V něm proti Lausanne vychytal čisté konto a po vítězství 2:0 jeho Curych podesáté v historii oslavoval konec sezony s pohárem. „Chtěl jsem titul vyhrát v každé lize, ve které jsem chytal, vytvořil jsem si na sebe tlak. Mám ohromnou radost,“ povídal uprostřed nekončících oslav.
Co všechno jste po finále zvládli?
Hlavně jsem toho moc nenaspal a ještě se pokračuje poslední večeří se sponzory. A teď domů. Bylo to bouřlivé. Na stadionu jsme zůstali do půl čtvrté do rána, do šatny přišli rodiny a kamarádi, naštěstí je velká. Stříkalo se všude šampaňské, pilo se, slavilo. Jsem rád, že se nikomu nic nestalo. A když jsem odcházel ze zimáku, ukradl jsem pohár a taxíkem jsem ho odvezl domů. Pak jsme pokračovali u kamaráda na terase jeho bytu. Cestou domů mě odchytili kluci, takže šup zase do města. V šest ráno. Pak jsme slavili v přístavu u Curyšského jezera, seděli jsme na mole. V půl sedmé k večeru to na mě dolehlo, vzal jsem si taxíka a spal až do druhého dne.
Pohár už nemáte?
Musel jsem ho vrátit. Mají štěstí, že jsem jim ho půjčil! (smích)
Jaký byl rozhodující zápas?
Nejlepší v celé sezoně. Ono se říká, běžte si za tím a vyhrajte to… Jenže zápas sedm je trochu skličující. My na ně ovšem vlítli takovým stylem, že jsem nás nepoznával. V první třetině jsme je rozstříleli snad 19:6. Celou dobu jsme hráli tak fantasticky, že byla otázka času, kdy gól dáme. Mohlo se stát, že přijde nějaký nešťastný odraz a mohli jsme prohrávat, to jediné mě děsilo. Ale jak jsme si za tím šli, i štěstí při nás stálo. Dali jsme jeden gól, druhý v půlce třetí třetiny. A to už jsem si říkal, že by to možná mohlo dopadnout.
Brankář Šimon Hrubec se raduje s curyšskými fanoušky z mistrovského titulu.
A je to pro brankáře sladší, když navíc vychytá čisté konto?
To je fajn. Trenér byl spokojený. Říkal, že vždycky postupový zápas, ten rozhodující, jsem měl s nulou. A platilo to i ve finále.
Byl pro vás sedmý zápas psychicky složitější, když jste šestý nedochytal?
Já věděl, že trenér to musel udělat. Nešel jsem z branky, že bych chytal špatně. My to tam přijeli odevzdat, darovali jsme jim to. Oni zaslouženě vyhráli. Šestý zápas byl naopak jeden z nejhorších v sezoně, takže jsem střídání neřešil. Popravdě jsem ani nebyl smutný, že jsme prohráli, protože to nebylo ani kousek od toho, že bychom utkání měli urvat. Říkal jsem si, snad se chytneme za hlavu a předvedeme, na co máme potenciál. A to se i stalo.
V čem jste byli ve švýcarské lize nejlepší?
Ve všem. Opravdu. Ať to nezní blbě, ale měli jsme nejlepší přesilovky, nejlepší oslabení, snad i dokonce buly, čas v pásmu, získané kotouče. Trenér nám před finále říkal: Statisticky jsme ve všem nejlepší, teď to jen dokázat! Což bývá hrozně ošemetné. V play off záleží na různých okolnostech. Jsem rád, že my jsme to potvrdili. Není jednoduché vyhrát základní část a ještě i play off.
V něm jste pětkrát vychytal čisté konto, v základní části jen jedno. Čím to?
Abyste ho měl, potřebujete spoustu štěstí, to vám řekne každý brankář. Kolikrát jsem o něj v základní části přišel nějakým nešťastným gólem, odrazem od brusle, čtyři vlastňáky jsem dostal. Říkal jsem po základní části mému trenérovi: Všechno super, vyhrát statistiky, ale já mám jen jeden shutout! On: Třeba si je schováváš na play off. A taky že jo. To jediné mě uklidňovalo.
Brankář Šimon Hrubec v rozhodujícím sedmém finále.
Statistikám základní části švýcarské ligy jste kraloval i ve své druhé sezoně, měl jste nejlepší průměr i úspěšnost zákroků. Jak moc vám to lichotí?
