Poselství naděje a inspirace: Devátá s Byčkovem
Česká filharmonie ji v prvých třech květnových večerech 2024 rozezněla v plné kráse a také pro připomínku, že právě před dvaceti lety, 1. května 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie. Beethovenova IX. symfonie, její hymnický závěr beze slov v instrumentální úpravě Herberta von Karajana, je ustanovená hymna Evropské unie, hymna Evropy.
Pro nás je IX. symfonie poměrně častým koncertním programem, vždy s nádechem slavnosti, ostatně sám Ludwig van Beethoven si byl vědom toho, že tvoří perlu svého kompozičního odkazu. Její prvé uvedení ve Vídni bylo záchranným aktem přátel, kteří zorganizovali slavnostní koncert, aby zabránili Beethovenovu úmyslu odejít do Londýna. Premiéra se odehrála 7. května 1824 v divadle u Korutanské brány s ohromným úspěchem a vždy se připomíná historka o tom, jak se autor podílel na dirigování, seděl po boku dirigenta Michaela Umlaufa, tedy zády k publiku, takže aby bouřný jásot publika už po druhé větě mohl totálně hluchý skladatel alespoň vidět, museli jej otočit.
Symfonii vydalo v roce 1826 nakladatelství Schott & Söhnen v Mohuči a pro naši hudební historii je významné, že Devátá symfonie zazněla v Praze poměrně brzy po vydání 9. března 1827, tedy ještě za života skladatele (zemřel 26. března). Symfonii tehdy nastudoval a řídil Bedřich Diviš Weber, český skladatel a první ředitel pražské konzervatoře. Praha byla samozřejmě stále prodchnuta mozartovským kultem, nicméně naštěstí zde byla i progresívní skupina hudebních liebhaberů, beethovenovců.
Náročná IX. symfonie se druhého nastudování dočkala po desíti letech roku 1837 ve Valdštejnském paláci a pak na Žofínské akademii roku 1942, to díky progresívnímu, obrozenskému skladateli a sbormistru Aloisi Jelenovi. To vše víme ze studií Bohumila Plevky už z půle minulého století. Velkým ctitelem a propagátorem Beethovenovy hudby byl Bedřich Smetana, na něj působil pedagogický vliv Josefa Proksche a přátelství s Ferencem Lisztem, který svými koncerty v Praze Beethovena naplno propagoval. Do kruhu těchto přátel patřil též národnostně známý František Škroup – s ním nastupuje éra soustředěného beethovenovského zájmu. IX. symfonii uvedl F. Škroup třikrát, v roce 1857, 1859 i v koncertu na rozloučenou před odjezdem do Rotterdamu, v květnu 1860. Bedřich Smetana dirigoval nejednu Beethovenovu symfonii, jako pianista hrál i jeho 3. koncert c moll, tudíž není divu, že kritika velmi želela, že v listopadu 1873 na zahajovacím koncertu nové sezóny Spolku Filharmonie, nedirigoval IX. symfonii právě Bedřich Smetana, ale Ludvík Slánský. To smetanovské extempore uvádím proto, že letos na velikána naší hudby vzpomínáme výročně a beethovenovská stopa stojí za připomenutí.
Ve dvacátém století vstoupila Beethovenova IX. symfonie na pole nejznámějších hudebních děl, vpadla i do všech žánrů, doslova zlidověla. Na to nás vtipným způsobem v Preludiu v Sukově síni, v předkoncertním uvedení do programu večera upozornili pánové Pavel Ryjáček a Petr Kadlec. Vzpomněli i krále lidovek Jožku Černého, ten hudbu Ódy na radost zpracoval do své písně Čas je nám jen půjčený. Lektoři vedli samozřejmě informace cestou vzdělávání a sledovali všechna Beethovenova díla, která jeho vrcholnou symfonii námětově anticipovala.
Kvalitní informace dala studie v programu koncertu, Dina Šnejdarová uvádí, že Česká filharmonie do dnešního dne hrála IX. symfonii na téměř sto sedmdesáti koncertech, prvně pod taktovkou šéfdirigenta Viléma Zemánka roku 1903, připomíná i její všechna společensky významná uvedení, i výčet všech šesti nahrávek České filharmonie, nejenom u společnosti Supraphon.
Šéfdirigent Semjon Byčkov a Česká filharmonie jsou sehraný tým a v tomto předznamenání se odehrála i všechna tři provedení. Beethovenova IX. symfonie je zcela klasicky čtyřvětá, průlomově unikátní, objevitelská s vkomponovaným lidským hlasem, se zpěvem v závěru. Počáteční Allegro ma non troppo, un poco maestoso je v sonátové formě, v úzu, který prvým větám náleží. Dirigent Semjon Byčkov pojal a od počátku stavěl celou symfonii jako jednolitou výpověď významného sdělení. Už v kvintovém nástupu měkké krásy hornového kvarteta sotto voce s dozvukem pianissima smyčců dal jasně najevo, že budeme svědky živého veledíla. Mnozí vykladači slyší v prvé větě bouři, my jsme zažili myšlenkovou bouři a řád. Oduševnělý nástup druhého tématu zpěvem dřevěných nástrojů se staccaty smyčců, v půli věty pak úchvatný ševelivý nástup tympán, který spolu s trubkami a hornami přerostl v úderný výkřik a nastolil mohutnou krásu celého orchestru.
