Společnost se sociologu Kellerovi stala zdrojem nebezpečí, jež ohrožuje člověka na každém kroku. Všechno je špatně
Seriál Česká inteligence: Politicky urazil v posledních desetiletích dost dlouhou cestu od komunismu přes sympatii k sociální demokracii až k dnešnímu příklonu k populistickým hnutím. Hlídá si svou polohu intelektuála, pro kterého angažmá vždy končí napsáním textu. Silnější v kritice než ve formulaci žádoucího stavu, vyvolává proto skoro celý život otázku: Kdo a jak tedy bude měnit svět k lepšímu, když podněcovateli se do toho nechce?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Jan Keller (1955) si původně přál být učitelem češtiny, ale jedinou kombinací humanitních předmětů, kterou mu na univerzitě v Brně nabídli, byla historie a sociologie. A tak se stal sociologem. V roce 1980 na filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity odpromoval a o dva roky později na tamní katedře sociologie nastoupil jako odborný asistent. V oboru působí dodnes, v současnosti jako profesor Ostravské univerzity, jakkoli se s tradiční sociologií dávno rozešel.
Tenkrát v osmdesátkách měl pocit, že narazil na zlatou žílu vědění. Jako člen KSČ od osmnácti let patřil k perspektivním kádrům, takže mu bylo umožněno absolvovat tři půlroční stáže ve Francii: v Bordeaux (1985), Aix-en-Provence (1988) a na pařížské Sorbonně (1991). Zpětně své členství ve straně vysvětloval jako nutnou a logickou daň za to, aby prý mohl působit ve společenských vědách: „Kdybych dělal celý život závozníka, tak jsem dnes mohl být vzorný antikomunista a nadávat na ty, kteří studovali.“ Tak to viděl.
V těch letech věřil, že sociologie
