POVÍDKA: Daniel Hák, Hlas Yorendé

Hlas Yorendé

Daniel Hák

Kdysi jsem věřil ve vědu…
Tehdy, když jsem dorazil na Sibylu. Loď proplula atmosférou a snesla se k přístavu a já po šesti měsících v kajutě konečně vystoupil na čerstvý vzduch nového světa. Doufal jsem, že gravitace, podobná mé rodné Zemi, by konečně mohla ulevit bolestem v břiše, které jsem tehdy považoval za pouhý příznak cestovní horečky.
Na to jsem ale zcela zapomněl, když jsem se otevřeným stropem přístaviště, vysoko nad četnými moly a zakotvenými loděmi, podíval na sibylskou oblohu. Tam zářila ona – Yorendé. Černá díra. Samotná byla lidskému oku neviditelná, nevydávala ani neodrážela žádné světlo. V útržcích hmoty, pomalu stahovaných do středu Yorendé, však nepředstavitelná síla její gravitace budovala takovou radiaci, že zářila až sem a tvořila kolem ní prstenec jasně oranžového světla. Dívat se přímo do něj bylo bolestivé. A přesto jsem nemohl odtrhnout oči.
Brzo jsem zamířil ulicemi města. K místu setkání mě vedla papírová mapa, protože v atmosféře Sibyly nekroužily žádné satelity, které by mi mohly poskytnout navigaci. Podle místních je planeta nepotřebuje. Procházel jsem mezi nízkými domy, vytesanými do přírodních skalních útvarů, mezi odpadky a žebráky, pomalu umírajícími v sálajícím vedru poledne ve světle černé díry. Konečně jsem dorazil na rušné místo, připomínající starověký amfiteátr, kde jsem spatřil svůj kontakt stát na pódiu před zraky stovek.
Na tribunách, zapuštěných do země, sedělo její publikum a hltalo každé její slovo. Ani nedutalo, všichni do jednoho měli zraky upřené před sebe. Tam stála ona, ozářená oranžovým světlem černé díry – Istril’Len’Nadora, kněžka kultu Yorendé. Poznal jsem ji okamžitě, už jsme se setkali na videohovoru. V tu chvíli mě ale překvapilo, jak je naživo krásná. Jako Sibylanka měla úzké oči a husté tmavé vlasy, které jí ve vlnkách spadaly až k bedrům. Její šedá až stříbrná kůže se ve světle leskla, jako by byla z kovu. Na sobě měla tógu z tenké, takřka průhledné, bílé látky.
Držela ruku mladého muže a střídavě se dívala do jeho očí a na nebe. Muž se třásl a já si nejdřív myslel, že je v bolestech. Po důkladnějším pohledu jsem ale pochopil, že brečí. Brečí s úsměvem, upřeným na věštkyni, která se nad ním skláněla jako jakási majestátní bohyně. Tehdy jsem si myslel, že věštění dobře znám. Jen pouhý cirkusový trik s řádnou dávkou odhadu, psychologie a manipulace. Tohle je na všech planetách stejné, myslel jsem si s pohledem na divadlo slečny Len’Nadory. Kvůli věštbám jsem ale na Sibylu nepřiletěl, místo toho jsem hledal hlas oné černé díry, hlas Yorendé, který věštkyním údajně dává schopnost vidět skrz hranice času. Do budoucnosti, do minulosti...
 „Doktore Tichý,“ pozdravila věštkyně, když jsme se po celém vystoupení setkali na nyní vyprázdněné tribuně. Mluvila se znatelným cizím přízvukem.
„Rád vás poznávám, slečno Len’Nadora.“
„Prosím… Istril.“ Na tváři jí pohrával nenápadný úsměv. Tak neskutečně krásný…
Následoval jsem ji ulicemi města mimo centrum, až mě zavedla do drobného kamenného domu, vytesaného ze skalky do kulatého tvaru připomínající včelí hnízdo. Kamenné zdi aspoň trochu dokázaly utlumit spalující horko. Podle sibylské módy byla hrubá neopracovaná podlaha pokrytá barevnými koberci s jasnými výšivkami v podobě spletitých ornamentů. Tam jsem se Istril zeptal na hlas Yorendé.