Výrazné Scherzo, druhá věta Molto vivace je nejen dokonalé pokračování věty prvé. Po rytmickém úderu nástupu znova zbystřilo pozornost v úplném pianissimu detailní rozvíjení tématu ve fantastické hře smyčců, pak opět přestup do měkkosti dechových nástrojů i fortissima ozvěny celého orchestru. Skutečné scherzo, rej nápadů, zpracování, nástrojů. Plný posluchačský zážitek, plný empatický prožitek každého z hráčů.
III. Adagio molto e cantabile je běžně označováno za nejkrásnější Beethovenovo Adagio, slyšeli jsme hudbu něhy a citu, hluboký, vroucí Beethovenův zpěv unášející do výšin ideálů. Adagio dirigoval Semjon Byčkov měkkými, ladnými gesty rukou bez taktovky a orchestr zpíval hudbu sfér, či každý si dejte svůj vznešený přívlastek pro tuto variačně vynalézavou větu, která v kráse orchestrálních barev umocňuje lyrické melodie, v níž opět horny zněly v bohaté sonoritě neuvěřitelně měkce a lahodně.
Po hudbě štěstí či snu nastupuje vyvrcholení – bez předělu, jak je žádáno, zaburácely tóny závěrečného Presta. Stručná reminiscence prvé a druhé věty, pak v pianissimu otvírané jemné tóny hlubokých smyčců nastínily i téma radosti, rozezněl se dokonalý zpěv dechových nástrojů, ba i lesních rohů a vír tympán. Do náhlého totálního ztišení nastoupil recitativ: sólový bas, Florian Boesch vyzpíval jasně, výrazně a zdobně to důrazné – ne: O Freunde, nicht diese Töne – Přátelé ne tyto tóny, nechť zazní krásnější a radostnější zpěv! To jsou radikální slova Beethovenova, před tím, než rozezní verše Schillerovy. Florian Bosch má hezky sonorní hlas a velmi jasnou výraznou dikci, jeho vstupní zpěv měl pravou razanci základního sdělení: Freude, schöner Götterfunken, Tochter aus Elysium… Právě toto Freude! dvakrát i v mohutné ozvěně krásně znělého mužského sboru určilo jasné zadání plně soustředěného poslechu. Velmi kvalitní kvarteto významných sólistů – Iwona Sobotka, polská sopranistka, která náročný part skvěle ovládá, naše precizní mezzosopranistka Lucie Hilscherová, rakouští pěvci tenorista Norbert Ernst a basbarytonista Florian Boesch vyzpívali, co Friedrich Schiller uvádí jako další důvody ke štěstí v životě, k radosti a jásotu – jsou to přítel a věrná žena. Pak repetující sbor už naplno nastolil Beethovenovu strhující variabilitu nových myšlenek, fugát a repetic. Napětí dala část Alla Marcia precizně zdůrazněným rytmem, který okrášluje triangl, gran tambura i činely při výzvě tenorového sóla – Froh, Froh – Vpřed spějte bratři… Celá ta pasáž ve střídání se sborem připravila emotivně sině výrazný nástup pozounových fanfár, tenorů a basů, působivý předzpěv mohutného sborového centrálního hlaholu – Seid umschlungen, Milionen – V náruč spějte, miliony! To hymnické završení gradoval každý následný takt a Semjon Byčkov smršť repetovaného sdělení sboru, sólového kvartetu i melodické prezentace nástrojových skupin vedl s výraznou energií. Ta naplno sálala ze všech hráčů i pěvců až do kompozičně finálního návratu vstupního zvolání a výzvy začátku: Freude, schöner Götterfunken, Tochter aus Elysium!
V tichu před bouřlivým potleskem si patrně každý z nás posluchačů uvědomil, jak geniální dílo jsme vyslechli v kongeniálním provedení. A nastoupil obdiv a hrdost na sbor tak výtečný jako je Pražský filharmonický sbor pod vedením Lukáše Vasilka. Jednolitá krása a valérový výraz celého sboru, zvučnost sopránů, totální pěvecká angažovanost je strhující.
Maestro Byčkov v setkání s posluchači po čtvrtečním koncertě vyznal nejenom svůj filosofický obdiv k Schillerově básni a Beethovenově zhudebnění i absolutní aktuálnost díla, která je výzvou každému z nás. Beethovenovu IX. symfonii dirigoval tentokrát po jednadvaceti letech, a možno tušit, že do příště se pauza zkrátí.
Při odchodu z koncertu nás Freude, schöner Götterfunken provázela radostí i melodií, která se naplno vetkla do mysli. Mně se neodbytně vynořil i fascinující závěr pozoruhodné básně Jiřího Ortena: „Po nekonečnu je ještě Devátá.“
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll, op. 125. s „Ódou na radost“ (70′)
1. května 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program:
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll, op. 125 s Ódou na radost (Allegro ma non troppo un poco maestoso, Scherzo. Molto vivace – Presto, Adagio molto e cantabile, Finale. Allegro assai)
Účinkující:
Iwona Sobotka – soprán
Lucie Hilscherová – alt
Norbert Ernst – tenor
Florian Boesch – bas
Česká filharmonie
Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr
Semjon Byčkov – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
