačit svobodu diskuse a zasahovat do demokracie a volebního procesu v Polsku,“ udeřil tehdy na Facebook Krysztof Bosak.

Pandemie covidu posloužila také jako narativní odrazový můstek, z něhož se Ficův Smer nepravděpodobně vrátil k moci. Za ústřední téma Smeru, který původně vznikl jako moderní dělnická strana, prohlásili ochranu slovenských národních zájmů a tradic.

Za konzervativním překlenováním rozdílů mezi libertariánskými obdivovateli Margaret Thatcherové, jako jsou Klaus a Korwin-Mikke, a zastánci sociálního státu, jako je Fico, se skrývá nostalgie po větší oligarchické kontrole společnosti. To je ozvěnou charakteristik pozdně imperialistických režimů, které reagovaly na modernitu přijetím ideologie národního státu při zachování aristokratické distribuce bohatství.

Právě zde stojí projekt EU spočívající v rozdělení moci mezi členské státy v cestě opětovnému nástupu imperialismu.

Jak v nedávném rozhovoru pro Visegrad Insight zdůraznil bývalý český premiér a exkomisař EU Vladimír Špidla, EU má prostředky, jak se vojensky bránit proti svým protivníkům. Nejde o „zdroje“, ale o vůli „definovat svou politiku“, poznamenal Špidla.

Jinými slovy, slabina EU není na vojenském bojišti. Ukrajina navíc ukázala, že pokud bude vybavena, dokáže zadržet nejbližšího protivníka EU, Putinovu mafiánskou oligarchii, aniž by se EU přímo angažovala na místě.

I když by Putinův režim chtěl, nemá sovětskou vojenskou sílu, s níž se na konci druhé světové války zmocnil středoevropského Západu, abychom rozvedli slavnou větu Milana Kundery.

Přesto Kreml opakovaně prokázal, že dokáže zahájit digitální kampaň 21. století s cílem rozdělit EU a znemožnit její fungování do té míry, že dokáže zpochybnit celý projekt EU, a to i mezi jejími obyvateli.

Ačkoli se Kreml stal zastaralým impériem 19. století, jeho propaganda se přizpůsobila digitální realitě 21. století a je plně schopna převrátit naruby emancipační příběh EU ve střední Evropě.

Ekonomická čísla o dvou desetiletích pozitivních přínosů jsou příběhy, které se pod vlivem dezinformačních a nacionalistických kanálů nemusí dostat k segmentům obyvatelstva. Tyto zhoubné narativy sahají daleko za hranice střední Evropy a slouží jako informační infrastruktura, která posiluje populistické hlasy.

„Lidé, kteří jsou nejvíce náchylní k dezinformacím, jsou z velké části ti [...], kteří jsou na okraji systému a mají pocit, že jejich hlasy nejsou reprezentovány,“ řekl Špidla v rozhovoru pro Visegrad Insight a zdůraznil, že v současných debatách o dezinformacích se často přehlíží sociální aspekt těchto klamavých kampaní.