„Neslyším ho pořád. Jen, když věštím,“ řekla prostě.
Hned, co doručovatelé z lodi dorazili s mým vybavením, rozdělal jsem nahrávací zařízení a dal se do výpočtů. Celé hodiny jsem zasvětil pošetilé snaze dokázat jejich lež. Byl jsem otrokem vědy, slepý proti moci, která mi bila přímo do očí každé ráno, když jsem otevřel oči.
Dny splynuly jeden do druhého. Každá hodina zrcadlovým obrazem té předchozí. Čtení záznamů od minulých badatelů se jevilo nekonečné a mé vlastní výpočty se změnily v omáčku nesmyslných čísel. Tady, před chřtánem největší síly ve vesmíru, čas nic neznamenal.
Oranžové světlo díry při otáčení planety postupně měnilo odstíny a noc nastala jen na dvacet hodin jednou za pět pozemských dní. Místní byli zvyklí zůstávat celé dny bez spánku, ale já jako pozemšťan jsem byl nucený dodržovat své dvacetičtyřhodinové cykly, jak nejlépe to šlo. Jenže ono to nešlo a já jsem se den co den převaloval v posteli, spánek odehnaný oranžovým světlem hořících plynů v gravitačním poli díry.
Kromě toho mě pomalu pohlcovala prázdnota mých pokojů. Vždycky jsem se viděl jako samotářského člověka, schopného vydržet bez lidského kontaktu celé dny, zavřený v laboratoři s nosem zabořeným v číslech. Můj nový život na Sibyle mi ale ukázal, že ani já nejsem imunní proti osamění. Každý večer před ne-spánkem jsem volal své manželce, meziplanetární signál, posílán červími dírami skrz vesmír, každých několik minut zamrzl, její krásný obličej zastavený na místě jako reliéf. Přesto jsem rád slyšel její hlas. „Chybíš mi,“ šeptal jsem po každém příliš krátkém hovoru do mikrofonu počítače, než se ona vrátila k práci a já zase k té své.
Nejzajímavější částí mého dne byly Istriliny pravidelné návštěvy. Ptal jsem se jí na otázky ohledně hlasu a její víry a všechno pečlivě nahrával.
„V hlase jsem slyšela, že jste osamělý, doktore,“ řekla jednoho odpoledne.
„Není to těžké odvodit,“ odbil jsem ji.
„Až půjdete zítra do přírody, zkuste se na ni napojit. Možná vám ukáže Osud.“
Já si promnul spánky, z toho nekonečného světla mě bolela hlava. „Nic mi neukáže, je to jen černá díra. Fascinující a záhadná, ale přece jenom jen gravitační jev.“
„Vy nevěříte v Hlas.“ Nebyla to otázka ale konstatování.
Povzdechl jsem si. „Nevěřím? Věřím, že se tu děje něco zajímavýho. Něco dosud nepopsanýho. Ale věštění budoucnosti je hloupá pověra. Magie. Trik určený k tahání peněz z lidskýho strachu a naděje. Není skutečný.“
„Magie nebo věda, rozdíl mezi nimi je jen úroveň toho, jak moc jsou popsané, doktore. Takhle blízko k horizontu událostí se vaše fyzikální zákony rozpadají. Tady vaše věda nefunguje.“ Celý rozhovor zakončila slovy: „Až tam zítra budete, zkuste poslouchat. Opravdu poslouchat.“ A než jsem stihl cokoliv namítnout, už byla pryč.
Podle plánu jsem následujícího dne vyrazil s nahrávacím zařízením v batohu. Potřeboval jsem se dostat co nejdál od města, aby jeho ruchy neporušovaly nahrávku. Vystoupal jsem do skal, dost daleko od hluku ulic, našel jsem místo v průsmyku, kde nebyl slyšet ani šum větru, a tam jsem zařízení připravil. A jak jsem nechával stroj odvést svou práci, hleděl jsem k obloze.
Na prstence oranžové a rudé, osvětlující oblohu Sibyly, a na tu černotu uprostřed. Místo, kde neexistovaly žádné hvězdy, žádné světlo, žádný čas ani prostor. Jen tma. Černočerná tma.
