Politolog Petr Drulák píše o vývoji v Gruzii, kde se bojuje o budoucnost gruzínské demokracie: bude zde rozhodovat demokratická většina nebo prozápadní nevládky?
Západní média tvrdí, že se v ulicích Tbilisi bojuje o budoucnost gruzínské demokracie. V tom se nemýlí, pouze si většina z nich plete strany. Na straně demokracie nestojí hrstka demonstrantů, nýbrž vláda a parlamentní většina. V Gruzii se dnes rozhoduje o tom, zda o poměrech bude rozhodovat demokratická většina nebo Západem podporované politické nevládky.
Demonstranti už několik týdnů protestují proti zákonu, který má čelit zahraničnímu vměšování. Zákon, který má jasnou parlamentní většinu (ve druhém čtení 83 pro, 23 proti), zavazuje nevládky, které dostávají více než pětinu svého rozpočtu ze zahraničí, aby se registrovaly jako zahraniční agenti. Proti zákonu vyšlo v milionovém Tbilisi do ulic všeho všudy asi dvacet tisíc demonstrantů (podle údajů Al Džazíry). Doufají, že jim podaří totéž co loni v březnu, kdy lobbováním a protesty zákon odvrátili. Tato hlasitá menšina zmobilizovaná nevládkami financovanými ze Západu a podporovaná vládními kruhy Bruselu i Washingtonu zaútočila na prvního máje na budovu parlamentu a následně byla rozehnána policií. Vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečností politiku Josep Borrell se demonstrantů zastal a zásah policie odsoudil.
Borrellovi a kruhům, které zastupuje, jde o hodně. Gruzie je už dvacet let opěrným bodem západního vlivu v oblasti Kavkazu. V roce 2003 v zemi proběhla růžová revoluce, která ukončila politickou kariéru prezidenta Ševarnadzeho, svého času jedné z nejvýraznějších tváří moskevské přestavby a důležitého spolupracovníka Michaila Gorbačova. Jako stoupenec a obdivovatel Západu otevřel Ševarnadze svoji zemi západním aktérům, nechal západní nadace dát dohromady síť na gruzínské poměry pohádkově placených aktivistů a dovolil jim vytvořit protirežimní celoplošnou televizní stanici podporovanou západními nadacemi. Patrně ho ani neznepokojilo, když Sorosův Open Society Institute vyslal gruzínské aktivisty na školení do Srbska, kde jim vysvětlili, jak v Bělehradě svrhávali Miloševiče. Když na podzim tito aktivisté vedení Michailem Saakašvilim vtrhli s růžemi do gruzínského parlamentu, bylo už pro Ševarnadzeho pozdě.
Saakašvili, vychovaný v USA a podporovaný washingtonskými mocenskými strukturami (mimo jiné senátor John McCaine, US Agency for International Development, National Democratic Institute), o několik měsíců později přebírá moc. Prezidentské volby, v nichž vítězí, jsou skutečným svátkem obrozené gruzínské demokracie; vítěz získává skromných 96 % hlasů. V následujících letech je Saakašvili na Západě oslavován jako bojovník proti korupci, demokrat a reformátor, který vede Gruzii do Evropy.
Proti korupci bojuje rozsáhlými čistkami. Ale většinou jen nahradí exponenty předchozího režimu svými vlastními korupčníky. K jeho pojetí demokracie patří i fyzické likvidace politických oponentů. Reformami umete cestu západním investorům, malá část jejich fantastických zisků prosákne i k dobře zasíťované vyšší střední třídě, ale země se z postsovětské chudoby nepozvedne. A především ke spokojenosti Washingtonu zahajuje tvrdý protiruský kurz v zahraniční politice. Vysloužil si tím ruské embargo na gruzínské zemědělské exporty, otevřené dveře do NATO a krátkou válku s Ruskem, v níž ztratí Jižní Osetii; dodejme, že sami Osetinci dávají přednost Moskvě před Tbilisi. Aby si získal i podporu Evropy, připomene tehdejší francouzské velvyslankyni v Tbilisi, Salome Zurabišvili, její gruzínský původ a udělá z ní svoji ministryni zahraničí. Později se s ním ministryně rozhádá, ale nakonec to dotáhne až na gruzínskou prezidentku.
