Grano Salis - Zkusme nemyslet schématicky!

poslal oko

Mnohokrát jsem tady byl upozorněn: "Piš ze života, nepiš nám tu jakési tvoje „teorie!“..."

Tak se pokusím napsat něco ze svého života…..

V naší rodové linii se občas vyskytne gen geniality.

Moje dětství se diametrálně lišilo od podoby života dětí dnešních. Vyrůstal jsem na vesnici a na naší ulici si běžně hrávalo na padesát dětí různého věku. V různých skupinkách, podle toho, o co zrovna šlo.

Z jara to byly třeba kuličky, v létě koupání a konzumace různého ovoce, na podzim přibylo pečení brambor a stavění hradů v družstevních stozích slámy.

Samozřejmostí přitom byly i povinnosti – např. pasení stáda hus. V zimě sáňkování a bruslení.

Jako předškoláci jsme při různých společných činnostech poslouchali vyprávění těch odrostlejších o škole, zvláště o jejich příhodách s učitelkou, která svojí přirozenou autoritou vysoko převyšovala všechny ostatní a neměla nejmenší problém s kázní. I ti největší výlupci u ní seděli tiše jako pěna a – řečeno biblicky – s bázní a chvěním poslouchali na slovo.

„Hesska“ (jmenovala se Hessová) – to byl pojem pro celé generace, které prošly v naší obci školní výukou (učila u nás opravdu dlouho). Z této doby si nepamatuji ohledně školy ještě nic jiného, než při zmínce o „Hessce“ onen strach a respekt v očích i těch největších grázlíků, co se jinak nebáli ničeho.

Daleko později, v mé dospělosti, mi vyprávěla jedna její bývalá kolegyně češtinářka, že Hesska o mojí mamince v učitelském sboru kdysi prohlásila, že za celý život neučila nadanější žačku, než byla Maruška …..!

Maminka taky u ní měla neslýchané výhody: bylo jí tolerováno, když si při vyučování četla knížku a když oba její rodiče museli do pole, přivezla si kočárek se svojí o hodně mladší sestřičkou vzadu do třídy na celé vyučování.

Já po mojí mamince onu genialitu nezdědil – vyšel jsem školu sice také s vyznamenáním (ale se čtyřmi dvojkami, takže jsem si zachránil klukovskou čest, že nejsem šprt).

Cosi z mé maminky zdědila i moje neteř Liduška, která naprosto lehce dosáhla vysokoškolského vzdělání a také její bratr, který chtěl být doktorem. Ale nevzali ho tehdy na lékařskou fakultu, tak šel zatím studovat chemii. Nakonec ho přijali i na medicínu - až za dva roky – tak potom dělal dvě vysoké školy rázem. Chemickou i lékařskou fakultu. A obě s výborným prospěchem.

Dneska už je doktorem a pracuje jako anesteziolog – takže i ta chemie mu přichází docela vhod.

Je pravdou, že studijní výsledky nehovoří nic o tom, jak se sám člověk nakonec uplatní v životě.

Ale seniora stejně těší, když vidí, že jeho vnukové v něčem obzvlášť vynikají.

Moje vnučka Markéta se třeba probojovala až do celorepublikového kola soutěže žáků v sudoku. A to si myslím, že už je docela úspěch!

Další vnučka, Monika, v životě ještě nedostala jinou známku ve škole, než jen jedničku (je v páté třídě). Nemyslím tím jedničky na vysvědčení (to je samozřejmost!), ale ani v žákovské knížce nemá jinou známku. Prostě ji škola baví, má jistou dávku ctižádosti a jde jí to.

Její bratr Filip je ve druhé třídě a ten je zase víc po dědečkovi.

Zrovna se učili malou násobilku a dělení. Že ho to nebaví!

Tak jsem ho hned snaživě zapojil do příběhu, jak že spolu hledáme poklad a kolik na každého připadne, když budeme hledat všichni dohromady. Vždycky mu to chvilku trvalo, než si to v hlavě spočítal a nakonec pak došel ke správným výsledkům.

Jeho mladší sestra Anička mi přitom seděla na klíně a když už to podle ní trvalo moc dlouho, tak nakonec Filípkovi netrpělivě napovídala správné výsledky! A to má teprve čtyři roky!

A toto už je docela nepřirozené, z toho jde až děs!

Co jí asi Pán Bůh připravil za scénář života, když ji vybavil tak nadprůměrnými schopnostmi! Ve svých čtyřech letech čte a má schopnost myslet abstraktně. Řeknu jí libovolné slovo a ona mi – jako čtyřletá - poví, kolik že má to slovo písmen!

Tak tato Anička za mnou po Velikonocích přišla: „Dědečku, podívej se, co všechno jsem dostala!“

A dědeček hned snaživě chtěl využít příležitost a vychovávat: "Aničko, rozdělíš se o to s ostatními sourozenci?“

„Nerozdělím, oni dostali také!“

Nevzdal jsem to hned:

„Aničko, představ si, že byste měli ještě dalšího sourozence, další miminko – rozdělila by jsi se s ním?“

S širokým úsměvem mi opáčí: „Ale dědečku, malé miminka ještě nemají zuby!“

A tímto mě dostala, naprosto odrovnala.

To jsem nečekal – a je to přece tak logické – ale protože já myslím schematicky podle určitých zažitých šablon, tak mi některé přirozené věci prostě uniknou.

Malá Anička naopak přemýšlí ještě nezaujatě, neovlivněná žádnými šablonami.

Je fakt, že kdyby takové děti měly podstoupit testy inteligence, tak by v nich zřejmě propadly. Jejich odpovědi by tam totiž byly vyhodnoceny jako špatné. Protože ti, co tvoří tyto testy, tak myslí také jenom šablonovitě.

A uvědomil jsem si postupně, že takto to má nastavené v hlavách většina z nás. Máme zažité šablony v myšlení, v jejichž intencích pak myslíme. Všechno ostatní – i když je to nepopiratelně logické - dokážeme v sobě zahlušit, utlumit, aby to nenarušovalo tyto naše zažité představy.

Léta se tu třeba s Cizincem přeme o věci, které vidíme z různých úhlů pohledu a nedokážeme jeden druhého pochopit.

Na tisíci logických důkazů jsem už Rosmanovi vysvětlil, proč nemůže být Bůh v jedné osobě a jak že to bylo se křtem Pána Ježíše v Jordánu.

Však jeho šablony jsou nezbouratelné … Prý jen snůška hloupostí a fabulací ….

Skutečně není na světě moc Alexandrů Velikých, kteří by dokázali rozvázat gordický uzel - není ani moc Kolumbů, kteří by dokázali postavit vejce na špičku ...

	Hledej
	Je a svátek má Zbyšek. Vytvoření registrace