Poté, co jsem upravil frekvenci nahrávky tak, aby byla slyšitelná, jsem si nasadil sluchátka. A poslouchal jsem. Opravdu poslouchal. Hluboký tón. Hukot. Zvuk kosmické smrti. Konce a znovuzrození veškeré hmoty. Jako bych slyšel tiché odrazy všech zvuků ve vesmíru najednou, vtahovaných do nitra Yorendé její nesmírnou gravitací. Každý úder toho pulzu, každý tón skřípání a hučení, které se neslyšitelně táhla miliardami světelných let, mě plnil větším obdivem. A stále větším děsem.
Najednou jsem pochopil, proč si vybrali za svou bohyni právě ji. Giganta, v jehož blízkosti se i čas rozpadá.
Oči se mi naplnily slzami.
A další den se naplnily znovu, když mě ráno probudila bodavá bolest v břiše. Chvíli jsem doufal, že po několikaměsíční cestě vesmírem konečně polevila, jak si moje tělo zvyklo na nové prostředí, ale dnes se vrátila v plné síle. Jako by v mém boku plála hořící hvězda, sotva jsem se mohl postavit. Snídani jsem vyzvracel dřív, než jsem ji stihl pořádně natrávit. I přesto jsem toho dne přijal další rozhovor s Istril. S čelem zbroceným potem jsem seděl na židli a věštkyně si okamžitě všimla mého utrpení
„Měl byste zajít k lékaři,“ řekla.
„Je to jen nadýmání,“ odpověděl jsem, „Špatně snáším cestování, víte. Brzo to přejde.“
„Vy Pozemšťané míváte problémy s jedním orgánem, že ano? Slepé střevo, pokud si správně vzpomínám.“
Nechal jsem se přemluvit jejím naléháním a ona mi pomohla dojít do nemocnice. A opravdu, když jsem o dvě hodiny později vycházel ven, měl jsem o jizvu na boku víc a o slepé střevo míň. Doporučili mi klid a předepsali mi prášky na bolest, ale kromě toho jsem měl být v pořádku co nevidět. Neodpustili si poznámku, že jsem měl opravdu veliké štěstí, protože kdybych dorazil jen o den později, mohlo by to dopadnout mnohem hůř.
Před nemocnicí jsem se znovu setkal s Istril. „Jak jsi to věděla?“
„Vy víte jak.“ Usmála se a já v jejím pohledu viděl náznak zadostiučinění. Já právě poodstoupil operaci a ona se mi smála.
Později jsem jí koupil květiny na poděkován. Zmátlo jí to, ale když jsem jí vysvětlil, že se jedná o pozemský zvyk, usmála se tím svým záhadným úsměvem, krásným jako z obrazu. Ale já se v myšlenkách rozpadal společně s celou svou představou o realitě. Byl to jen šťastný odhad, snažil jsem sám sebe přesvědčit, jen podvrh. Ale přesto jsem dlouho nevydržel zapírat, že má představa času se obrací vzhůru nohama. Istril o mém slepém střevu neměla vědět nic.
„Musím zjistit, jak to věděla,“ řekl jsem své ženě na hovoru. Ale ona jen, že si spíš potřebuju odpočinout, protože od operace vypadám vyčerpaně.
Měla pravdu. Mohli byste mě nazvat hlupákem, že jsem ignoroval rady doktorů a s hojící se jizvou jsem pracoval ještě usilovněji než předtím. Ale ve chvíli, kdy záhada jejího hlasu nabrala osobních měřítek, se oheň mé vášně pro vědění rozhořel jako politý raketovým palivem. Neustále jsem si přehrával tu nahrávku, ty vibrace z širého vesmíru, tak krásné a děsivé zároveň.
Místo, abych ve své pomyslné noci spal, jsem seděl u okna se sluchátky a hleděl k oranžovému fleku na obloze. Na její černý, tak černý střed…
A já ji začínal věřit. Pokaždé, když věštkyně řekla, že z hlasu vyčetla náhlé zlepšení nebo překážku v mém životě. A zatraceně, ona takřka vždycky měla pravdu. Znala mě. Každou píď mé mysli, o které jsem jí nikdy neřekl ani slůvkem, ona ji znala. Dal jsem jí svou ruku a ona chvíli poslouchala hlas Yorendé a o chvíli později věděla například, že toho dne se pooperační bolesti zlepší a já se konečně vyspím.
