Karl Marx byl více než kdokoli jiný v dějinách příkladem člověka, který se snaží napravit svět, aniž by si napřed uklidil ve svém vlastním pokoji.
Komentář
Jak se tak probírám úžasnou knihou Paula Kengora Ďábel a Karl Marx, vystupuje o duchovním otci komunismu do popředí řada věcí. Nepřeháním, když řeknu, že si lze jen těžko představit většího mizeru, než byl Karl Marx.
Související:
Jako by se v tomto zlomyslném člověku sešly všechny nejhorší lidské vlastnosti a on pak na základě vlastní zahořklosti a sebenenávisti vytvořil filozofii.
Marx byl líný, ale chamtivý, neustále prosil o peníze rodinu a přátele, kteří se báli o jeho štěstí a duševní zdraví. Zdálo se, že si toho nevšímá a že ho to nezajímá. Byli pro něj jen prostředkem k dosažení cíle. Marx byl tak sebestředný, že si člověk říká, jestli netrpěl autismem. Jeho chlípnost a opilství jsou dobře popsány. Ale co mě opravdu zarazilo, bylo to, že byl totální lajdák.
Takto ho popisuje pruská policejní zpráva z roku 1850:
„Mytí, osobní péče a výměna prádla jsou věci, které provádí jen zřídka, a rád se opíjí. … Nemá pevně stanovenou dobu, kdy chodí spát nebo se probouzí … všechno je rozbité. … Jedním slovem, všechno je převrácené. Posadit se se stává vyloženě nebezpečnou záležitostí.“
Jako člověk s německými předky mohu potvrdit, že tento typ lajdáctví není pro Němce typický, ať už tehdy nebo dnes. Němci jsou na svou čistotu obvykle hrdí.
Ne však Marx. A stejně jako jeho domov, který byl špinavý, neuspořádaný a zanedbaný, bylo špinavé i jeho tělo. Příšerně páchl a trpěl vředy od hlavy až k patě, včetně genitálií. (Historik Paul Johnson to barvitě popisuje ve své skvělé knize Intelektuálové, ale toho vás ušetřím).
V jednu chvíli žertoval se svým partnerem Friedrichem Engelsem, že se stal „terčem pohrom stejně jako Job“.
„I když nejsem tak bohabojný jako on,“ řekl.
To vše uvádím z jednoho důvodu.
Marx vymýšlel životní systém, který měl univerzální ambice. Jeho manifest požadoval „masivní změnu“ lidské povahy ve snaze dosáhnout světského spravedlivého cíle, kterým bylo „[nastolení] pravdy tohoto světa“. (Lze se jen ptát, zda právě takovéto řádky měl na mysli jeho otec, když Marxe, který „každý týden či dva objevuje nový systém“, káral.)
Přes všechna svá vznešená slova a velkolepé vize pro lidstvo si však nedokázal zorganizovat ani svůj vlastní dům. Své vlastní zdraví. Svůj vlastní život.
Nechci tyto úkoly zlehčovat.
Zvládnout vlastní život není tak snadné, jak se zdá. Někdy máme pocit, že před námi stojí tisíc překážek, které nám brání žít život, jaký chceme, a dvakrát tolik nástrah. Přeskakování těchto překážek a učení se, jak se nástrahám vyhnout, je však cestou k individuálnímu růstu. A to je cesta k lepšímu světu.
Pětadvacet století před Marxovým narozením nabídl řecký filozof Platón lepší radu než komunistický filozof: Nejdřív naprav sebe.
Nedávno tuto myšlenku rozvinul Jordan Peterson, který radí, že pokud chce někdo zlepšit svůj život – a svět –, měl by začít tím, že si uklidí ve svém pokoji.
„Když si nedokážete uklidit ani ve vlastním pokoji, kdo jste, sakra, vy, abyste dávali rady světu?“ ptá se Peterson.
Je to rada, která by se Marxovi jistě hodila. Ale nemyslím si, že by byl schopen ji uposlechnout.
Jedna z věcí, které jsem si v Kengorově knize všiml, je, že Marx dostal spoustu dobrých rad od lidí, kteří ho měli rádi a dělali si o něj starosti. Jeho otec napsal synovi dojemný (a prorocký) dopis, v němž mu sdělil, že se obává o jeho schopnost nalézt štěstí.
„Budeš někdy – a to není ta nejmenší bolestná pochybnost mého srdce – schopen skutečně lidského, rodinného štěstí?“ ptal se Heinrich Marx svého syna.
Karel Marx otci odpověděl tím, že jej požádal o více peněz.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times. Původně publikováno na autorově Substacku, převzato z Foundation of Economic Education.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí nutně odrážet názory The Epoch Times.