Seznamka
Vít Metoděj Kout
Autor: archiv farnosti ve FL
V neděli pravoslavní oslaví Velikonoce, které se řídí starým juliánským a židovským lunisolárním kalendářem. V některých letech se termín západních a východních Velikonoc shoduje, jako tomu bude příští rok. Pravoslavný kněz z Františkových Lázní Vít Metoděj Kout v rozhovoru pro magazín Christnet popisuje napětí, kterým prochází pravoslavní žijící na Západě po začátku války na Ukrajině a nejde jen o kalendář. Díky příchodu uprchlíků se pravoslaví stalo druhou nejpočetnější církví u nás. „Dalo by se říci, že právě nyní se rozhoduje na mnoho let dopředu o tom, jakou DNA bude mít česká pravoslavná církev. Žijeme v době obrovské výzvy a příležitosti pro církev,“ říká.
Jak se v současnosti obecně daří pravoslaví v České republice?
Hodně záleží, z jakého pohledu budeme stávající situaci hodnotit. Do České republiky přišlo obrovské množství pravoslavných věřících z řad uprchlíků z Ukrajiny. To je pro nás obrovská výzva a příležitost – pravoslavná církev se tak stala co do počtu věřících druhou největší církví v Česku s obrovským potenciálem budoucího růstu. Na druhou stranu se ovšem uvnitř církve potýkáme s obrovskou mírou vlastní netransparentnosti a neústavnosti, na kterou dlouhodobě upozorňuje řada českých duchovních obeznámených s hospodařením církve i fungováním úřadu samotného. Zde si musíme přiznat, že je to velmi skličující pocit, jako bychom se vrátili o čtyřicet let nazpátek do časů před sametovou revolucí.
Jak jste se sám stal knězem? Co vás lákalo na té práci?
Jedním z mých učitelů na gymnáziu v Rumburku byl i pravoslavný duchovní, otec Antonij Drda. Díky němu jsem měl příležitost okusit duchovní krásu pravoslavných bohoslužeb. Později mne formoval i silný příběh svatého novomučedníka vladyky Gorazda, který byl zapáleným obnovitelem pravoslaví v ČR. Z osobního zájmu jsem začal studovat pravoslavnou teologii na Husitské teologické fakultě v Praze, postupně jsem začal přisluhovat během bohoslužeb v různých chrámech. Na svá studia jsem si díky individuálnímu studijnímu plánu vydělával prací v různých sociálních organizacích. Motivem studia teologie nebylo primárně stát se knězem, ale o pravoslaví se něco dozvědět. I proto jsem později studoval na Fakultě humanitních studií obor management a řízení sociálních organizací. Má představa byla, že budu sociální pracovník v některém ze zařízení pro seniory a vedle toho budu aktivním farníkem v některém z chrámů v Praze. Později mne už jako sociálního pracovníka oslovil jeden kamarád, jehož dědeček byl pravoslavným knězem v chrámu sv. Olgy ve Františkových Lázních. Hledal mladého následovníka, Čecha, který by byl připraven postupně převzít právě tuto církevní obec. Se ženou jsme se společně rozhodli, že tuto službu přijmeme, a v roce 2010 jsme začali dojíždět do Františkových Lázní.
Kolik je v současnosti u nás pravoslavných věřících? Stoupá ten počet, nebo ne?
Počet pravoslavných věřících rozhodně narůstá, velkou měrou je to dáno právě příchodem nových věřících z Ukrajiny. To byl trend už před začátkem války, ruská agrese to celé jen katalyzovala. Spolu s věřícími přicházejí i noví duchovní. Dalo by se říci, že právě nyní se rozhoduje na mnoho let dopředu o tom, jakou DNA bude mít česká pravoslavná církev, které právě její zakladatel, svatý vladyka Gorazd, vložil do vínku nesmírně demokratickou ústavu. Musíme si uvědomit, že na Východě je obecně v církvi odlišný kulturní kontext. Biskup je despota, který soustředí ve svých rukou veškerou moc se vším všudy. To je narativ, který je na Západě už dnes většinou církví správně odmítán jako klamný a nepřípustný. Nechtěl bych, aby naše děti byly ve 21. století uvnitř církve konfrontovány se slepou poslušností a rigidními postoji, které znevažují samotnou podstatu demokracie.
