Historik Jiří Malínský píše o dokumentárním filmu Věrni zůstaneme režiséra Jiřího Weisse, který se věnoval druhému česloslovenskému odboji.
Jen velmi příležitostně slyšíme o dokumentární filmografii zahraničního druhého odboje. Mimo zčásti dochované filmové měsíčníky-zpravodaje režiséra Karla Lamače (1897–1950), který se příležitostně dostal i k hrané tvorbě podobně jako další exulant Hugo Haas (1900–1968), velmi intenzívně také tvořil další režisér Jiří Weiss (1913–2004). Postrádá smysl podrobně sledovat veškerou jejich tvorbu namnoze normálnímu divákovi až fatálně nedostupnou. Klíčovým svorníkem tohoto nesnadného úsilí (potřeba střihačů, kameramanů, filmového materiálu) uprostřed horečného válečného krvavého kvasu se stala filmová zpráva exilové londýnské vlády domovu. Je jí dnes ne zapomenutý, ale vůbec netušený Weissův film (mimo režii byl autorem scénáře i střihu a nadto jedním z komentátorů; druhým byl tehdejší hlasatel československého vysílání BBC Pavel Tigrid /1917–2003/) nazvaný ústředním heslem druhého odboje, jak je formuloval jeho vůdce prezident Edvard Beneš, který je i jeho tvůrcem: Věrni zůstaneme! podle závěrečných slov Benešova smutečního projevu nad Masarykovou rakví na prvním nádvoří pražského Hradu 21. září 1937.
Poměrně překvapující je dnes zjištění, že Weissův výtvor je dobově určen propagandisticky (včlenění informační služby Masarykova ministerstva v titulcích). Dotvrzuje to i bližší autorské určení, podle kterého je posláním filmu „podat v rámci dějin druhé světové války obraz našeho zahraničního boje vojenského i politického bojovníkům na hlavní frontě – lidu doma.“ Dokresluje to i rozsah zdrojů Weissovy práce: britská ministerstva informací, války a letectví a navíc i produkce sovětské filmové státní agentury i reportáže pořizované americkými zdroji a filmaři Francouzského výboru národního osvobození. Citově působivou, účinek filmu esteticky výrazně obohacující hudbu složil hudební skladatel přerovský rodák, nositel Řádu Britského impéria Vilém Tauský (1910–2004) a nahrála ji Londýnská filharmonie (dnes Londýnský filharmonický orchestr).
Úvodní sekvence filmu jsou zasvěceny Masarykovu skonu a průběhu smutečního obřadu, který zachycuje i proslulou závěrečnou část Benešova smutečního projevu: „Presidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme!“ V tomto ohledu navazuje Jiří Weiss na Hackenschmiedův film z tragického podzimu roku 1938 Krise a v tomto duchu také podává demokratický pohled na prvorepublikovou realitu a její nosné snahy. Prvorepublikový sociální stát, který byl podle komentáře ne zcela hotov, je i kritizován za přílišnou mírnost vůči henleinovskému fašismu a jeho Československo likvidujícímu Organizačnímu plánu (Organisationsplan) z druhé poloviny třicátých let minulého století.
Nepřímá kritika mnichovského diktátu o nás – bez nás – proti nám (František Ježek) jako míru, který Československu přinesl povodeň a zkázu, přenáší další děj do Benešova domu v londýnské čtvrti Putney a k londýnskému vyslanci Janu Masarykovi (1886–1948). Dobový ráz má protiháchovské ladění výkladu o Druhé republice a počátcích protektorátu. Obdobně je popsán i prezident farské republiky Jozef Tiso. Jakoby mimochodem jsou dotčeny zdrcující porážky Polska (září 1939, „statečná Varšava“) a Francie (červen 1940). Na tomto pozadí jsou líčeny počátky zahraničního druhého odboje s důrazem na 1. československou pěší divizi ve Francii. Francouzská katastrofa přerůstá – je to faktický počátek obratu ve válce – do všeobecných stupňovaných projevů odvahy a statečnosti britského lidu. Letecká bitva o Spojené království a důležitý československý letecký spoluvklad jsou podle Jiřího Weisse momentem zrodu protihitlerovské koalice Spojených národů. Rodí se i exilová vláda Jana Šrámka (1870–1956) a exilový parlament Státní rada. To jsou základní články Benešova prozatímního státního zřízení zachycené i Weissovým střihem a komentářem. Sociálně a zdravotně působil i Československý červený kříž v zahraničí.
Lidická katastrofa, která r. 1942 vyvolala mimořádnou odezvu v bojujících anglosaských demokraciích a protknula i Latinskou Ameriku, je dodnes věcí světového dosahu. To už ale „svobodný ostrov“, Velká Británie, nebyl osamělý. Přepad Sovětského svazu urychlil doformovávání Spojených národů (byly vyhlášeny Rooseveltem 1. ledna 1942). Příznakem sílící suverenity prozatímního státního zřízení a uznání benešovské koncepce nepřetržité kontinuity československé státnosti byla akreditace sovětského a britského vyslance i podpis druhé československo–sovětské smlouvy v Londýně ministrem zahraničí Janem Masarykem a sovětským vyslancem Ivanem Michajlovičem Majským (1884–1975) 18. července 1941 v Londýně. Je pochopitelné, že idylizace stalinismu tu nemohla být pominuta: všeobecně sdílenou prioritou bylo vítězství nad nacistickým Německem a císařským Japonskem (srv. např. dobový postoj západních demokracií v katyňské věci v letech 1943–1945).
