„Někdy nezabírají ani vtípky.“ S výtvarnicí Podzimkovou o dětech po chemoterapii i snu o svatbě
Elišce Podzimkové zjistili v patnácti letech rakovinu. Tato těžká zkušenost ji přiměla k tomu, že se snaží pomáhat onkologicky nemocným dětem. Výtvarnice, kterou ke spolupráci oslovil i slavný kuchař Jamie Oliver, se také snaží podpořit rovná práva pro stejnopohlavní páry. Má k tomu velmi osobní důvod. Sama by se svou přítelkyní chtěla zažít svatbu.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Co se v rozhovoru mimo jiné dozvíte:
- Na co se zaměřuje projekt Elišky Podzimkové Plešouni.
- V jakých situacích výtvarnice zažívá bezmoc.
- Jak bychom podle ní měli komunikovat s dětmi s rakovinou.
- Proč si zamilovala Tanzanii.
- Jak se podle ní vyvíjí postoje české společnosti ke stejnopohlavním párům.
Svým projektem Plešouni pomáháte onkologicky nemocným dětem, sama jste v patnácti letech těžce onemocněla. Jakou má život cenu, když je člověk vážně nemocný?
Tu největší. V tu chvíli určitě. A pak se na to člověk snaží nezapomínat.
Jde to?
Jde. Ale občas je to samozřejmě těžké, protože věcí kolem se děje tolik, že se člověk vždycky musí uzemnit a říct si: „Ne, tohle není to důležité, co teď musím za každou cenu vyřešit.“ Viz teď moje komunikace se stavebním úřadem.
Nikdy jsem vás neviděla se neusmívat.
Já se směju pořád a většinou to dělám z nervozity. Asi tím zakrývám pár věcí.
Říkala jsem si, co je ten váš základ. Působíte opravdu pořád radostně, ačkoli úplně jednoduchý život nemáte: zmíněná nemoc, útoky kvůli tomu, že jste součástí LGBTQ…
Vždycky potřebuju nějaké záchytné body. Tím nechci říct, že mě můj život a moje práce nebaví. Chci ale mít nějakou vizi, kam směřuju. Ať už je to v pracovním, nebo osobním procesu, ale i v tom všednodenním.
Příklad: Teď mám celý den schůzky, pořád někde lítám, ale pak se těším, že si večer sednu na kolo. Celý den k tomu směřuju a těším se na tu chvíli.
Máte momenty, kdy se netěšíte na nic?
Jo, to mám. Snažím se ale, aby jich bylo co nejméně. Já jsem takový požitkář. A občas si ze mě kámoši dělají legraci, že si pořád něco vymýšlím, abychom se všichni měli dobře, abychom měli dobré jídlo, zážitek nebo prostě pohodu.
Vždycky když jedeme s bandou stavět někam výstavu, se o ně hrozně starám a pečuju o ně. Strašně mě to baví, ale zároveň to je nějaká forma toho, jak se podle mě udržovat v mentálním zdraví.
I když já asi úplně nemám psychické problémy, které bych si potřebovala programově hlídat. Sice pořád někde trajdám a málokdy jsem v Praze…
Od Černošic po Tanzanii.
Přesně. Všichni si myslí, že jsem na dovolené, ale já
