Odhaduju správně, že návrat do Ordinace vám udělal radost? S Martinem Zounarem, který hrál vašeho muže Boba, jste byli jedna z nejoblíbenějších dvojic.
Na návrat do Ordinace jsem se těšila. Na kolegy, na štáb, které mám moc ráda. Heluš do příběhu vpadla jako uragán a obrátila vzhůru nohama život jak Boba, tak jeho snoubenky Dariny, kterou hraje Mahulena Bočanová. Myslím, že se diváci mají na co těšit, a doufám, že je bude Heluš bavit stejně, jako je bavila předtím.
Co Heluš Bobovi provede?
Bobo se potřebuje s Heluš rozvést, aby si mohl vzít Darinu. Heluš s rozvodem souhlasí, ovšem jen naoko. Její soužití s Bohdanovým, tedy Bobovým bratrem Milanem, kterého hraje Pavel Nečas, je totiž v troskách. A Heluš se o sebe prostě neumí starat sama, je zvyklá, že ji vždycky někdo živil, a uvědomí si, jak se měla s Bobem vlastně dobře. Takže se rozhodne, že se nerozvede a bude chtít Boba získat zpátky a Dariny se jako své sokyně zbavit. A to opravdu všemi možnými prostředky. Rozehraje se tak „válka nevěst“, samozřejmě v komediálním duchu.
Vybavíte si úplně první obraz, který jste kdysi v Ordinaci s Martinem Zounarem natáčeli?
Nebyl to sice úplně první obraz, ale pro mě je doteď velmi zapamatovatelný, protože jsme se v něm měli s Martinem líbat. Já jsem do té doby pro televizi žádné scény, v nichž bych se s někým líbala, nenatáčela, a bylo to pro mě dost stresující. Nevěděla jsem, jak herci takové obrazy natáčejí. Jestli jenom jako nebo natur, jak se říká. Ale Martin mě to rychle naučil, a to po svém. (smích)
V nějakém rozhovoru jste říkala, že prý jste se vždycky s Martinem přetahovali o to, kdo bude mít v obraze poslední slovo? Platí to pořád?
Někdy k tomu přetahování opět sklouzneme. A většinou vyhrává Martin, protože ho naoko nechávám vyhrát. Ale vždycky vyhraje pan režisér, který naše slovní přestřelky sleduje a čeká, jaká pointa se z nich vyvrbí. A když už to trvá moc dlouho a pointa nepřichází, zavelí: A dost! Jinak tu budeme do půlnoci. No a je vyřešeno. (smích)
Snažíte se mít poslední slovo i v životě?
Ne. Pokud má ten druhý argument, který akceptuju, nemusím mít poslední slovo.
Diváci si vás oblíbili i jako majitelku hospody Kateřinu, kterou hrajete v seriálu Ulice. Což je trochu vážnější role.
Nemyslím si, že je vážnější. Jen je normálnější, a ne tak bláznivá. (smích) V Ulici už jsem přes tři roky a Kateřina tu zažila spoustu věcí. Po prvních hádkách s Lumírem, tedy Václavem Svobodou, se do sebe zakoukali a už spolu dávno bydlí. Kateřina ustála i určitou počáteční nedůvěru Lumírovy matky, paní Nyklové, kterou hraje Jaroslava Obermaierová.
Mám tam i dceru Martinu, tedy Natálku Holíkovou, se kterou máme i mimo kameru moc hezký vztah. Jsem zvědavá, jak se příběhy našich postav budou vyvíjet dál. Moc se mi líbí, že na začátku, když jsem do Ulice nastoupila, jsem tam byla sama. Ale postupně se všechno tak vyvrbilo, že mám najednou partnera, babi Nyklovou a rovnou tři děti. Svou seriálovou dceru Martinu, Lumírovu dceru Vendulku, kterou hraje Anežka Rusevová, a Lexíka, tedy Filipa Hornyaka. Já sama nemám žádné dítě, tak mám radost, že v seriálu Ulice tvoříme velkou rodinu. A v Ordinaci mám zase syna Hugouška, o kterého se Heluš stará. Toho hraje Matyáš Svoboda. Takže dohromady čtyři děti. No není to nádhera?
Vyhovuje vám, že hrajete v Ulici zrovna majitelku hospody?
Jsem moc ráda, že hraju právě hospodskou. Hospoda je totiž místo, kde se lidé potkávají, a to i postavy z různých linek. Takže já mám možnost vídat se i s ostatními kolegy, s nimiž bych se jinak na place nepotkala, a to mě moc baví.
Můžete autorům vnuknout nějaký nápad, něco, co byste chtěla, aby Kateřině do scénáře napsali?
Míváme s autory pravidelná setkání, kde se nás ptají na naše názory a případné nápady. Nemám přehnané nároky na svou seriálovou postavu. Jsem spokojená herečka. A pokud nějaký nápad mám, tak ho mohu kdykoli říct, a dokonce se i stalo, že se v ději opravdu objevil. Je hezké vědět, že vedení náš názor opravdu zajímá.
Kromě dvou seriálů hrajete i v divadle, konkrétně v několika zájezdových komediích.