Pozoruhodné jsou záběry z druhého Benešova pobytu ve Spojených státech amerických zahrnující nejen jeho přijetí prezidentem Rooseveltem, ale i vystoupení před členy Kongresu USA 13. května 1943 (byl v pořadí druhým zahraničním státníkem po Winstonu Churchillovi, jemuž se dostalo této mimořádné pocty). Tuto část filmu doplňují také záběry z provozů amerických továren, které byly důležitou součástí válečné logistiky Spojených národů. V navazující části filmu jsou včleněny záběry z výcviku svobodovců v Buzuluku doplněné podrobnou reportáží o severoafrickém nasazení klapálkovců a přílivu slovenských dezertérů do východní armády; v krátkých detailech-záběrech jsou zachyceny tváře Hrdinů SSSR in memoriam kapitánů Otakara Jaroše (1912–1943) a Jána Nálepky (1912–1943).
Obdobně je pojednána i druhá Benešova sovětská cesta (na nádraží v Moskvě ho vítali Vorošilov a Molotov-Skrjabin), podpis třetí československo–sovětské smlouvy 12. prosince 1943 i záběry stalingradských (volgogradských) zřícenin. Mimořádně zajímavá je i reportáž z Benešova setkání s de Gaullem v Alžíru (při této příležitosti prezident položil věnec ke hrobu Neznámého vojína) v lednu 1944. Totéž lze říci i o přehlídce Československé samostatné obrněné brigády generála Aloise Lišky (1895–1977) vyzbrojené tanky Cromwell před prezidentem Benešem.
Dále případný divák zhlédne záběry z koordinovaných operací Spojených národů Overlord a Bagration doplňované líčením vzdušných operací RAF (Královského letectva) jak nad mořem, tak nad německým vzdušným prostorem. Sukův pochod V nový život uvádí shrnující programový projev prezidenta Edvarda Beneše zobecňující vyznění druhoodbojové prezidentovy koncepce: „Naše jednotná politická národní fronta, jak ji ve svém osvobozenském hnutí a boji máme dnes vytvořenu všude ve spojeneckých zemích a jak ji dodržuje celý náš národ doma, bude bojovat ze všech sil nejen až do pádu Německa, nýbrž i potom až do úplné likvidace jak moci německé a maďarské, tak i všeho nacismu a fašismu na našem území … My zde za hranicemi představujeme národní kontinuitu a jednotu republiky. Jsme nositeli jejího mezinárodního uznání a máme řadu nesmírně cenných smluv a dojednání mezinárodních. To jsou výsledky práce nás všech za hranicemi. A to vše bude přeneseno automaticky na první vládu domácí. Dřívější jednotná republika začne žít hned v den po pádu Německa a Maďarska. Její konečnou ústavu a její nové poměry určí náš lid dle své svobodné vůle. Hlavní naší starostí je a bude, aby osvobozenské hnutí domácí i zahraniční bylo naprosto jednotné a plně společné. Není zvláštní revoluce domácí a zvláštní revoluce zahraniční; je jen jediné a společné hnutí osvobozenské. A hlavní fronta je doma. My zde v zahraničí jsme jen mluvčím našeho lidu doma, jejž můžeme s čistým svědomím a s hrdostí ujistit, že odkazu prezidenta Osvoboditele jsme věrni zůstali.“ Zmínka o znovupřipojení Podkarpatské Rusi datuje proslovení projevu vysílaného na vlnách BBC do letních měsíců roku 1944. S touto premisou-odkazem zahraničního odboje současná česká politika pracuje – pokud vůbec – s velmi proměnlivým zdarem.
Závěr obrazového díla Věrni zůstaneme tvoří mozaika filmových replik z předcházejícího obsahu Weissova díla ústící do závěru o věrnosti lidu Masarykovu odkazu a tušení „nového světa míru, pokroku, rovnosti, a jenom v takovém světě může žít a růst země naše, země jediná, země volná (svobodná – JM)“. Publicistická údernost je ve Weissově scénáři řečí ať obrazovou, ať slovy komentátorů či tóny hudby doplňována prvky hraného filmu v jejich dobovém podání. To také umocňuje účinnost tohoto působivého díla, které je dnes převážně umělecky pojednanou rekapitulací konceptu benešovské socializující demokracie. V poválečných měsících a letech se také z pochopitelných důvodů stal Weissův film obtížně promítatelným.
To také vysvětluje jeho až fatální neznalost, jakkoliv je od roku 2021 dostupné péčí Národního filmového archivu na DVD nosičích a při použití linku Věrni zůstaneme (1945) (youtube.com) v obsahu této domény. Až překvapivě aktuální je svou nepřímou připomínkou dokumentu Pařížská smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě z 19. listopadu 1990 prezentovaná prezidentem Mitterandem jako „konec Jalty“.