Začal jsem se řídit podle jejích rad. Když řekla, že se mám dnes vyvarovat stresu. Když mi radila, ať dnes zůstanu sám se svými myšlenkami, nezavolal jsem ten večer své ženě. Hledal jsem v jejím hlase pravdu o sobě, cestu, která by mě zavedla k pochopení. Yonderé a Istril mě znaly tak, jak já sám sebe nikdy nepoznal. Jak mě moje žena nikdy nepoznala. A myšlenka, že můj život a život všech ostatních je vepsaný v prstencích záře a temnotě uprostřed ve mně probouzela klid.
Cítil jsem se pošetile, ale něco na způsobu, jak si byla jistá mým zánětem, mi představu jejích věšteb v hlavě měnilo z neexistující magie v nepopsanou vědu. Dokonce jsem i poslouchal, když mluvila o mém znamení. Na Zemi se rodíme pod jinými hvězdami než na Sibyle, ale hlas Yorendé sahá i tam, na druhý konec Galaxie, ovlivňuje každou hvězdu, každou planetu a každou osobu na ní. A já ji poslouchal vyprávět o tom, kdo jsem. O tom, jak zápasím se svým místem ve vesmíru, o tom, jak je pro mě těžké postavit se v tváří v tvář své vlastní identitě, dokonce i o mé slabosti pro posedlost… Všechno přesné do jediného slova. Jak?
Říkal jsem si, že kdybych jen dokázal popsat efekt energetických vln z černé díry na psychiku a nějaký způsob, kterým tyhle vlny pokřivují čas samotný, aby věštkyně dokázala přečíst budoucnost, mohl bych se proslavit. Takhle se z magie stává věda. A já ji musím zkrotit.
Seděl jsem dlouhé hodiny nad nahrávkou hlasu, část mě pořád řvala, že to není skutečné, že není možné frekvenci díry slyšet tak, jak ji popisuje Istril. Ale přesto jsem se občas přistihl, jak se sluchátky na uších zavírám oči a čekám na vidiny. Můj mozek začal vrhat obrazy na vnitřní stranu mých víček a já nikdy nevěděl, jestli se jedná o vize nebo jen mé představy. Nakonec jsem však zůstával sám se zvukem vesmírného tónu.
„Víš, co mě vždycky fascinovalo na černých dírách?“ stál jsem u okna a díval se na hvězdnou oblohu. Yorendé přepadla přes obzor, celé město na dvacet hodin spalo a já si užíval chvilku tmy. Istril však trvala na tom, že i v noci dodrží návštěvu, protože by mi prospěla společnost. A měla pravdu.
„Čas,“ řekla. Seděla na mé posteli, na šedé kůži se jí odrážely matné odlesky hvězdného třpytu.
„Čas,“ přikývl jsem. „Na Zemi žijeme v našem malém světě v domněnce, že víme, jak čas funguje. Že je to přímá linie, která jde pořád dopředu, stejnou rychlostí, stejným tempem. Tahle naivní myšlenka se ale rozpadá, když vidíme černou díru. Stejně jako všechno, ona čas zkonzumuje. Celá ta naše dětinská naivita o tom, že víme, jak funguje… Je najednou pryč.“
„Bojíš se jí.“
„Máš pravdu.“ Kývnul jsem směrem k nebi. „Je děsivé něčemu nerozumět. A já tomu musím porozumět.“
Istril vstala z postele, tóga se jí zavlnila kolem boků, když přešla místností až ke mně. Položila mi ruku na tvář a řekla: „Porozumíš tomu. Slibuju.“
Zadíval jsem se do jejích očí. Duhovky hrály pestrými barvami a vzory, jako by v nich zuřila bouře plynů a světel. A uprostřed… Dokonalý kruh naprosté temnoty. A já se do ní propadal hlouběji a hlouběji, daleko za horizont událostí.
