Historik Jiří Malínský ve svém textu varuje před černobílou optikou při pohledu na československé a válečné dějiny.
Do novinové rubriky Práva, kdysi rudého, napsal historik Ústavu totalit Petr Hlaváček v sobotu 4. května článek, který sice uvádí řadu zajímavých fakt, ale současně upoutává případnou čtenářskou pozornost jasným směřováním k apriorně jednoznačnému černobílému výkladu souvisejícímu s historií druhého odboje i protihitlerovské koalice Spojené národy (asi není náhodou, že tento fakt se v jinak obsáhlém textu – obsáhlém na publicistickou stať – neobjevuje ani jednou). Podobných drhnutí se dá v Hlaváčkově stati najít víc. Pokusím se na ně blíže podívat.
Že v letech tzv. podivné války (1939–1940/1941) probíhala na obou stranách poněkud pistolnická výměna názorů, k nimž se později už nikdo nehlásil a jež byla dlouhá desetiletí tajena, je pravdou. Historik Hlaváček ovšem zapomíná dodat, že nejen vedoucí pracovníci britského ministerstva zahraničí, ale i politicky krátkozraký premiér Chamberlain jezdili roku 1938 do Německa se sebevražednou ochotou a dělali vše proto, aby zachránili Hitlera před mocenským pádem, který mu hrozil (vnitřní především generálská opozice). Stejně tak je tu pominuta i předchozí historie smiřovačství (appeasementu), která vedla jen v Evropě a jejím okolí ke ztrátě Sárska, k pádu Etiopie, okupaci-znovunabytí Porúří, porážkám španělské demokracie a první Rakouské republiky.
Následky Rapalla (1922) a sovětsko–německé vzájemné obchodování i vojenské vztahy po nezdaru snah k ustavení a prosazení mezinárodního protifašistického systému kolektivní bezpečnosti vedly po nepochopitelných průtazích v potenciálně spojeneckých jednáních SSSR–UK–RF na jaře a v létě 1939 Moskvu k uzavření paktů Molotov–Ribbentrop (srpen 1939) a Stalin–Hitler (září 1939). Politováníhodnou úlohu tu sehrálo také sanační Polsko (druhá polská republika), které se odmítlo připojit k těmto pro jeho bytí sebezáchovným jednáním poté, co vpadlo do zad pozdně prvorepublikového Československa. Už zcela zůstává u Hlaváčka stranou fakt, že od května 1940 – po Churchillově premiérské inauguraci, kterou prosadila anglická levice – započaly neoficiální kontakty Londýn–Moskva i solidární telegramy USA a UK (Spojeného království) Stalinovi během 22. června 1941. Tím vlastně bylo vyzrání protifašistických Spojených národů; oficiálně byly Rooseveltem vyhlášeny 1. ledna 1942. Zásluhou prozíravého Beneše mezi zakládajícími členy nechybělo ani exilové Československo (prozatímní státní zřízení).
Hlaváčkova formulace o sovětské poválečné drzosti (revize rižského míru a připojení středního Pobaltí) je sice lidsky pochopitelná, ale značně se míjí s dobovou velmocenskou optikou mezinárodních vztahů. O realitě zejména stalinského SSSR není třeba mít nadměrné iluze; sami Rusově k tomu snesli zejména v devadesátých letech nejeden důkaz. Na druhé straně na vyprávěnky neměli v žádném případě monopol. Pohádku o hodném strýčku Joeovi vymyslely západní demokracie a poslední společná spojenecká vojenská přehlídka v Berlíně se konala 7. září 1945. Winstona Churchilla nebo maršála Bernarda Montogomeryho nikdo z prokomunistických sympatií či sklonů podezřívat nebude.
Maršál Ivan Stěpanovič Koněv byl produktem své doby a své země. Na faktu, že je osvoboditelem Prahy, to však nemění nic. Nápisy, které byly u jeho sochy, inspirovány dejvickou radnicí, měly pravdu v tom, že pomáhal potlačit maďarské povstání r. 1956. Ale už tam chyběl další fakt, kterým bylo osvobození auschwitzského (osvětimského, osvěčimského) komplexu vyhlazovacích koncentračních táborů. Socha, která tam stála déle než 30 let, dlouho nikomu nevadila. Ale způsob a úroveň chování radnice, které vedlo k jejímu odstranění na základě požadavků půldruhého promile občanů Prahy 6, byl víc než nekulturní. Že v tomto případě dejvická samospráva „reprezentovala“ Česko, zůstane její i celostátní skvrnou už trvale.