Velikonoce - pravoslavná Jitřní bohoslužba
Autor: archiv farnosti ve FL
Máte silné tradice církve už z první republiky. Udržují se v rodinách a obecně mezi lidmi?
Rodina mé ženy patří mezi několik málo tradičních aktivních rodin, které stály ve 20. letech 20. století u založení místní české pravoslavné církve. Jednalo se o blízké spolupracovníky svatého vladyky Gorazda. Dědeček mé ženy byl jedním z prvních seminaristů, kteří byli vysláni ke studiu pravoslavné teologie do Sremských Karlovců v Srbsku. Obecně je proto úcta k tradici a dílu vladyky Gorazda v naší rodině hodně zdůrazňována, včetně zodpovědnosti vychovat další generaci pokračovatelů, kteří budou v kněžském povolání v rodině pokračovat. Úcta k vladykovi Gorazdovi je obecně v naší církvi velmi rozšířená. Obávám se, že ale mnohdy bez skutečného důrazu na odkaz jeho díla. Vladyka po celý svůj život usiloval o církev národní, která bude morální a duchovní oporou našeho národa. Vladyka Gorazd osobně dbal na výběr kněžských kandidátů z řad Čechů, byl vlastencem, dbal na český jazyk, na bezúhonnost duchovních, na výchovu a osvětu mládeže. Pompa církve a papalášství mu byly cizí, věřil, že to, co dělá, je nesmírně důležitá služba celému národu.
S jakou věkovou skupinou pracujete nejčastěji? Kolik máte pravidelně v chrámu mladých, bez ohledu na národnost?
V našem chrámu se setkávají pravoslavní věřící různých národností. Jsou to Češi, Ukrajinci, Němci, Rusové, Řekové, Bulhaři, Rumuni, Srbové a další. Klademe důraz na to, že jsme tradičně českou církevní obcí, zároveň ale chceme dát jasně najevo, že pravoslaví přesahuje hranice národních států. Proto sloužíme převážně česky, ale vždy zazní i církevní slovanština, němčina, někdy angličtina, řečtina či rumunština. Pravoslaví přivádí do chrámů celé rodiny. Proto je zastoupení vícegenerační. V chrámu tak často potkáte babičku, její dospělou dceru s dětmi a manželem a jejich dětmi. Nejnižší zastoupení v návštěvnosti chrámu máme u věkové skupiny od 15 do 20 let, což je asi trend platný pro velkou část tradičních církví.
Jste knězem ve Františkových Lázních. S kým se tam nejčastěji setkáváte?
Důležité je zmínit, že Františkovy Lázně jsou malým lázeňským městem, mají cca 5000 obyvatel. To z velké míry ovlivňuje i povahu mé služby, stejně jako mé sociální vzdělání a absolvovaný kurz nemocničního kaplanství. Působím jako nemocniční kaplan v místní nemocnici v Chebu a v Hospici Sv. Jiří, dále jako spolupracující duchovní příležitostně docházím i do místní věznice, za samozřejmou považuji i spolupráci s místním centrem pomoci určeným především pro rodiče samoživitele.
Být duchovním na malém městě znamená, že téměř všechny znáte osobně, a naopak většina lidí zná osobně vás. To, že jsme zároveň i lázeňským městem, kam přijíždí řada hostů na léčení, mne vedlo k vytvoření různých tematicky odlišných komentovaných prohlídek chrámu, během kterých seznamuji lázeňské hosty s historií naší církevní obce i české pravoslavné církve, s vybranými kapitolami církevního umění a církevní architektury nebo třeba i s historií lidových betlémů. Velkou část mého času zabere správa kostela a fary, které jsou ve vlastnictví naší církevní obce, takže je ze mne tak ze 40 % údržbář, správce a administrátor.
