Ve stopách otce. Zažehl jsem svůj oheň, říká badmintonista Mendrek

Osmadvacetiletý reprezentant, žijící v Kuřimi na Brněnsku, se společně s parťákem Ondřejem Králem senzačně probojoval na letošní hry do Paříže.

„Taťka byl prvním českým hráčem na olympiádě ve dvouhře, já s Ondrou budeme první ve čtyřhře. Když jsme se nedávno potkali na kávě, řekl jsem mu: kruh se uzavřel,“ pronesl pokračovatel známého badmintonového rodu s patrným dojetím v hlase. Dvouhře jako otec se dlouho rovněž věnoval, štěstí však našel až v deblu.

Splnil jste si sen?
Pro mě v kariéře nemůže být víc. Po postupu na olympiádu jsem toužil v době, kdy jsem hrával dvouhru, a věřil jsem, že mám velkou šanci. Nepovedlo se to před třemi lety do Tokia a musel jsem hodně věcí přehodnotit. Nikdy by mě nenapadlo, že si za tři roky budeme povídat o tom, že se to povedlo ve čtyřhře.

Proč ne?
Olympijských míst je v ní daleko míň, kvalifikuje se jen šestnáct párů, kdežto hráčů ve dvouhře je šestatřicet. Když jsem skončil se singlem, smířil jsem se s tím, že se na olympiádu už nikdy nepodívám. Klíč je pro nás deblisty tak náročný, že se to menšímu státu z Evropy dosud nepodařilo.

Co otevřelo cestu vám?
Loni na jaře, když všichni začali objíždět turnaje a sbírat body, jsme s Ondrou o Paříži vůbec neuvažovali. Měli jsme na mušce Evropské hry a mistrovství světa. Jenže v říjnu jsme se dostali do čtvrtfinále na velkém „pětistovkovém“ turnaji, zapátrali jsme v žebříčcích a zjistili jsme, že i díky nejrůznějším okolnostem pro nás existuje slibná šance (viz box). Rázem byla dvě místa volná a kandidáti jsme na ně zbyli čtyři.

To pro vás byl impulz?
Rozhodli jsme se o Paříž ze všech sil zabojovat. Mezi lednem a dubnem jsme absolvovali jedenáct turnajů, na každém z nich jsme museli postupovat daleko. Bylo to, s prominutím, kur*vsky náročné. Tři měsíce jsem se pořádně nevyspal, v hlavě mi neustále vyskakovaly různé scénáře: co bude, když někde neuhrajeme výsledek, jak se žebříček změní, když ho uhraje někdo jiný. Nepovedlo se nám Panamerické mistrovství, což nás dostalo na hranu.

Král a Mendrek ukazují svůj um na tiskové konferenci badmintonistů.

Cloumala s vámi nervozita?
Ne taková, že by to mezi námi někdy vybouchlo. My se dobře doplňujeme na kurtu a rozumíme si i mimo něj. Říkali jsme si s Ondrou i s mojí snoubenkou Evičkou, že pokud máme právo o olympiádu bojovat, musíme si to vytrpět. Kdyby to bylo jednoduché, může to dokázat kdokoliv. Mně navíc pomohly zkušenosti z neúspěšné snahy dostat se do Tokia.

V jakém smyslu?
Tehdy jsem pořád počítal body, neustále jsem s něčím kalkuloval a trochu do pozadí šla koncentrace na samotný výkon. Letos tu stejnou chybu udělali Brazilci, naši konkurenti. Pustili se do zběsilého cestování a nahánění bodů do žebříčku, až se v tom sami tak trochu uvařili.

Čtyři do Paříže. Badmintonisté vychytali kvalifikaci a nachytali soupeře

Říkalo se, že jste se před třemi lety musel s přechodem ke čtyřhře vnitřně srovnat. Našel jste se v ní?
Myslím si, že jsem se v ní vždycky cítil líp, jenom jsem k sobě neměl parťáka. Na dvouhru jsem neměl taktické myšlení, všechno jsem měl založené na drilu. Když jsem chtěl uhrát bod, musel jsem vydržet odehrát o jeden míč víc než soupeř. Taková schopnost analyzovat utkání za pochodu, jako ji má náš nejlepší současný singlista Jan Louda, mi vlastní nebyla.

V deblu je to jiné?
Zjistil jsem, že si dovedu líp poskládat údery během výměny. S Ondrou se nám to ideálně sešlo, on je vyšší a hubenější, já menší a silovější. Složili jsme pár, který je konkurenceschopný i za hranicemi.

Tři čeští badmintonisté Ondřej Král, Adam Mendrek a Jan Louda.

Takže jste vplul do světa, v němž jste se ihned cítil dobře?
Tak jednoduché to nebylo, na čtyřhru se musí úplně jinak trénovat než na dvouhru. Cítil jsem ale, že tuhle vnitřní výzvu po zklamání kolem Tokia potřebuju. Půl roku jsem byl vyšťavený psychicky i fyzicky, musel jsem hledat chuť do badmintonu. Tu jsem díky čtyřhře našel. Umožnilo mi to zažehnout v sobě zase ten potřebný oheň.

Kolik procent z tohoto úspěchu patří Petru Koukalovi – bývalé české jedničce, s nímž jste do roku 2021 spolupracoval?
Zužitkoval jsem hodně z jeho rad, které mi dával. Snažil se mi pomoct, a přestože jsme se rozešli, nemůžu o něm mluvit špatně. Za hodně však vděčím především současnému reprezentačnímu kouči Oscaru Martínezovi a práci v Národním centru v Plzni. To je naše základna.

Táta z vás má radost?
Nechci říct, že má ještě větší radost než já, protože já sám neumím pořádně popsat ani tu svoji. Cítím hlavně úlevu a zadostiučinění, že se to povedlo. Táta mě povzbuzoval, posílal mi zprávy, a věřím tomu, že je na mě hrdý. Mluvíme spolu často, i proto, že je koordinátorem velkých reprezentačních akcí.

Už jste si pustil do hlavy, že jste se stal olympionikem?
I kdyby ne, má náš úspěch ohlas zvenčí. Ozývají se nám sami od sebe z obrovských center ve Francii nebo v Anglii, abychom k nim přijeli trénovat, což rádi využijeme. Nedávno jsem se také bavil s šermířem Alexanderem Choupenitchem, že v jeho fleretu a v našem badmintonu je snad nejtěžší kvalifikační klíč. Uklidňoval mě, že se nám to povede.

Sluší se připomenout, že Choupenitch se v Paříži představí také, na olympiádu se probojoval výhrou na posledním turnaji o jediný bod.
Přesně tak, dorazil to ve Washingtonu. Byli jsme v neustálém kontaktu, jsme kamarádi, sledoval jsem jeho cestu. Na ten poslední turnaj jsem mu psal zprávu, jak to vypadá. Odepsal stručně: Paris, here I come!

Tak mě napadá, nemusíte kvůli olympiádě odložit svatbu? Zásnuby jste měli loni v červenci.
Nemusím. Tak zkrátka svatba nebude do roka a do dne, ale o dva měsíce později, v září. I to mi ukazuje, jak krásný pro mě rok 2024 je. Daří se mi ve sportu, čeká mě svatba, opravdu jsem šťastný.