Hraju v komediích Osm eur na hodinu, Dva nahatý chlapi a Na Vánoce budu gay. Máme někdy i dvacet představení měsíčně, většinou zájezdy po celé republice a jezdíme i do Bratislavy. Naše domovská scéna je ale v pražském Divadle Metro, kam všechny čtenáře srdečně zvu. Musím říct, že mi přesně tyhle ztřeštěné komedie vyhovují. U divadla jsem čtyřiatřicet let a zahrála jsem si i spoustu vážných a těžkých rolí. Což neznamená, že dobře zahrát komedii je lehké, někdy je to právě naopak. A teď, čím jsem starší, mě víc baví právě komedie. Kromě těch tří zmíněných představení hraju ještě s Ivou Pazderkovou představení na malé scéně Studia Dva Třetí prst na levé ruce, což je zase tragikomický příběh, v němž s námi diváci prožijí celou škálu emocí. Tady mi vážnější nota vůbec nevadí, naopak. Patří sem, protože představení je napsané podle skutečné události. A život není jen o radostných věcech, ale i o tom smutném, co se nám může stát. Důležité je, jakým způsobem se s tím vyrovnáme. A to vše v této hře diváci najdou.
Je to stejné i ve vašem civilním životě? Máte ráda, když se lidi smějí, a snažíte se je rozesmát?
Miluju humor, v mém životě prostě musí být. Ráda se směju, ráda lidi rozesmávám. Dvanáct let se starám o maminku, která teď už skoro nevychází z bytu, mám fenečku, které je dvanáct let, a taky už potřebuje speciální péči. Ale natáčím dva seriály souběžně, do toho divadlo, pořád se učím nějaké texty, takže pro mě už samotné natáčení nebo představení, kdy se potkávám s kolegy, které mám ráda a smějeme se, je to, co mi dává sílu. Ale přiznám se, že chodím na terapie, které mi moc pomáhají překonat smutné věci. Mám výbornou terapeutku Magdu Randákovou, chodím k ní i jejímu muži Dušanu Randákovi, vynikajícímu psychiatrovi. Díky nim jsem se dokázala přenést přes spoustu nepříjemných věcí, které mě potkaly. No a pak se můžu mezi lidmi smát a být v pohodě – a pak jsou v pohodě i kolegové a kamarádi kolem mě.
Vy se zřejmě nebojíte věci přímo pojmenovat?
Poměrně dlouho jsem nedávala rozhovory, nelíbilo se mi, že je bulvár zneužívá. Pak jsem díky tomu, že už je mi tolik, kolik mi je, usoudila, že když už mám dát rozhovor, musím z něj vycházet opravdu já. Jinak to nemá smysl. Vždycky v rozhovorech mluvím na rovinu a říkám věci tak, jak jsou. Jinak to neumím. Ale k tomu jsem musela dospět. Chci, aby byla při práci pohoda. Mockrát jsem mohla být třeba tvrdší, když na mě někdo nebyl příjemný. Ale aby nevznikl konflikt a dusno, raději jsem to takzvaně skousla. Každý má nějaký důvod, proč se chová tak, jak se zrovna v tu chvíli chová. Nerozčiluju se kvůli věcem, které nemůžu změnit.
Člověk dospěje do věku, kdy si váží hezké práce s fajn lidmi…
Přesně tak. Podle mě ke každé práci patří určitá pokora. V Ulici hraju hospodskou, kdysi, když jsem začínala v Praze a neměla žádnou práci, roznášela jsem pivo, starala jsem se o bar, pak myla záchody a v noci jezdila přes celou Prahu tramvají domů. Vím, jak je vyčerpávající vést hospodu, nemohla bych to dělat a vážím si všech, kdo to dělají. Vážím si každé práce, ať je jakákoli. Po covidu jsem si řekla, že už si nikdy nebudu stěžovat, že jsem unavená a že mám hodně práce a potřebovala bych si odpočinout. Protože v tu dobu jsem – stejně jako spousta mých kolegů – neměla práci žádnou. Tak si nestěžuju a jsem ráda, že můžu dělat to, co mě baví.
Jednou jste někde řekla, že kdybyste neměla hereckou práci, pečovala byste třeba o pejsky v útulku...
Mám velký vztah ke všem zvířatům. A ano, kdybych nebyla herečka, tak bych si založila útulek. Obdivuji zakladatelku útulku U Šmudliny v Tachově Gábinu Jägrovou, která dokázala se svými přáteli a dobrovolníky pomoci už tolika zvířatům, především pejskům. Podporuji je a moc prosím čtenáře, aby se podívali na jejich stránky a třeba jen maličkostí přispěli na pomoc těm, kteří bez nás nemohou žít. Děkuji moc.
Je pravda, že máte fobii z metra?
Mám fobii z MHD vůbec, nejen z metra. Než jsem měla auto, při cestování jsem dost trpěla. Představa, že jsem v nějaké díře pod zemí, odkud se nemůžu dostat ven, kdyby se něco stalo, je pro mě nepříjemná. Bojím se i létání. Do letadla bych už nikdy nesedla. Což mě moc mrzí, ráda bych se podívala na spoustu míst, ale nemůžu. Nejsem sice moc cestovatelský typ, ale chybí mi moře, které miluju. K moři se samozřejmě dá dojet autem, ale já bych se moc ráda někdy podívala někam do Karibiku, někam, kde jsou ty katalogově bílé pláže a palmy. Ideálně třeba na měsíc nebo i víc. To bych chtěla zažít, pokud někdy překonám svůj strach z létání. Ale jezdím každý rok na týden ke své sestře, synovci a neteři do západních Čech. Sestra je o pět a půl roku starší. Má dvě děti, takže mám neteř Kačenku a synovce Honzíka, který je už ženatý a má dvě malé holčičky. A to je lepší než celý Karibik… Moje rodina.
Zdroj: časopis Tv Pohoda
