Přístav Marseille po staletí propojuje Evropu se severní Afrikou. Babylonské prolínání kultur napříč Středozemním mořem se otisklo i do názvu festivalu Babel Music XP, který probíhá v areálu bývalých marseillských doků. Ten se zařadil k nejsledovanějším jarním akcím, umělce si sem chodí vybírat i programoví ředitelé našich festivalů včetně pražského Respectu. Podobně jako v předešlých ročnících byl program oslavou hudební rozmanitosti, s akcentem na francouzské regionální styly.
Sbor Belugueta je součástí trendu nové oksitánské polyfonie, který před dvaceti lety nastartovala marseillská skupina Lo Cor de la Plana. Skladby Beluguety kombinují zpěvné melodie a tiché minimalistické ornamenty se smrští pětihlasého sboru. V detailu ale působí jako hlavolamy s fascinující logikou: uvnitř jednotlivých bloků se jako v kouzelné baňce skrývají drobnější struktury, každá s vlastní stavbou či hudebním příběhem. Sestavu tvoří tři zpěvačky a dva zpěváci, jeden z nich z francouzského Baskicka. Jeho otec, Beñat Achiari, před třiceti lety propojil baskickou tradici s avantgardou. Syn Julen na tento odkaz navazuje, ale úplně jinak, s maximálně expresivním projevem přesahujícím veškeré rutiny. Vedle Beluguety jsme ho v Marseilli slyšeli i jako vedoucího skupiny Haratago, což znamená Dále, a je tedy výzvou k překročení hranic známého světa. Sestavu tvoří klarinet, basová viola da gamba, niněra, perkuse, a především Achiariho hlas, překypující nejen syrovou energií, ale též závratnými piruetami, které znalcům súfijské hudby připomenou Nusrata Fateha Aliho Khana z Pákistánu či Alima Qasimova z Ázerbajdžánu. „Ano,“ vysvětluje Achiari, „já sice vycházím z horských zpěvů rodného kraje, ale s kapelou z nich vytváříme súfijskou hudbu, která je napojena na přírodu.“
Francouzská muzikantka Éléonore Fourniau hraje též na již zmíněnou niněru, tedy houslím příbuzný nástroj ze středověku, který má místo smyčce bubínek poháněný klikou. Uvedla jej ovšem do zcela nového kontextu, během studií si zamilovala hudbu Kurdů z území Turecka a vystudovala konzervatoř v Istanbulu. Vystoupila s triem, v němž hrál i Efrén Lopez, všemi respektovaný multiinstrumentalista z Katalánska. Spolupráce obou umělců má logiku, Lopéz je specialista na modální hudbu, která se ve středověku hrála v Evropě a dnes žije ve formě maqamů a rag ve východních zemích. I když Éléonore Fourniau si renomé teprve získává, zajímavě vyvažuje spektrum kurdských či tureckých kapel s opačnou trajektorií, tedy pohybujících se z východu na západ.
Do zcela jiného světa posluchače zavedl Naghash Ensemble z Arménie. Jeho název i repertoár inspiroval Mkrtich Naghash, arménský básník a kněz, který žil 150 let před Shakespearem. Kuriozní je, že vedoucím sestavy je John Hodian, Armén narozený ve Spojených státech. Čím ho Naghashova poezie inspirovala? „Poezie se tehdy recitovala před publikem, nebyla to psaná forma jako teď. Aby dobře zněla, musela mít rytmus. Byla napsaná tak, aby se dala dobře zpívat. Zhudebňovat takové texty, to je pro skladatele cesta rájem, kde za vás autor odvedl polovinu práce. Z mé hudby určitě slyšíte arménské vlivy, ale také je v nich řada skrytých inspirací, středověká polyfonie, americký minimalismus. Mezi jeho průkopníky jsem v New Yorku vyrůstal.“
Sestavu tvoří klavír, loutna oud, arménské flétna duduk, a především tři ženské hlasy. Zatímco instrumentální sekce zněla jako uměřená západní moderna, bylo to právě vedení ženských hlasů, které hudbě dodalo silnou identitu, až člověku v paměti vyskákaly vzpomínky na avantgardní rock 70. let a francouzskou skupinu Magma. Podobnost nepřímá, ale v konceptu. „Ano, nejste sám, kdo to tak slyší,“ ujistil mě John Hodian po koncertě.