A pak mě políbila.
Odstrčil jsem jí. „Já… To nemůžu…“
„Ale my musíme. Je to náš Osud. A každé ne ho jen oddaluje.“
Istril z ramenou shodila látku a tóga jedním pohybem spadla na zem. Stála zcela nahá. Chtěl jsem protestovat, chtěl jsem jí poslat pryč, ale s pohledem na její šedou kůži, vysokou postavu a tu temnotu v jejích očích, obklopenou kaskádou barev, jsem se nemohl ubránit. Je to můj osud.
A během chvíle jsem byl nahý.
Jak je to psáno ve hvězdách.
Během další jsme byli na koberci, jeden na druhém, naše končetiny propletené a náš dech, ztěžklý námahou, splynutý v jeden hlas.
Psáno ve zpěvu naší bohyně.
A ona zpívala. Stovkami vzdechů, uvolněných od jakékoliv racionality, které jsem se tak dlouho držel. Její kůže hladká jako tmavý mramor, ale přesto žhavá napětím. Její hlas byl sladký jako píseň, když mi do ucha šeptala tiché výdechy vášně.
Ten vševědoucí zpěv. Stačí ho jen poslouchat.
Než jsem si stihl uvědomit, co dělám, Yorendé se vrátila na oblohu a já ležel na posteli, její tělo přitisknuté na mém, a upřeně jsem pozoroval svůj svatební prsten. Žaludek se mi při tom pohledu zvedal.
„Musí to tak být,“ šeptala Istril, „slyším to v jejím hlase. Slyšela jsem lásku, skrytou v naší společné budoucnosti. A ty jsi jí konečně osvobodil, přesně jak si ona přála.“
„Nevím, co budu dělat.“
„Musíš opustit svou ženu.“
„Já nemůžu.“
„Hlas nelže. Už ti jednou zachránil život, vzpomínáš? To, co jsem já slyšela v jejím hlase. Tohle není žádné kouzlo, žádný trik. Tohle je pravda.“
Toho samého dne jsem prsten vyhodil. Nedokázal jsem se na něj dívat, dokonce i mít ho nablízku mi žaludek obracelo naruby. Přes slzy jsem na obrazovce počítače sledoval kupící se nepřijaté hovory. Bylo to nevyhnutelné, Istril to tak předpověděla, a přesto jsem si nedokázal odpustit.
Kruhy pod očima se mi prohlubovaly. Znovu a znovu jsem rozebíral nahrávku hlasu. Probouzel jsem se pod pár hodinách neklidného spánku s tím éterickým tónem Yorendé ozývajícím se mi v uších. Ten se ale rychle vytratil a já zůstal v tichu, jen s pochybnostmi, jestli ho opravdu slyším nebo jestli to byl jen střípek doznívajícího snu. A tak jsem ležel a poslouchal dlouhé hodiny jen v naději, že ho zaslechnu znovu a uslyším v něm svou budoucnost, stejně jako ji slyší ona.
Celý život jsem si myslel, že věda má vysvětlení pro všechno. Ale tady, v orbitu nemožné gravitační síly, mi přišla jako soubor nesmyslných pravidel, které jsme si na Zemi seskládali pro náš uzavřený, malý svět. K čemu jsou fyzikální zákony, k čemu jsou jaderné reaktory, vesmírná plavidla a mezihvězdné brány, když jedna věštba dokáže zbořit celý svět?
„Přidej se k řádu.“ Ležela vedle mě, pevně objímala mou holou hruď, jako by mě chtěla ochránit. „Jedině tak se dozvíš pravdu o jejím hlase. Teď ti ji nemůžu říct, je to proti pravidlům. Ale kdyby ses přidal, mohla bych ti ukázat všechno.“ Nahnula se ke mně a zasadila mi polibek na krk. „Je to tvůj Osud, lásko.“
Pohled na vzdálený kolos mě konečně porazil na kolena. Má věda vždycky byla a vždycky bude krátká na její moc. Je stejně nesmírná, stejně nepolapitelná jako čas sám. Proti ní nejsem nic. Jen loutka, ovládaná jejím kouzlem. A stejně ji miluju. Miluju její dotek na své kůži, její pohled plný barevné záře a neprostupné temnoty. Miluju její hlas, co mi tiše šeptá do ucha, zatímco ležím v polospánku.
