Koncertní řada Nové horizonty, spojující SOČR s autory a interprety z „neklasické“, především cca jazzové oblasti, je už zavedená. Tudíž díky předchozím projektům (např. s Tomášem Sýkorou, zároveň kurátorem Nových horizontů, Štěpánkou Balcarovou, Martinem Brunnerem, Tomášem Liškou atd.) tolik nepřekvapuje, že „to funguje“. Jakkoliv je spojení např. jazzové kapely s úplně jinak rytmicky, aranžérsky atd. uvažujícím klasickým ansámblem záludné a náročné. Ona zavedenost ovšem neznamená, že by pokračování nebyla záslužná a zdravě umělecky riskantní. Milé je už to, že se Beatě Hlavenkové mohl splnit sen, cituji, „zahrát si svoje písně s orchestrem“. A důležité to, že „symfonické“ pojetí Beatiných písní dopadlo výtečně a nadchlo vyprodaný sál DOX+ až k ovacím vestoje. A Kristině Barta dokonce umožnilo vytvořit zcela novou, rozsáhlou crossoverovou kompozici.
DOBRÝ DEN, NOCI
Beata Hlavenková si vybrala jako volnou koncepci svojí půle večera zhudebněnou poezii a program nazvala Dobrý den, noci. To podle básně Emily Dickinson, kterou uchopila na albu Žijutě (2021). A když po druhé písni Radost (napsané na báseň Bohuslava Reynka) bylo z publika nápadně cítit, že si chce zaplácat rukama, Beata okamžitě vtipně zareagovala „tady si klidně můžete zatleskat, mně to pomáhá“. A vysvětlila, že „tohle není tak úplně suita“. Jinými slovy, šlo o pásmo samostatných kratších kusů s orchestrálním aranžmá, což se ukázalo jako dobrá volba.
Skladby ovšem vyzněly úplně jinak, než jak je Hlavenková hraje s Kapelou Snů, nejen díky orchestru. Z jejích pravidelných spoluhráčů tentokrát vystoupil pouze Oskar Török (skvěle provázal sólovou trubkou například písně Od úsvitu do soumraku a Radost). Obvyklé obsazení skupiny zmizelo, chyběl i syntezátor. Aranžmá stála „jen“ na zpívající autorce s klavírem, akustických nástrojích, orchestru. Vzniklo tak skutečné pásmo symfonických písní, nikoliv obvyklejší „art pop s přidanou orchestrální koloraturou“. A znělo to nádherně.
Plná, barevná aranžmá pro symfonické těleso napsal Matěj Kroupa a výtečně SOČR využil. Zároveň se mu podařilo skladby nepřesytit, vše působilo mimořádně citlivě a vkusně. Samotný Kroupa se pak postaral o několik sólových partů violy a… pily. Když poprvé došlo před písní Husa v mlze k „uvedení pily“ představou, jak musel hudebník nakupovat v nějakém obchodu pro kutily, pochopitelně to diváky pobavilo. Samotná hra na pilu prostě působí úsměvně. Jenže on tajemný, lehce „strašidelný“ zvuk smyčcem hrané pily do skladeb skvěle zapadl. Vlastně do jisté míry suploval Beatinu zálibu v elektronickém sound designu, jenom jaksi „přírodně“. S trochou nadsázky, takový akustický theremin. Navíc Kroupa (ne)tlačil na pilu se stejným citem pro míru a účelnost, s jakým aranžoval pro symfonické těleso.
Zpívat s orchestrem za zády je výzva a koncert opět potvrdil pěvecké kvality Beaty Hlavenkové. Zpívala naprosto přesvědčivě, včetně rozsahově náročných koloratur v písni Žena. Jedna z nejzajímavějších kompozic večera byla ovšem shodou okolností instrumentální. Pour David S. věnovala Hlavenková kultovnímu anglickému hudebníkovi Davidovi Sylvianovi, „se kterým jsem tak trochu v kontaktu a patří k lidem, kteří mě přesvědčovali, ať zpívám“. Autorka a aranžér si tu vynalézavě pohráli s tzv. disonancí (tedy ono záleží spíš na uších, co je dnes považováno za disonantní, že), netradičními technikami hry (v bicí sekci orchestru třeba smyčcem na gong), šerosvitnými zvukovými odstíny.
Přestože Beata nebrala celý program jako suitu, ale pásmo skladeb, samozřejmě šlo o promyšlenou dramaturgii. S písní Prameny jako s přirozeným, hymnickým, povznášejícím finále. Opět tu exceloval i Oskar Török, tentokrát jako vokalista.