Hodian se narodil v New Yorku jako potomek přeživších obětí arménské genocidy a stejný původ měl i další z účinkujících festivalu. Bubeník Pascal Semerdjian je z Libanonu, kde se jeho prababička ocitla v době arménské genocidy jako válečný sirotek. V Marseilli Semerdjian vystoupil s libanonskou skupinou Sanam. Ta patřila k největším překvapením festivalu, nejen díky uhrančivé, a přitom zcela přirozené a nic nepředstírající zpěvačce Sandy Chamoun. Navzdory rockové instrumentaci, obohacené jen o syrský bouzouq, skupina hraje mimo všechna vyšlapaná klišé, takže termíny jako postpunk či post rock tu moc nedávají smysl. Popsat jinými slovy, proč to bylo tak dobré, je oříšek. Hudba vás natolik pohltí emotivně i energií, že zkrátka nemůžete vyskočit z kůže posluchače a začít analyzovat. Leccos napovídá vznik skupiny. „Před třemi lety jsme měli na festivalu v Bejrůtu workshop s Hansem Joachimem Irmlerem, z té slavné krautrockové skupiny Faust,“ říká Sandy. Takže on vás naučil pracovat s elektronikou? „Nevedl nás k ničemu konkrétnímu. Jen jak uniknout rutinám, méně kalkulovat a řídit se intuicí.“ Hudba Sanam naznačuje, že Libanon se stává hudební velmocí, kterou západ teprve objevuje. „Potřebujeme se probourat ven z bubliny, která nás izoluje od ostatního světa, chceme změnu,“ vysvětluje Sandy Chamoun. „Žene nás hlad po kultuře, navíc jsme prošli tolika krizemi a válkami, že toho máme hodně světu co sdělit.“
Festival nabídl tucty dalších zážitků: Alostmen, afro-garážovou veselici s DIY kytarami z plechovek z Ghany, řeckou zpěvačku Dafné Kritharas s přesahy do sefardských písní, projekt Poil Ueda spojující epický japonský zpěv s hard core avantgardou, tuniskou muzikantku Azu Tiwaline, přenášející pouštní rytmy do elektronických smyček s přispěním íránského perkusisty Cinna Peyghamy, libanonské duo Rust, které žije mimochodem v Praze, i Zar Electrik s marseillsko-maghrebskou party music spojující elektrickou koru s nástroji marockých Gnawů.
Nejhlouběji se do paměti vryl koncert bretaňských dudáků, nikoli ovšem s tradičním repertoárem, ale s kombinací velkých skotských dud a bretaňských bombardů, ve vizionářském aranžmá skladeb newyorského minimalisty Phila Glasse. Ne, nejde o žánrový kotrmelec. Na programu byly skladby z roku 1969, které Glass napsal po cestě po severní Africe a Indii, kdy byl hutnými barvami lokálních nástrojů okouzlen, a ztvárnění bretaňského dudáckého maestra Erwana Keravece je vrací do světa, který Glasse inspiroval. Dudy navíc kvůli měchům poskytují „rovný“ tón bez potřeby se nadechnout, což je ideální stavební materiál k minimalistickým repetitivním strukturám.
Výsledek byl úchvatný i scénickým provedením: dudáci hráli z not, rozestavěni do sekcí, někdy mezi diváky, jindy zčásti na pódiu. Šokem byl konec, ve fortissimu všichni skončili naráz, jako když utne. Mimochodem, Erwan Keravec s tímto projektem vystoupí v Praze uprostřed června na festivalu Respect.