A tak jsem souhlasil. Istril mi řekla, že se s ní mám zítra, jako nový člen řádu, setkat v zahradách chrámu. Tam se dozvím pravdu o hlase Yorendé. Zvedla se z postele a dřív, než jsem se s ní stihl rozloučit, navlékla si tógu a zmizela ve dveřích.
Další den jsem napsal zprávu na svou univerzitu na Zemi, že s výzkumem končím. Žádné bližší informace, jen má jasná výpověď. Napsal jsem i dopis své ženě, kde jsem se za všechno omluvil. Snad ji slova o tom, jak si zasloužila někoho lepšího a jak moc ji přeju šťastný život, ušetří trápení. Víc, než mě ušetřila hanbu. Nikdy jsem jí ale nezmínil důvody, ani to, co se se mnou stalo. Na tom už nezáleželo. Teď záleželo jen na pravdě. A na mé lásce k ní.
Prošel jsem ulicemi města a míjel místní, jak v davech, shromážděných kolem věštkyň a věštců, čekají na její hlas. Napadlo mě, že jsem stejný jako oni. Marně čekající na pravdu v hluboké temnotě nad našimi hlavami. Že to, čemu jsem se nedávno vysmíval, mě teď ovládalo od hlavy až k patě. Už ale bylo pozdě.
Vešel jsem do chrámu kolosálním průčelím, vytesaným do boku skály. Řekl jsem jim, že se chci přidat do řádu, a oni mě zavedli do místnosti, kde stála starší žena – nejvyšší kněžka. Byla to velká čest, setkat se s ní tváří v tvář, a tak jsem v její přítomnosti dokázal sotva promluvit. Za pomocí ostatních kněží mě posvětila. Rozhlížel jsem se okolo po Istril, ale její tmavé vlasy jsem nikde neviděl.
Pak přinesli smlouvu, kterou jsem podepsal až příliš rychle. Že přenechávám veškerý svůj majetek řádu, všechna má práva, celý můj život až do jeho konce do jejich služeb. Pochybnosti ve mně rostly jako nádor, ale teď už bylo moc pozdě se otočit, a tak jsem jako ovládaný Osudem bez dalšího přemýšlení papír podepsal. Než jsem si stihl uvědomit, co jsem udělal, byl jsem členem řádu. Navždy na Sibyle. Navždy ve službách Yorendé, naší lásce, naší bohyně…
Našel jsem chrámové zahrady, přesně jako mi řekla ona, a tam se usadil na lavičce. Istril jsem neviděl, ale přece jen měla ještě dost času. A tak jsem čekal. A čekal. A čekal… Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Čas na Sibyle byl tak matný. Chvílemi jsem měl pocit, že slyším její hlas, těsně za mnou. Že cítím její rty na krku, její hruď na mých zádech. Ale když jsem se otočil, viděl jsem jen prázdný prostor. Vakuum tam, kde měla být ona. A zůstala jen hanba.
Kdysi jsem věřil ve vědu…
A teď poslouchám její hlas.
Hlas, který zůstává tichý.

Autor: Daniel Hák
Název: Hlas Yorendé
Korektura: David Hálek
Ilustrace: Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková
 

Daniel Hák (*2002) je začínající autor z Olomouce. Láska k příběhům se v něm probudila zhruba ve čtyřech letech, kdy začal opakovaně sledovat DVD animovaných filmů od studia Pixar. Pro literaturu se rozhodl ve chvíli, kdy se naučil číst a psát, publikovat ale začal až v roce 2023. K jeho dosavadním úspěchům patří třetí místo v soutěži Ohnivé pero s debutovou povídkou Na povel a druhé místo v soutěži Můj svět s povídkou Jsem lampa. V současné době se věnuje sci-fi a realistické fikci s tématikou netradičních forem lásky. Ve volném čase se občas objeví v učebnách Univerzity Palackého v Olomouci, kde studuje anglickou filologii a filmová studia.