Mám z toho radost. Ještě o to větší, že se mi to podařilo podruhé za sebou, protože konkurence v brankovišti je tady veliká. Zvlášť po příchodech hráčů z KHL se liga ohromně zlepšila. O to jsou ty statistiky cennější.
Bavil jste se po finále s poraženým krajanem Jiřím Sekáčem?
Odehrál fantastické play off, byl jejich suverénně nejlepší hráč. Já ho znám z Omsku, kde jsme spolu hráli, to bylo štěstí. On je strašně silný. Když si vzal puk a jel mi na obránce, věděl jsem, že k bráně stejně dojede a stejně si šanci vytvoří. Musel jsem být stále připravený. A osmkrát z deseti případů přes obránce prošel, byl jak buldozer. Nesmírně platný hráč. Já mu pak říkal, že mi zatápěl. A on se smál: Ale jeden jsem ti tam procedil! Já na něj: Myslel jsem si, že jsi obránce, že to nejsi ty! Chvíli jsem totiž ztratil pojem, kde mám kterého hráče. On si sjel na pozici beka při přesilovce, místo aby se motal kolem brány. A on mi to tam hvízdnul.
Curych získal desátý titul, jak ho prožívají fanoušci?
Oslavy po zápase byly ohromné. Rolbaři vysadili záměrně kus mantinelu, aby se lidé mohli nahrnout za námi na led. A já nemám moc rád stísněné prostory nebo když je někde moc lidí. Oni mi nevadí, když nejsou kolem mě, za mantinelem ať jich je tisíc. Najednou se všichni sápali na led, k poháru. Vypadalo to, jak když na vás valí tsunami, vlna lidí. Co teď? Okamžitě jsem popadl syna, jel jsem proti fanouškům a skoro jsem je rozrážel, aby se kluk někde neztratil nebo ho neušlapali. Vezl jsem ho ženě, dal jsem ho do rukou tátovi, který přijel na zápas s tchánem, takže byl na chvíli v bezpečí. Pak už to nešlo zastavit, davové šílenství.
V čem vám svědčí švýcarská liga?
Nejlepší věc na ní je cestování. Díky tomu, jakou máme pozici na mapě, trvá nejdelší cesta do Ženevy tři hodiny. A to je úplně v pohodě. Ani ve finále jsme nejezdili den dopředu. Podrželi jsme si domácí zápasy, to bylo hrozně důležité.
Jaké je srovnání švýcarského titulu s těmi z Třince a Omsku?
Každý je jiný. První byl pro mě hrozně moc důležitý, že to bylo v Třinci, po dlouhém sedmiletém čekání. Klíčový pro mě byl z hlediska kariéry. Po něm jsem se uklidnil, říkal jsem si, ano, teď už mám titul. Posunul mě. KHL byla v té době obrovsky kvalitní soutěž, takže toho si ho vážím zase ze sportovního hlediska. A ten švýcarský, to byl pro mě tlak, který jsem na sebe sám vytvořil. Říkal jsem: tři ligy jsem chytal, pojď všechny tři vyhrát! Nebudu se přetvařovat, ale den před zápasem – my mezi nimi měli dva dny volno – jsem byl fakt nervózní. Nejhorší bylo čekání. Ubíjející. Já nevěděl, co dělat, chodil jsem jak tygr v kleci a čekal, až to vypukne. Pak jsme odjeli na utkání a rozjela se klasická rutina, kdy nepoznáte, jestli jdete na finále číslo 7 nebo na zápas 24 v základní části.
Neláká vás vyhrát titul i ve čtvrté zemi?
Líbila by se mi švédská liga, ale jsem už starší a kluci mi říkali, že cestování je tam složitější, vzdálenosti o dost delší. Mám ještě další dva roky smlouvu ve Švýcarsku, takže to je jen takové přemýšlení nahlas. Jinak nemá smysl se tak dopředu dívat.
Jak ve Švýcarsku přijali vaši charitativní nadaci Saves Help, do níž brankáři přispívají za každý zákrok?
Máme šestnáct brankářů a teď to budu řešit, v play off nebyl čas. Švýcarští gólmani pomáhají ve Švýcarsku, čeští v Česku. Tady jsme měli nultý ročník a musíme udělat první krok, najít někoho, komu pomoct. Paradoxně je to ve Švýcarsku složitější, protože pojištění je tady tak dobré, že pokrývá veškeré věci.
Co vy a reprezentace?
Osobně si myslím, že co se týče brankoviště, tam nás bota netlačí. Všichni tři gólmani jsou skvělí.