K sympaticky civilnímu vyznění celého vystoupení ale přispěla ještě jedna zásadní věc nehudebního charakteru. Beatin smysl pro humor. Šotek se v tištěném programu koncertu postaral o jistou chybku v letopočtu narození skladatelky: „Na to, že jsem se narodila v předminulém století, vypadám dost dobře.“
IMPROVIZACE PODLE SV. JANA
Pianistka Kristina Barta si pro čtyřicetiminutovou skladbu Women bring new lives into this world pro jazzové kvinteto a orchestr vybrala emočně i fyzicky silnou inspiraci. „Osobní zážitek z příchodu nového života“ neboli porod. „Ne, zhudebnit tento zážitek mě nenapadlo při porodu, ale až týden po něm. A když přišla nabídka podílet se na řadě Nové horizonty, donutilo mě to skladbu dopsat a zaranžovat,“ vysvětlila autorka. Jako motto použila úryvek z Janova evangelia „Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná již na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk.“
Když věci neznalý muž-Marťan použije větu „to byl tedy porod“, má na mysli něco velmi těžce vznikajícího, bolestivého, krvavého. Hudba taková nebyla. Ač obsahovala dramatické pasáže a několik zvratů nálad a temp, plynula hladce. Kompozici vystavěla Barta na střídání pasáží pro jazzové combo, s velkým podílem improvizovaných sól a „vypsané“ orchestrace. Při obojím pak skvěle pracovala s dynamikou soundu. V momentech, kdy hráli všichni hudebníci společně, docházelo k určitému napětí mezi rytmickým myšlením „jazzové sekce“ a tím „klasickým“. Což vůbec nebylo nezajímavé, natož špatné. Naopak, dodávalo to celku na sdělnosti a udržovalo pozornost.
Úvodní gradaci nesl typicky vzletně rozvíjeným kytarovým sólem David Dorůžka. O příjemné překvapení se pak postaral v programu neuvedený, na webu neohlášený slovinský, i v Americe etablovaný, a hlavně nápaditě improvizující saxofonista Jure Pukl. Byť se asi jeho přítomnost dala čekat, s Kristinou spolupracuje v poslední době pravidelně. S Dorůžkou si Pukl intuitivně přehazoval sóla, jako kdyby spolu hráli běžně. Došlo i na v logice celku dobře načasované sólové vstupy kontrabasisty Petera Kormana a bubeníka Marka Urbánka. Samotná Kristina Barta hrála velmi emotivně, což se týkalo jak rozjímavých (hezký sólový motiv po prvním stoptimu) i dramatických pasáží.
Ve druhé části kompozice ještě oživila zvuk a přidala další emoce zpěvačka Petra Brabencová. Nejdříve scatem, často zrytmizovaným s riffy smyčců, později koloraturami. Třeba hezkou vypsanou melodií v odpovědích s flétnou. Končilo se opět velebně, kontrastem jazzového kvinteta v „euforickém“ rytmu a pomalých orchestrálních „vln“. Netřeba polopaticky vypisovat, co zde chtěla autorka vyjádřit. Radost zněla v hudbě málem hmatatelně.
SOČR už je vlastně v „synkopických záležitostech“ ostřílený. A na hladkém propojení dvou světů měl samozřejmě zásluhu francouzský dirigent Bastien Stil. Známý nejen provedeními klasických kusů napříč Evropou či přesahy k muzikálům a scénické hudbě, ale i spoluprací s Waynem Shorterem, Avishaiem Cohenem, Lizz Wright a také Jazem Colemanem (projekt Led Zeppelin Symphonic) či kapelou Magma. Věru slušný nadžánrový rozhled. Koncert Stila evidentně bavil, zdálo se, že si užívá i sóla jazzmenů v momentech, kdy nedirigoval. K nezaplacení byl také nepředstíraně udivený výraz, když si v přestávce prohlížel odloženou Kroupovu pilu. I když už ji musel znát z generálních zkoušek.
V průběhu večera byl ohlášen i další plánovaný termín řady Nové horizonty. Koncert SOČRu s Ondřejem Pivcem, Kennedy Administration a Concept Art Orchestra v nastudování Štěpánky Balcarové 25. října 2024. Symfonické bigbandové funky a R&B? To vypadá také dost zajímavě.
Tomáš S. Polívka