Touha dívek po vdavkách, žijících na konci 19. a začátkem 20. století, pramenila hlavně z povinnosti vůči rodině, získání dobrého jména a zabezpečení do budoucnosti. Zůstat tzv. starou pannou bylo pro mnoho slečen nemyslitelné.
Další motivací byl, kromě toho, také titul „manželka”. Každé ženě, která se jím pyšnila, sliboval jistou společenskou úlohu, s tím i související pozici v sociální hierarchii.
Důkazy, že byla tato funkce považována za seriózní, najdeme dodnes. Zkuste se projít po hřbitově. Na řadě náhrobních kamenů najdete pod jmény uložených také nápisy upozorňující, že zemřelá byla „manželkou pana řídícího” nebo „paní učitelovou”.
Manželka totiž plnila v rodině roli správce majetku. Zatímco muž byl hlavním živitelem, ona měla na starosti hospodaření s penězi. Schopnost sestavit vyvážený rozpočet byla pro řadu domácností klíčová a vyžadovala nejen alespoň základní vzdělání, ale také umění myslet dopředu a plánovat.
Manželství
Byla to proto žena, jež byla považována za osobu, která tmelí rodinu a zajišťuje její štěstí. Problémem proto bylo, když něco nefungovalo.
Zatímco dnes se neshody často řeší rozvodem, v době našich prababiček byl tento způsob zániku manželství odsuzován a soudy k němu přistupovaly jen jako k nejkrajnějšímu řešení, tedy tehdy, kdy docházelo k domácímu násilí, nebo byl muž alkoholik.
Henry Wellcome a jeho manželka Syrie, 1902
Pravidlem navíc bylo, že rozvod přinesl další problémy. Na tyto ženy se společnost dívala tzv. skrz prsty. Bylo pro ně těžké získat seriózní zaměstnání nebo se opět seznámit s dalším potenciálním partnerem.
Tehdy populární časopisy proto vydávaly rady, jak se stát dobrou hospodyňkou, jak vytvořit spokojenou rodinou atmosféru, jak být dokonalou manželkou, a zabránit tak nejhoršímu. Jedno z desater vydal také oblíbený magazín Česká hospodyně 12.2. roku 1903.
Desatero přikázání pro manželku
Pod číslem jedna se nachází doporučení, které bude pro mnoho feministicky smýšlejících osob znít zpátečnicky: „Miluj svého muže víc než sebe samu. Všechny povinnosti se ti tak stanou snadnými.” Další pravidlo ho však rozvádí: „Nebuď svému muži ani paní, ani otrokyní, ani loutkou, ani metlou, nýbrž věrnou družkou.”
O toleranci hovoří jiné řádky: „Buď váhavou ke zlobě a ochotnou ke smíru. Dávej najevo porozumění pro povolání mužovo i pro jeho libůstky. Nebuď žárlivá na jeho přátele, nýbrž snaž se, abys též ty byla jejich dobrým druhem.”
Mírně rozporuplně se mohou zdát pravidla, doporučující, aby žena nepopřála nepravdě, a pokud se dopustila nějakého poklesku, svému muži se hned vyzpovídala. V případě, že by jí ale manžel věnoval nevhodný dárek, má se těšit alespoň z jeho dobrého úmyslu.
Česká hospodyně
Poslední řádky se věnují společenským povinnostem manželky. Má se strojit pečlivě a v domácnosti uklízet. Jestli ji ale partner nabídne, aby s ním šla ven, má práci odložit. Důležité však je, aby ho nenechala čekat. „V několika málo okamžicích vyroste plané postávání v celý strom mrzutosti.”
Zdroje: www.ndk.cz, www.theses.cz, www.cs.wikipedia.org
