Už bych to tady zabalila…
Čekárna mé obvodní lékařky se hned po osmé ráno bleskově zaplnila. Mezitím, co si na židli chrchlám a posmrkávám, zaznamenám tento hovor. Nejde ho neslyšet nebo dělat, že neslyšíte, neboť byste s dalšími pacienty mohli klidně hrát karty, jak je místnost před ordinací malá. Převažují v ní senioři, respektive seniorky. S jednou na první pohled nenápadnou drobnou stařenkou přichází její vnučka a starostlivě se ptá, zda ji tam může nechat samotnou a doběhnout si ještě něco nakoupit dětem. Zdání ale klame. „To víš, že jo, jen běž,“ povzbudí vnučku babička. Jakmile mladá žena zmizí za dveřmi, stařenka viditelně ožije a začne živě konverzovat. O smrti.
Hned naproti najde vděčnou posluchačku, která ji doslova visí na rtech. Evidentně se obě zralé ženy neznají, což stařence ovšem v ničem nebrání sdílet svůj radikální pohled na podzim života.
„Řeknu vám, pani, už bych to tu nejradši zabalila,“ pronese věcně nové kamarádce. Její vrstevnice uznale pokyvuje a přidává se k její úvaze.
„Máte pravdu, už to tu nestojí za nic,“ přitakává ji druhá seniorka.
„Helejte, škoda, že tu nejsou možný ty injekce. Jednu vám dají a máte pokoj,“ posteskne si vcelku čiperná stařenka. „V Holandsku už je to normální, tam už to mají v zákoně. A stojí to prej jen 300 tisíc,“ pokračuje informovaně.
„To není moc,“ zamyslí se její posluchačka.
„To víte, že ne, prostě vás uspí a hotovo. Máte svatej klid,“ přitakává vypravěčka a dodává: „Řeknu vám, nechtěla bych skončit jako jedna naše příbuzná. Bejt čtyři roky ležák, aby mě krmili, myli a všechno. To bych tedy nerada,“ pronáší vitální stařenka, která působí, že jí hlava slouží perfektně a podle držení těla i výrazu na tom bude obstojně i fyzicky.
Vrací se vnučka s nákupem a opět se starostlivě ptá: „Tak co babi, dobrý?“
„Nojo, dobrý,“ pronese o poznání skleslejším hlasem stařenka a neopomene shrnout předchozí dialog i vnučce.
„Už bych nejradši chcípla.“
„Ale no tak babi, nech toho,“ usměrňuje ji vnučka dost vyvedená z míry otevřeností své babičky před plnou čekárnou.
Najednou mě volá sestřička. Usedám v ordinaci na židli a stručně shrnu vyslechnutý dialog. Říkám jí, že mi paní dumající o možnostech eutanazie přišla velmi vitální, i přes ty pohřební řeči. Ale že to chápu a pamatuji si i z naší rodiny. Paní doktorka hned ví, o koho jde.
„Nojo, to je paní (říkejme jí třeba paní Vomáčková), ona to takhle má, a přitom je téměř stále soběstačná,“ konstatuje lékařka.
Odcházím z ordinace a stále myslím na vyslechnutý rozhovor, kterých jsou, dovedu si představit, čekárny lékařů, kam přicházejí starší pacienti, bezpochyby v různých variacích, plné. V domovech seniorů a pečovatelských domech předpokládám také.
Pamatuji si, že řadu let podobné řeči vedla i naše babička, která tu s námi byla do krásných 94 let. Vzpomínám si, jak několik měsíců před tím, než jí skončil její pozemský příběh, shrnula babička svůj život do pár slov: „To to uteklo." Nebýt úrazu po pádu, tu stovku by mohla s přehledem dotáhnout.
Napadá mě, jak se naši senioři vlastně cítí, jaká mají přání, co by jim projasnilo jejich dny, někdy hodně osamocené a prázdné. Obzvlášť když žijí sami doma. V domovech pro seniory mají sice společnost, řadu aktivit, kulturní program. Ale nejsou tak často, jak by si možná přáli, se svými blízkými, rodinami. Ti musí pracovat, splácet hypotéky, platit školy dětem atd. atd. Na své rodiče a prarodiče už jakoby není čas a místo v domácnostech jejich dětí. Ti pak často zůstávají sami doma nebo v seniorských domech. V lepším případě navštěvováni aspoň občas svými rodinami.
Právě pro to všechno, může být a bývá stáří smutné a osamocené. A věty typu: „Už bych to tady zabalila, abych měla klid,“ jsou dost možná jen voláním o pozornost svých blízkých.
„Haló, děti, ještě jsem tady, vnímejte mě také trochu. Povídejte si se mnou, buďte se mnou trpěliví a shovívaví. Takoví jsme byli i my, s vaším tátou, k vám, když jste byly děti, a vychovávali jsme vás. Nechceme po vás moc. Stačí nám vaše pozornost.“
Diskuze k článku 
Článek zatím nikdo nekomentoval – buďte první!