Článek
Lechtivě jemný, intimní, mnohovrstevný, postmoderní film o přelidněném neomoderním Tokiu v čase dnešní probíhající revitalizace. Prolínání časů a generací. Vtipné zamyšlení odkud, kam, každý sám a všichni spolu směřujeme. Pečlivě poskládaná mozaika, den za dnem, v dešti i slunci, v autě i na kole, v pokojíku i hi-end záchodcích, v parku, komunálních sprchách a bufetech všeho druhu. S oprsklým kolegou, s krásnou neteří, zabedněnou sestrou, nepřiznanou láskou a s bloudícím bezdomovcem Minem Tanakou. Se starou americkou hudbou a monstrózním 634m vysokým vysílačem Tokyo Skytree na obzoru.
Hlavní dojem, no je to smutné. Japonci a Němci mají něco společného. Nemluvně zapouzdřený stárnoucí elegantní muž s pečlivě zastřiženým knírem v modré kombinéze The Tokyo Toilet (TTT) se zaujetím nepochopitelného kartáčkem čistí plastové sítko ve tvaru květu ležícího na dně pisoáru veřejných WC a o polední pauze si v parčíku fotí na černobílý kinofilm koruny stromů proti slunci, které si doma schovává do očíslovaných krabic. Komorebi: japonské slovo pro mihotání světla a stínů a chvění listí ve větru. Teď je teď, příště je příště. Nenaplněná touha po uznání, lásce, svobodě, přírodě a kráse. Déšť, slzy a stíny. Nový den, nový začátek?
