TLDR: Která intervence má největší potenciál zvýšit kvalitu našeho vzdělávání? Co náš vzdělávací systém potřebuje úplně nejvíc, aby se posunul k nejlepším na světě? Na to se dnes podíváme. Zdroj hír.

Jak to funguje jinde?

Kupodivu se o ní mluví hrozně málo. Nejdřív – vzdělávací systémy na různé úrovni rozvoje vyžadují různé druhy intervencí. Skvěle to zpracovala studie McKinsey z r. 2010.

Studie sledovala 20 systémů, které dokázaly kontinuálně zlepšovat svoje výsledky napříč úrovněmi. Dané systémy patří zároveň k těm, které mají nejlepší výsledky s ohledem na úroveň financování vzdělávacího systému.

Tak např. pro posun ve výsledcích ze „slabé“ na „průměrnou“ úroveň je klíčové zajistit, aby vůbec co nejvíc dětí chodilo pravidelně do školy, aby učitelé chodili pravidelně do práce a dodržovali základní standardy výuky (v obrázku dole posun z temně šedé zóny do světle šedé).

Český vzdělávací systém se nachází ve „žluté“ úrovni– má mírně nadprůměrné výsledky, je na tom „OK“. Co udělaly země, kterým se podařilo dostat se na vyšší „zelenou“ úroveň, mezi nejlepší vzdělávací systémy? Co spojuje provincii Ontario v Kanadě, Singapur, Finsko nebo i Sasko?

Obecně se zaměřily na kolektivní rozvoj kvality výuky napříč školami a o přesun kompetencí ohledně rozvoje výuky z centra na nižší úroveň sdružení škol nebo jejich zřizovatelů. Jde například o využívání kvalitních učitelů a ředitelů v učících se komunitách napříč školami.

Tak například kvalitní fyzikář pracuje pro více škol a učitelů v nich, když jim pomáhá rozvíjet svoji výuku. Dobrý ředitel pomáhá mladšímu kolegovi zlepšit kvalitu výuky v jeho nové škole a pomáhá mu zorganizovat si čas, aby ho mohl věnovat vedení pedagogiky a ne administrativě.

Co na to potřebujeme

K tomu je klíčový přenos kompetencí z centra na nižší úroveň: úroveň celků většího množství škol, které mají řídit kvalitu výuky právě napříč školami. Jedině tak se totiž dá efektivně podpořit sdílení zdrojů, zkušeností a inovací napříč školami a kvalitu dlouhodobě udržet.

Úspěšní ředitelé tak mohou vést více škol, mohou usnadňovat sdílení učitelů napříč školami, mohou pro školy zajišťovat administrativní procesy.

Zní to logicky? Proč to neděláme v ČR? Především proto, že nám taková úroveň řízení škol chybí.

Zřizovatelé škol v ČR (u veřejných MŠ a ZŠ jsou to obce, u SŠ kraje) mají sice kompetence vybírat a odměňovat jednotlivé ředitele škol, nemají ale podle školského zákona odpovědnost za kvalitu výuky ve školách, jen za jejich kapacity.

Nejvyšší jednotkou, která řeší kvalitu vzdělávání v ČR je jednotlivá škola a její ředitel. Nepřekvapivě proto naše školy fungují jako izolované jednotky, které nesdílejí kapacity, nešíří mezi sebou zkušenosti a inovace, nespolupracují a většinou o sobě ani pořádně neví.

Zřizovatelé škol proto s ředitelem školy často řeší jen provozní záležitosti (ze zákona mají starost o kapacity – budovu, ne o kvalitu vzdělávání). Zpětná vazba pro ředitele, to, co rozhoduje o jeho odměnách a práci tak je často závislé především na tom, jak funguje provoz.

Příliš mniho micra

Nemůžeme se pak divit, že naši ředitelé jsou podle zpráv ČŠI sice výborní v zajištění materiálně-technických podmínek školy, ale v řízení vzdělávacího procesu mají velice často mezery, věnují mu v mezinárodním srovnání velice málo času a mnohem méně, než by chtěli.

Zřizovatelů je moc. V ČR zřizuje přes 2 500 zřizovatelů necelých 4 200 veřejných základních škol, v průměru tedy méně než dvě. Zřizovatelé tedy ani ve své většině nemohou příliš pracovat se svojí sítí škol, protože často zřizují jenom jednu.

O optimálním počtu škol v jejich síti se dají vést spory, jisté ale je, že nedává moc smysl pro méně než 10 škol (úroveň Singapuru a pobaltí). V Ontariu připadá na jednu „school board“ 60 škol, v UK je to 70 škol, v Jižní Koreji necelých 100. Tedy min. 7-40x víc než u nás.

Zřizovatelům chybí odborné kapacity. Tohle, spolu s detailním rozborem činností a kompetencí zřizovatelů ve Finsku, Estonsku, Ontariu a Nizozemsku, skvěle ukazuje studie PAQ pro Partnerství S2030+.

V ČR v území klesl počet úředníků věnujících se školství na polovinu od osmdesátých let a o třetinu od devadesátých let. Ze 3 240 na necelých 1 500.

Zpátky do zahraničí

Pro srovnání – ve zmiňovaném Ontariu by to při podobné žákovské populaci bylo 5 800 úředníků jenom pro základní školy. Ve Finsku přes 3 500. Je tedy jisté, že pro kvalitní řízení škol v území potřebujeme minimálně dvojnásobné, spíše ale trojnásobné kapacity.

Co je tedy nejdůležitější intervencí pro trvalé zvyšování kvality vzdělávání a posun na úroveň nejlepších vzdělávacích systémů? Je to změna řízení škol.

Potřebujeme vytvořit strukturu sítí minimálně po deseti ZŠ, která je profesionálně řízená, má ze zákona odpovědnost za kvalitu vzdělávání ve svých školách, rozhoduje o ředitelích a učitelích a pravidelně skládá účty sobě i ministerstvu, jak dobře to dělá.

Mezi školami se sdílí kapacity, podporují a šíří inovace i další zkušenosti.

Proč se o tom moc nemluví a nikdo to neprosazuje? Za prvé proto, že to znamená změnu kompetencí lokálních samospráv, za druhé proto, že to pravděpodobně znamená nárůst počtu úředníků a tím i marginální zdražení systému.

Za třetí – a proto to píšu – protože mám pocit, že to většina aktérů nechápe dost jasně. Velké díky patří Partnerství 2030, které se v tom snaží, a PAQ Research, kteří je v tom skvěle analyticky podporují. (jmenuju zvláště Karla Gargulaka!)

Vypůjčeno se svolení z vlákna Jakuba Drbohlava zde.

[Jakub Drbohlav, LL]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Autolink hír.