Snad každý, kdo někdy zavítal po Alp, na sviště narazil. Možná zaslechl silný hvizd a potom zahlédl huňaté tělo, jak mizí v hluboké noře.
Sviští rodina
Ti šťastnější se k svišťům dostali na desítky metrů, případně vykutálení turisté šli za svišti najisto tam, kde jsou tito hlodavci na lidi zvyklí. Jsou to místa, kde neukáznění turisté sviště v dobré víře krmí a ti pak ztrácejí obezřetnost a plachost, což se jim po návratu do reality života v horské přírodě může krutě vymstít. Nejčastěji sviště v horách spíše uslyšíme díky bezpečnostním hvizdům svištích stařešinů hlídajících kolonii. Ostatně celé sviští společenství je zajímavě uspořádané do jedné rodiny.
Zpravidla má pět až patnáct členů, kde hlavní slovo má dominantní pár. Starší svišti do vedení společenstva nijak zvláště nezasahují, svůj důchod žijí samotářsky a mladším vypomáhají převážně s hlídáním před predátory, jako jsou lišky nebo draví ptáci. Mladí pak spolu s dominantním párem shánějí potravu na zimu. S trochou nadsázky by toto uzpůsobení mohlo být převedeno do lidského života, rodiče vedou domácnost a rozhodují, co se bude dělat, mladí chodí po brigádách a děda si přivydělává k důchodu hlídáním ve vrátnici fabriky.
Spletitá sídliště
Svišti jsou velice zdatní tuneláři, a to nenarážíme na žádné aktivity různých finančních spekulantů. Dokážou jen pomocí svých nohou vybavených silnými drápy vyhrabat nory až do hloubky tří metrů a délky i několik desítek metrů, to podle počtu členů rodiny. Nemají dokonce problém při hrabání odstraňovat i relativně velké a dobře osazené kameny. Norový labyrint je vcelku chytře koncipován. Dutiny na zimní hibernaci jsou zpravidla nejhlouběji, což dává smysl, protože půda zamrzá zpravidla do hloubky sedmdesát centimetrů. Dále zde objevíme „pokojíčky“ pro mladší členy kolonie a chodbičky sloužící jako toalety.
Sviští chodbové zemljanky zpravidla obývá jedna rodina, ale i svišti narážejí na urbanistické problémy. Pokud si nějakou lokaci oblíbí více rodin, postupem času se nechtěně prokopávají k sousedům. To pak vznikne gigantické sídliště propletených nor a komůrek. Ostatně nejvíce by o tom mohli vyprávět svišti ze švýcarského Saas-Fee, kde je pronorován skoro celý jeden kopec. Právě zde při procházce podél ledovce a pak po hřebeni panoramatickou cestou k jezeru u Gletschergrotte objevíte ledovcovou bystřinu Fee-Vispe, kde najdete také ochočené sviště vyhlížející turisty přinášející jídlo. Na divočejší sviště se potom jezdí třeba do Francouzského středohoří k úpatí vrcholu Puy Mary.
Hibernace
Svišti jsou převážně býložravci, i když občas nepohrdnou bezobratlými. Sviští gurmáni si nejradši pochutnávají na mladých rostlinkách, které si při konzumaci drží ve svých předních končetinách, a přitom stojí na zadních. Za potravou vyrážejí svišti přes den, respektive nad ránem a odpoledne, kdy není moc velké teplo. Během léta se připravují na hibernaci, která trvá až sedm měsíců. Během této přípravy nosí do spižíren v norách suché traviny či semena, která budou sloužit nejen jako případná výživa při náhodném probuzení, ale i jako výstelka nory.
Související články
Svišti aktivně konzumují velké množství potravin s cílem přibrat co nejvíce tuku, aby měli přirozené zásoby na zimní spánek. V minulosti bylo toto přibírání kontraproduktivní v rámci lidské víry, že sviští tuk natřený na kůži pomáhá proti revmatismu, to ale svišti nemohli tušit. Hibernace začíná zhruba kolem října. Spolu s příchodem zimy utěsní svišti vchody do svých nor, celá rodina se velice těsně přimkne k sobě a upadne do zimního spánku.
Jejich srdeční funkce se sníží na méně jak čtvrtinu a za minutu se svišť nadechne pouze jednou, maximálně třikrát. V tomto procesu je velice důležitý podkožní tuk, který si svišti nashromáždili. Jejich tělesná teplota klesne téměř stejně, jako teplota vzduchu, ačkoli pokud teplota klesne pod bod mrazu, jejich srdeční frekvence i dýchání se zrychlí. Člověk si nad tímto systémem může jen povzdechnout, vždyť kdo by nechtěl v době hojnosti jíst a ve chvíli, kdy přibere, si jít lehnout a probudit se hubený.