Vít Metoděj Kout se členy týmu Hospice sv. Jiří v Chebu - oslava 10. výročí
Autor: archiv farnosti ve FL
Jak vidíte postavení ukrajinských věřících, kteří museli utéct z domova?
Jsou to často lidé s malými dětmi, kteří uprchli před válkou. Krátce po vypuknutí konfliktu na Ukrajině jsme nabídli ubytování dvěma rodinám u nás na faře. Obě rodiny jsou u nás dodnes. Jsou to obyčejní lidé jako my. Ti lidé si krátce po svém příjezdu našli rychle práci v blízkých průmyslových výrobních halách. Zprvu doufali, že zůstanou jen několik měsíců, teď už vědí, že to bude nadlouho nebo možná navždy. Ekonomická situace kompletních rodin, které přišly hned v první dny válečného konfliktu, je samozřejmě lepší. Rodiny, kde odešla například jen žena a babička s dětmi do bezpečí, tu už většinou nejsou. Pobyt neutáhly finančně. Přiznejme si, že řada ubytovacích zařízení po změně státní podpory našponovala ceny natolik, že těm lidem nezbylo ani nic jiného než odejít. De facto jsme ty nejvíce zranitelné vrátili nazpátek na Ukrajinu. Báje o uprchlících, kteří jsou tady jen tak z plezíru a na dovolené, mi přijdou jako ubohý druh lidského cynismu. Obě rodiny přišly s jednou taškou oblečení na každého člena. Musí se učit jazyk, doma nechaly své staré rodiče, majetek, své profesní životy i kariéru.
Jaké mají problémy ruští věřící? Nenapadá je někdo kvůli válce?
Většina našich věřících, kteří jsou původem z Ruska, tu žije už mnoho let. Často zde mají už trvalý pobyt a přátele. Z Ruska odešli, protože si moc dobře uvědomovali, že celá země postupně směřuje k nesvobodě. Jsou to už naši občané, plně integrovaní. Smutné bylo, že se na samém začátku válečného konfliktu nepodařilo prodloužit řadu víz studentům a pracovníkům z Ruska, kteří zde chtěli zůstat. Za válku nikdo z nich nemohl. V chrámu jsem se nikdy s žádným konfliktem nesetkal. Hned na začátku válečného konfliktu vydala rada církevní obce jasné stanovisko, ve kterém odmítla ruskou agresi. Hodně věcí to vyřešilo, kdo to neunesl, odešel.
Co vám ve vaší práci dělá radost?
Určitě mne těší, že máme lokálně řadu kontaktů a daří se nám být aktivním sborem, který se podílí na celé řadě společných sociálních a ekumenických aktivit. Radujeme se, když vidíme, že se daří i sborům z jiných církví okolo nás. Je důležité sdílet navzájem dobrou praxi a své zkušenosti – ty dobré i zlé. Člověk pak má díky tomu naději a útěchu, že každé dobré dílo jiného sboru, jiné církve nás všechny posouvá dopředu. Odvaha a horlivá služba jiných nám připomíná, kam bychom měli sami při následování Krista směřovat.
Co byste chtěl do budoucna zlepšit?
Nemám asi žádnou konkrétní představu toho, co bych chtěl zlepšit. Chtěl bych si předně uchovat svou osobní naději ve spásu a upřímný vděk za každý den svého života. Někdy si říkám, že je to celé v Božích rukou. Bůh si sám vybírá dar, který je mu milý, a naopak odmítá dílo, na kterém třeba lpíme. Důležité je, abychom hlavně nebyli vlažní ve víře a definitivně spokojení sami se sebou. Čas od času je dobré se zeptat: „Bože, kde chceš, abych teď byl?“