Tvrdit, že naše padesátá léta, nesporně nejrozporuplnější období našich poválečných dějin, lze srovnat s nacistickou okupací, si seriózní historik nemůže na rozdíl od Petra Hlaváčka dovolit. Stejně tak je nutné odmítnout jeho nepřímé útoky na památku Ferdinanda Peroutky, generála Heliodora Píky nebo dr. Milady Horákové. Tvrzení, že jak lidovci, sociální demokraté, národní socialisté, tak i členové slovenské Demokratické strany byli „demokraty“, je nepřijatelné nejen odborně, ale i mravně. Třetí republika usilující o finlandizační koncept benešovské socializační demokracie, jak ho v popularizující formě podává Weissův film Věrni zůstaneme z r. 1945, bojovala – ze satelitních států nejdéle – o zachování demokracie ve vzkříšeném poválečném Československu. Síly malých a středních států jsou omezené a odkázané na drobty, které spadnou z velmocenského stolu. A političtí vězni padesátých let mluví i dnes.
Brežněvovský koncept omezené státní suverenity je pochopitelně jen velmi obtížně hájitelný, jak jsme se přesvědčili po 21. srpnu 1968, který Moskva a její satelitní spojenci nejprve Dobryninovou misí vyjednali se Západem. Bránit se za této situace by vojensky k ničemu – mimo tisíců mrtvých, jak prokázalo maďarské povstání vydatně a neodpovědně živené Radiem Svobodná Evropa na podzim 1956 – nevedlo; zodpovědnost za takové následky naštěstí papírově „bojovný“ Petr Hlaváček převzít nemůže. Co lze s jistotou naopak říci je důrazné odmítnutí prezidenta armádního generála legionářského hrdiny Ludvíka Svobody a evropského československoslovenského politika údajně plačtivého Alexandra Dubčeka, řadového bojovníka Slovenského národního povstání (dnes přední historické osobnosti demokratického Slovenska), jako údajných Brežněvových „místodržících a zrádců“. Jde o zprostředkovanou, velmi topornou urážku obou našich novodobých odbojů. Srovnání možností poválečného Československa se slovenskou farskou republikou nebo vládami protektorátu Čech a Moravy snad historiku Hlaváčkovi nebude působit větší potíže včetně velmi jednoznačných závěrů, které z této komparace nepodjatému odborníkovi vyplynou.
Osvobození od Moskvy roku 1989 bylo dáno rozhodnutím – nebo spíše rozhodováním – Gorbačevovy administrativy; rozhodně se nestalo silou vnitřních opozičních československých zdrojů. Vývoj posledních 35 let ještě čeká na své budoucí zhodnocení stejně tak jako postupné hroucení SSSSR v letech 1990–1991 zakončené nepřipraveným srpnovým pučem některých složek KGB. Ano, svého druhu to byl opravdu zázrak zejména po úspěchu Gorbačevova transformačního referenda z jara 1991, jehož výsledkem se mělo stát ustavení demokratické Sovětské unie.
Putinovy historické reflexe lze vnímat i kriticky; ztotožnění Kyjevské Rusi, Moskevského Ruska, Ruského impéria, SSSR a Ruské federace má však svůj nesporný ekvivalent např. v prvorepublikovém ztotožnění Sámovy říše s první Československou republikou nebo přihlášením Francie k památce keltského hrdiny Vercigentorixe. Putinovo okolí tvoří řada velmi různorodých osobností – např. někdejší spolkový kancléř Gerhard Schröder. Státy nežijí jen fakty, ale i státotvornými bájemi a mýty. Putinovy činy a výsledky i znaky putinské éry jistě v budoucnu projdou nejednou kritickou analýzou. Analýzou však především korektní a věcně faktograficky datově přesnou.
To všechno však nemůže změnit historický fakt, že většinu československého území osvobodila hrdinná vojska Rudé armády – součásti druhoválkové koalice Svobodných národů. Ve spojení s vojsky USA a UK také osvobodila Mandžusko a vydatně přispěla k pádu (osvobození) císařského Japonska. (Naše zářijová mobilizace 1938 pokračovala Slovenským národním povstáním a Českým květnovým povstáním, jehož vyvrcholením se stalo pražské Květnové povstání roku 1945.) Zatím nebylo zaznamenáno, že by tato fakta Putin popíral nebo že by jednoznačně odmítal ukrajinskou státnost. Je to právě tak zřejmé jako ony „pominutelné rozdíly“ mezi poválečným byť limitovaným obnoveným poúnorovým Československem a možnostmi protektorátní administrativy. Snad si toho všimne i historik Petr Hlaváček z Ústavu pro výzkum a studium totalitních režimů a s ním i redakce Práva.