Dolar, euro a koruna v příštím roce. A svět s pestřejšími inflačními vzorci

Podle predikcí Commerzbank by koruna měla vůči euru mít v příštím roce tendenci k oslabování – v polovině příštího roku to ekonomové banky vidí na 25,75 korun za euro. Třeba Danske Bank to v tomto případě vidí opačně, podle ní se za rok bude za jedno euro platit 25 korun. Dnes tedy v návaznosti na předchozí dva články detailnější pohled na měnové predikce Commerzbank. A krátká zmínka o určitém paradoxu měnových diskusí.

Dolar by podle CB měl k euru posilovat, protože Fed by měl sazby snižovat s menší razancí, než ECB. K tomu ale CB dodává, že očekávání tohoto vývoje se již do kurzu dolaru do značné míry promítá a tudíž by se tento efekt měl projevit už jen velmi mírně – viz konkrétní predikce v následující tabulce. Mimochodem podobně to vidí třeba Danske Dank, která za rok vidí kurz na 1,03.

Zdroj: Patria 

Hodně se nyní hovoří o kurzu japonské měny, respektive o posunech v japonské monetární politice. Jak vidíme v tabulce, CB čeká postupné oslabování jenu k dolaru. Inflace by přitom v této zemi podle CB měla klesnout v příštím roce na 1,5 %. Dá se tudíž uvažovat o tom, že nějaké znatelné monetární utahování ztrácí z tohoto pohledu na pravděpodobnosti. Japonsko (a Švýcarsko) by tak podle predikcí banky měly v příštím roce v principu najíždět na nízko-inflační mustr známý po dlouhou řadu let po finanční krizi.

V případě zájmu může čtenář z tabulky vyčíst další predikce, já bych ještě rád zmínil onen určitý paradox měnových diskusí. Jím je z mého pohledu to, že měnové diskuse a analýzy se většinou odvíjí od sazeb a úrokových diferenciálů. Příkladem může být právě dolar a japonský jen, kde je logika jednoduchá: Čím vyšší tlak na vyšší sazby v USA a/nebo nižší sazby v Japonsku, o to větší tlak na posilování dolaru k jenu. Jednoduše proto, že dolar, respektive dolarová aktiva, pak nabízí vyšší návratnost, kapitál tudíž bude mít tendenci proudit směrem k nim a směrem od jenu.

Pokud se ale sazby odvíjí od vývoje inflace, výše uvedené v podstatě znamená, že země s vyšší inflací má posilující měnu a země s inflací velmi nízkou měnu oslabující. Což již je značně kontraintuitivní – posilovat by přece měla měna země s nízkou inflací. Někteří ekonomové jdou tak daleko, že právě relativní ceny zboží a služeb ve dvou ekonomikách považují ve dlouhém období za faktor, který v měnovém kurzu rozhoduje. Vzpomínám konkrétně na Scotta Sumnera, který před pár lety právě v souvislosti s japonským jenem na svém blogu poukazoval na to, že jeho kurz by na základě srovnání cenových hladin v USA a Japonsku měl výrazně posilovat. Lepší teorie přitom podle tohoto ekonoma v této oblasti není.

Samostatnou kapitolou tu jsou rizikové prémie u měn, bezpečné přístavy a oscilace kapitálu mezi nimi a přístavy považovanými za méně bezpečné. Lze také zkombinovat do jednoho modelu efekt „cenový“ a „sazbový“. Zde bych chtěl ale jen poukázat na to, že izolované diskuse o tlacích na posilování měny vyvolané vyššími sazbami v sobě mají určitý rozpor. A to samé platí u zrcadlových tlaků na oslabování kurzů měn s nízkou inflací a nízkými sazbami. Možná, že míříme do světa s pestřejšími inflačními mustry (viz ono Japonsko a Švýcarsko). A tudíž i toto téma může být zmiňováno častěji.