Téma navrátilců, kteří po skončení druhé světové války znovu přicházejí do svobodného Československa a zjišťují, že přestávají rozumět tomu, jakým směrem se československá společnost ubírá, nepatří mezi ta nejfrekventovanější témata české literatury. Přesto shodou okolností vyšly v loňském roce hned dva romány, jejichž hlavní postavy patří právě k těmto navrátilcům. Zatímco debut Eliho Beneše Nepatrná ztráta osamělosti, po zásluze oceněný jako debut roku cenou DILIA Litera, pojednává o mladém Židovi, kterému se podařilo uprchnout z pochodu smrti, Jana Poncarová (nar. 1983) ve svém románu Nultá hodina představuje příběh ženy, která se do Československa vrací po letech strávených v britských pomocných jednotkách ATS (zde se nejedná o autorčinu licenci, neboť československých žen sloužilo v těchto jednotkách několik stovek).

Autorka tak v mnohém navazuje na své předchozí romány, v nichž zobrazovala osudy nevšedních žen, vymykajících se nějakým způsobem dobovým představám o jejich roli ve společnosti (Herečka o Jarmile Horákové a Cyklistka o Blance Battaglia). Na rozdíl od těchto skutečných osobností je sice hlavní hrdinka Nulté hodiny Hedvika Adlerová postavou smyšlenou, stejně jako muži, kteří hrají roli v jejím osobním životě (manžel Bedřich, bývalý milenec Arnošt a současný milenec Leopold), román však přímo hýří postavami skutečnými: od těch obecně známých (Jan Masaryk) přes ty známé odborníkům a sečtělejším čtenářům (Ladislav Feierabend, Prokop Drtina, Karel Janoušek a další) až po sice skutečného, avšak dnes v podstatě zapomenutého převaděče Josefa Zíku. 

Děj románu začíná v roce 1946, kdy se čtenář v úvodních scénách ocitne v Nové Huti u Dýšiny ve vile, kterou se po řádění německých okupantů, ruských osvoboditelů a svobodou opilých Čechů snaží Hedvika opět uvést do obyvatelného stavu. Postupně se díky jejím vzpomínkám dozvídáme, jak se jí vůbec podařilo přečkat válku, jaký osud postihl její židovské rodiče i jak se vyvíjel vztah s manželem a aktuálně již bývalým milencem. Díky svému původu má Hedvika usnadněn přístup k předním československým demokratickým politikům třetí republiky, stále silněji však i na vlastní kůži pociťuje narůstající odcizení jak mezi účastníky zahraničního odboje a většinovou společností, tak i mezi veterány ze západní a z východní fronty. Její myšlenkové pochody v mnohém odrážejí způsob uvažování demokratů prvorepublikového ražení, kteří stále nedokáží pochopit, že komunisti se chystají uzurpovat pro sebe veškerou moc bez ohledu na legálnost k tomu potřebných prostředků.

Významnou oporu v těchto nelehkých časech Hedvika nalézá v Marcie Davenportové, partnerce Jana Masaryka. Obě ženy spolu často debatují nad směrem, kterým se československá společnost ubírá, a jejich rozhovory představují určitý protipól hovorů, které mezi sebou o politice vedou muži. Autorce přitom nejde o prvoplánový kontrast mužského a ženského pohledu na svět, případně o odlišné řazení priorit, které by z tohoto kontrastu vyplývalo. Marcia i Hedvika jsou sice ženy (na svou dobu) poměrně nezávislé, ale tento jejich postoj nepramení z averze vůči mužům, nýbrž z okolností, před které je život postavil: Marcia chápe, že Masarykova častá nepřítomnost je daní za jeho ministerskou funkci, Hedvika je nucená se starat sama o sebe, když nedokáže najít cestu ke svému oficiálnímu manželovi a zároveň sleduje, jak její milenci – bývalý i současný – stále lpí na svých rodinách a nejsou ochotni je kvůli ní definitivně opustit. V tomto ohledu autorka plně dostává očekáváním, která cílová čtenářská skupina vůči jejímu dalšímu románu má. 

Totéž lze říci o příklonu k červené knihovně, který je patrný zejména v pasážích, kdy Hedvika vzpomíná na dobu, v níž s Arnoštem nacházeli v náručí toho druhého dočasné útočiště před válečnými útrapami nebo kdy prožívá milostné poblouznění s Leopoldem. Autorce však nelze upřít ani schopnost vystavět scénu vpravdě dobrodružnou, když vyšle Hedviku v doprovodu zmíněného Josefa Zíky přes ostře střeženou státní hranici. 

Sečteno a podtrženo, Nultá hodina zcela zapadá do vzorce, jímž se nakladatelství Motto prezentuje: jde o román převážně pro ženy, avšak s kvalitami, které standardy této škatulky převyšují. Lokace, v nichž se děj knihy odehrává, opět jistě přinese potěšení především čtenářům a čtenářkám v západočeském regionu, kam autorka umístila i velkou část své předchozí tvorby.