Koláž textová, obrazová i divadelní. Takto lze nejlépe popsat komorní inscenaci Toyen – Všechny barvy samoty v divadle Kolowrat. Učí představivosti, nutí přerovnat si priority. Kdo jiný nám v danou chvíli může být autoritou, než stará dáma s duší mladé holky, mluvící o sobě v mužském rodě?
Surrealistická malířka Marie Čermínová, známější pod pseudonymem Toyen, tráví závěr života ve své garsonce v Paříži. Lidé venku o ni jeví zájem, ona chce mít ale pokoj; na denní snění, na trhlé nápady, na koláže, které lepí z výstřižků, anebo na vzpomínky. Nač do hry někoho přizvat, když si vystačí sama?
V prostoru ožívají malířčiny myšlenky. Mají pro ni stejnou váhu, jsou stejně živé, ať se týkají tíživé minulosti (2. světová válka, útěk před komunisty) nebo úvah o tom, co zatím nespatřilo světlo světa – například o takové penisové rybě či genderové identitě rajčete. Nejpřínosnějším sdělením se zdá být tlumočení malířčina přístupu k životu: ať už si svět myslí cokoli, není nad to vědět, co sami chcete. Vedle této introspektivní linky nechybí ani postřehy o osobě Toyen, o ženách průkopnicích nebo o důležitosti umění z perspektivy dneška. Tyto nejsou nepodnětné, není ovšem vždy jisté, jaký má jejich zmínění v inscenaci význam – např. zpráva o aktivistech, kteří polévají obrazy v galeriích polévkami z konzervy, přirozeně přináší otázku, jakou má umělecká tvorba cenu pro planetu. Vyjádření k předloženému tématu se však inscenace vyhýbá a směřuje jinam.
Možnosti imaginace na jevišti společně ohledávají starší Toyen (Milena Steinmasslová) a mladší Toyen (Klára Hajdinová). Inscenace kombinuje činohru s akrobacií, iluzivní divadlo i zapojení obecenstva. Koláž se tak stává nejen tématem, ale i principem, na kterém jevištní tvar stojí. Vznikají nápadité zkratky, kterými se daří vyjádřit množství jinak obtížně postihnutelné abstrakce. Jedno nicméně chybí – i nahodile vystřižené obrázky v koláži musí něco držet pohromadě. Zpracování divadelního textu, který přímo pro paní Steinmasslovou napsala autorka Milena Štráfeldová, postrádá dramatickou situaci. Toyen neusiluje o nic konkrétního, na nic nečeká (i kdyby mělo jít o tak banální věc jako vyřízení dlouho odkládaného telefonátu). Děj, třebaže je pro Toyen vedlejší, by potřeboval alespoň minimální časový rámec, výchozí a finální bod. Zkrátka lepidlo.
Díky Mileně Steinmasslové je postava Toyen náramně vtipná, a ačkoli se neustále noří do myšlení a různě se potuluje po jevišti, neztrácí na okamžik spojení se vším, co se kolem ní odehrává. Klára Hajdinová ve svém projevu působí o něco temperamentněji a diváky často oslovuje napřímo. Vzniká vyvážená synergie, která diváka udržuje ve střehu. Obě herečky se také pouští do odvážných gymnastických poloh na šálách, zavěšených na stropních trámech. Tehdy obzvláště vyniká estetika lidského těla, nevyčerpatelného zdroje inspirace pro umělce; na jeho tvaru ani stáří přitom nezáleží.
Scénografie pracuje s neurčitostí a náležitě z ní těží. Jednotlivé objekty, nemající jasný význam, jako by se volně vznášely v prostoru a čekaly, až s nimi herečky vstoupí do interakce. Pozoruhodně víceznačnými se stávají bílé šály, sloužící jednou jako larví kukly, jako náčiní určující druh pohybu, jindy jako bariéra, která pohybu brání. Daly by se přirovnat k tvůrčí inspiraci jako takové – malířka ji ohmatává, zkouší její pružnost a sílu, pak ji různě formuje, dokud není spokojena s konečnou formou. Takový přístup k výpravě (nejen scénografčin, ale i režisérčin) drží diváka ve střehu a nepřestává ho překvapovat.
DIVADLO: TOYEN – VŠECHNY BARVY SAMOTY
Autorka: Milena Štráfeldová
Režie: Tereza Karpianus
Scéna a kostýmy: Hana Kessnerová
Hudba: Mario Buzzi
Hrají: Milena Steinmasslová, Klára Hajdinová
Autor fotografie: Petr Florián
www.divadlo-kolowrat.cz