Saakašvili svými dobrodružnými kroky znepokojuje americké ochránce a svými gangsterskými metodami přichází o domácí spojence. V roce 2012 jeho strana prohrává volby a Saakašvili odchází za dalšími dobrodružstvími. Američané ho nasměrují na post-majdanskou Ukrajinu, kde krátce zazáří. Když se o osm let později do Gruzie tajně vrací, je zatčen a odsouzen za likvidaci politických odpůrců. Evropští hodnostáři opakovaně vyzývají k jeho propuštění, Tbilisi reaguje na podobné výzvy s krajní nevolí.
Vlády, které jsou u moci od roku 2012, jsou pod kontrolou či alespoň silným vlivem Bidziny Ivanišviliho, místního oligarchy a dolarového miliardáře s obchodními zájmy v Rusku. Jeho vlády nastolují v zahraniční politice realistický kurs. Dále podporují gruzínské směřování k EU a NATO, současně však zlepšují vztahy s Ruskem. Na jedné straně se Ivanišvili dokáže dohodnout s Putinem. Na druhé straně když se uvolní místo prezidenta, podpoří do funkce bývalou francouzskou diplomatku Zurabišvili. Gruzínští voliči tento kurz u volebních opakovaně podpoří a Západ ho chtě nechtě toleruje. Nicméně s válkou na Ukrajině se Gruzie dostává pod rostoucí tlak Ruska i Západu. Moskva zemi využívá k obcházení sankcí, Američané a Evropané požadují, aby se naopak sama Gruzie k sankcím připojila. Brusel hrozí, že jinak může Gruzie zapomenout na vstup do EU, o nějž většina obyvatel stojí.
Ale Západ se neomezuje jen na mezinárodní tlak, svoji síť gruzínských nevládek mobilizuje do té míry, že se v Tbilisi začínají obávat další růžové revoluce. Zejména se činí Soros a National Endowment for Democracy. Sorosova nadace utratila v Gruzii ze posledních třicet let přes sto milionů dolarů, prioritními oblastmi jsou média, lidská práva, evropská integrace a národní integrace. Koncem roku se transformovala na Civil Society Foundation, čímž dala najevo, že ve svých aktivitách hodlá pokračovat. Šéfka nadace Keti Chucišvili se počátkem roku veřejně pochlubila, že k úspěchům nadace patří i loňské odvrácení „ruského“ zákona o zahraničních agentech.
Stranou loňské kampaně proti zákonu nezůstal ani hlavní organizátor amerických vývozů demokracie, National Endowment for Democracy. Gruzii se dlouhodobě věnuje. Jen letech 2017-2021 tato nadace v zemi utratila podle vlastních údajů 8,5 milionu dolarů zaměřených na aktivismus mládeže, působení na politické elity, občanský aktivismus na místní úrovni, reformu bezpečnostních struktur, podporu „nezávislých“ médií, demokratizaci gruzínské ortodoxní církve, výchovu mladých lídrů, vytváření místních politických sítí či lidskoprávní výchovu. Seznam místních klientů je opravdu dlouhý. Pro ilustraci uveďme jen některé: American-Georgian Initiative for Liberal Education, Caucasus Institute for Peace, Democracy and Development, Center of Independent Journalists, Democracy Research Institute, Georgian Charter of Journalistic Ethics, Georgian Foundation for Strategic and International Studies, Independent Journalists’ House, Journalism Resource Center, Regional Broadcasting for Better Local Governance, Voice of Kakheti Media House, Shame Movement, Union of Journalists Voice of People.
Geopolitický zájem Západu je jasný. Chtěl by v Tbilisi někoho jako Zelenskyj, zatím tam však vládne spíše někdo jako Orbán. A stejně jako Orbánův FIDESZ i Ivanišviliho strana Gruzínský sen se těší opakovaně projevované podpoře voličů. Západ se ho proto snaží zdiskreditovat obviněními z korupce, což se v kavkazských poměrech dá říci téměř o každém politikovi, a hájení ruských zájmů, ve skutečnosti jde o prolínání zájmů ruských s gruzínskými. Západem financování aktivisté jsou pěšáky v tomto boji. Pokud Ivanišvili nechce dopadnout jako Janukovyč na Majdanu, musí se bránit.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!