Svišť v kuchyni
V dobách minulých, kdy Švýcarsko nebylo ještě finanční velemocí, se zde lidé živili tím, co měli k dispozici. Zabývali se zemědělstvím a pastevectvím, a také lovem. Od toho se odvíjela i tehdejší gastronomie. Na talířích končily nejen ovce či krávy a výrobky z jejich mléka, ale také divočina z alpských hvozdů a luk. Z dnešního úhlu pohledu se za divočinu v kuchyni považuje zpravidla kančí, dančí, srnčí nebo jelení maso. Nicméně takový švýcarský lovec ještě v 18. století nepohrdl jakýmkoliv tvorem, kterého v drsném horském prostředí objevil. Tak se stalo, že na jídelníčku se objevil i svišť a do dnešních dní se propracoval v menu na pozici sezonní delikatesy obdobně jako ve francouzské kuchyni žáby nebo šneci.
Staré kuchařky uvádějí, že sviští maso je velice tučné a energeticky hodnotné. Příprava svištích pokrmů nebyla nijak zvláště rozdílná od jiné divočiny, v podstatě hlavním rozdílem v různých guláších nebo ragú bylo právě jen maso. Zbytek ingrediencí a koření býval většinou stejný. Již zmíněný tuk se však využíval nejen v kuchyni, ale i v lékárnictví na výrobu různých mastí. Věřilo se, že mazání ze svišťů pomáhá proti revmatismu, tuberkulóze, artritidě a dokonce i proti vypadávání vlasů nebo na hojení poničených nehtů.
Po zkušenostech z Mongolska se však v dnešní době jen málokdo odváží sviště znova pozřít. Před přibližně čtyřmi lety se totiž po „svištím steaku" vyskytl v západní části země dýmějový mor u lidí. Nemoc si vyžádala dokonce i jednu lidskou oběť a ještě do minulého roku se nemoc mezi zvířaty nebezpečně rozšířila i do hlavního města Ulánbátaru.
Nesmrtelný svišť
Píše se rok 1886 a v malé vesničce Gobbler's Knob (v jazyce původních obyvatel Punxsutawney) v americkém státě Pensylvánie jeden ze svišťů, žijících v nedalekém háji, navštěvuje lidské společenství a predikuje počasí na následujících šest týdnů. Od té doby každý rok 2. února se obyvatelé vesnice sejdou a vyposlechnou si předpověď výjimečného hlodavce, nesoucího jméno Phil. Pro Phila je to jednoduché, pokud onen den za úsvitu vyleze z nory a je jasno a svišť vidí svůj stín, vrátí se zpět do tepla hibernovat, protože zima ještě zdaleka nekončí. Pokud však je slunce za mraky a hlodavec si nemůže prohlédnout svou po zimě vyhublou postavu, lidé se můžou radovat, protože je jaro za rohem. Phil předpovídá příchod jara již neuvěřitelných 137 let a dle pověsti a klubu „Inner Circle" (ve videu jsou to lidé s vysokými černými klobouky) je to TEN svišť. A to dokonce i přes to, že běžní svišti žijí v průměru šest let. Phil tak díky elixíru života, který pije každé ráno, přežívá již více než 22 generací svých potomků.
Jak taková událost vypadá, můžete vidět ve videu:
Vesnice Punxsutawney (Gobbler's Knob) není jediným místem, kde se věštění uchytilo. Moudří svišti rozumějící proměnlivému počasí se najdou dokonce i v Kanadě. Tradice taky není stará pouze necelých sto čtyřicet let, nýbrž sahá až do dávné keltské minulosti a záznamy o této události najdeme dokonce na území dnešního Německa. Zvyk původně spojený s ježky nabral příchodem do Nového světa jiný ráz kvůli tamějším podmínkám. Jak to tak však u moderních svátků bývá, pohanský původ není jediný, svou část sehrály i tradice křesťanské. Datum 2. února vychází ze svátku Hromnice (nebo Candlemas), kdy se lidé rozsvěcením svící snažili si u Boha vyprosit příchod tepla a lepšího počasí.
Na závěr bych ráda zmínila, že dle výpočtů National Oceanic and Atmospheric Administration je Philova přesnost 30 % a co hůř, podle PETA (People for the Ethical Treatment of Animals) je Phil týraným zvířetem. V letošním roce dokonce uveřejnili dopis, v němž požadují nahradit zvíře mincí. V dopise zmiňují: „Není to meteorolog a zaslouží si něco lepšího, než aby byl každoročně zneužíván pro turistické účely.“ Svátek ale i tak získává na popularitě.
Zdroje: saas-fee.ch, npr.org, groundhog.org, koktejl.cz, ncei.noaa.gov, https://www.peta.org/
