TŘIKRÁT KAFKA: HOLKY, MOST A REKREACE

O Franzi Kafkovi, od jehož smrti uplyne letos třetího června právě sto let, už bylo napsáno všechno, a ještě mnohem víc – a někdy dokonce dvakrát třikrát. Takže nějaký objev první velikosti je a priori mimo hru. Možná ale stojí za připomínku tři drobnosti namátkou vytažené z polostínu: jak to měl Kafka s lehkými děvčaty, co pro něj znamenal (Karlův) most a jak se zřejmě nejslavnější spisovatel minulého století rekreoval svého času na těle i na duchu.

HOLKY

„Ve všech údobích svého života Kafka přitahoval ženy,“ píše Max Brod ve slavné kafkovské monografii, „on sám o tom pochyboval, ale je to nesporné.“ Ještě nespornější je ale ta Kafkova pochybnost. Jak je patrné z korespondence a deníků, které si vedl v letech 1909–1923, vztah k ženám měl permanentně napjatý: samý problém, dvojakost, protiklad. Jakkoli spontánní vášnivá vzplanutí střídal vždycky regresí, hlubokými úzkostmi. Chvíle prožité tělesnosti a sexuality reflektoval následně jako fiasko, selhání, prohru. S odporem a nenávistným zhnusením, které obracel výhradně proti sobě. Objekt si proto hleděl držet nejradši na distanc, ideálně písemný; se svými osudovými ženami, hlavně Felicí Bauerovou a Milenou Jesenskou, pěstoval Kafka lásku především korespondenčně, v rovině intelektuálních řečí. Lákala ho cesta ducha, fyzického cíle se děsil. Podobně jako doprovodných závazků ve formě manželství, rodiny. To rámcově platí i pro jeho fikční a snové projekce v této oblasti. Například milostné potýkání zeměměřiče s kelnerkou Fridou v románovém Zámku: on leží na špinavé podlaze pod výčepním pultem, ona nad ním, naléhavě zapřísahá hospodského, že je v místnosti sama; jakmile ale dozor opadne, Frida se osudově rozvášní, zatímco zeměměřič zůstává netečný, bloudí v myšlenkách vzdálenou cizinou – a touží po jediném: zmizet od toho žhavého, sexualitou sršícího těla pryč. Podobně ve snu, zapsaném 9. října 1911: na konci dlouhé cesty řadou průchozích domů je bordel, v něm holky, ovšem ta, kterou si snový hrdina vyvolí a začne ji osahávat a hníst, má vmžiku tělo zachvácené obludnými červenými skvrnami, zřejmě příznaky nějaké infekční choroby.

Jednu z reálných zkušeností s náhodnou známostí pak popsal Kafka v dopisu Mileně Jesenské, datovaném 8. až 9. srpnem 1920. Jde o vzpomínku na byt v Celetné 602/3, kde žil s rodiči a sestrami do roku 1907; vzpomínku příkladně, rovnou prototypicky svádějící do jednoho koryta výchozí slast a následnou strast: „… naproti byl obchod s konfekcí, ve dveřích stála vždycky prodavačka, nahoře jsem přecházel já, něco přes dvacet, chodil jsem bez ustání v pokoji sem a tam, zaměstnán tím, že jsem se s vypětím nervů učil věci pro mne nesmyslné na první státní zkoušku. Bylo to v létě, bylo tenkrát asi velmi horko, bylo to docela nesnesitelné, u okna jsem se vždycky zastavil, drmolil protivné věty římského práva, konečně jsme se dorozuměli posunky. Večer v 8 hodin jsem pro ni měl přijít, ale když jsem sešel dolů, byl tam už jiný. To však na věci mnoho nezměnilo, měl jsem strach před celým světem, tedy také před tím mužem; nebýt ho tam, byl bych před ním měl strach také. Děvče se sice do něho zavěsilo, ale naznačilo mi, že mám jít za nimi. Tak jsme došli na Střelecký ostrov, pili tam pivo, já u vedlejšího stolu, šli potom, já za nimi, pomalu k bytu toho děvčete někam k Masnému trhu, tam se muž rozloučil, děvče vběhlo do domu, čekal jsem chvilku, až zase vyšla ke mně ven, a pak jsme šli do jednoho hotelu na Malé Straně. To všechno už před hotelem bylo rozkošné, vzrušující a odpuzující, v hotelu to nebylo jiné. A když jsme potom k ránu, bylo ještě pořád horko a krásně, šli domů přes Karlův most, byl jsem sice šťasten, ale toto štěstí záleželo jen v tom, že jsem měl konečně pokoj od věčně lamentujícího těla, především ale záleželo štěstí v tom, že to celé nebylo ještě odpudivější, ještě špinavější. Byl jsem s tím děvčetem pak ještě jednou…“

Nejinak s bordelními holkami. K nevěstincům měl Kafka vlastně kladný vztah. Doporučoval mu je ostatně i jeho otec, jak o tom svědčí autoanalytický „dopis“, který mu adresoval v listopadu 1919 v reakci na otcovo nesouhlasné stanovisko s plánovanou ženitbou. Nevěstince byly totiž místem, kde nebylo třeba žádných závazků, morální odpovědnosti. Tady se odbývalo jediné: kanalizace sexuálních potřeb všeho druhu. Zkraje 20. století, kdy tahle zařízení Kafka frekventoval, to navíc ani nešlo jinak: sex mohl být oficiálně konzumován teprve ve svazku manželském, takže těm, kdo byli sólo, zbývala buď samohana, nebo právě hampejz. „Chodil jsem kolem toho bordelu jako kolem domu milenky,“ stojí v jednom z prvních Kafkových zápisů do deníku. O jaký podnik mohlo jít, napovídá „reportáž“ z 1. října 1911: „Předpředevčírem v b[ordelu] Suha. Jedna Židovka s úzkým obličejem, či lépe s obličejem, který přechází v úzkou bradu, ale rozmáchle vlnitým účesem je roztahován do šířky. Troje malé dveře vedoucí zevnitř budovy do salonu. Hosté jako na strážnici na jevišti, vždyť nápojů na stole se nikdo skoro netkne. Ta s plochým obličejem v nepadnoucích šatech, které se začínají vlnit až úplně dole při obrubě. Některé teď i dřív oblečeny jako loutky z dětského divadla, jaké se prodávají na vánočním trhu […]. Hostitelka s matně plavými vlasy, bezpochyby pevně přetaženými přes hnusné podložky, se svisle trčícím nosem, jehož směřování je v jakémsi geometrickém vztahu k povislým prsům a sešněrovanému břichu, stěžuje si na bolesti hlavy, vyvolané tím, že dnes v sobotu je tak velký ruch, a nic z toho.“ Nevěstinec Jana Šuhy (Schuhy i Suhy) měl domicil v Benediktské čp. 722/11; od dnešního hotelu Intercontinental na Dvořákově nábřeží, tehdy Mikulášská třída čp. 36, kde Kafka bydlel, to bylo pár minut. Navíc Šuha byl vyhlášený: spíš ale ve zlém než dobrém. Jeho podnik sice patřil kvalitativně mezi pražský top-ten, jenže šlo o policejního konfidenta; zákazník si tedy musel v místě dát pozor nejen na potenciální nákazu pohlavní chorobou, ale taky na jazyk.

A jaký typ holek Kafka vyhledával?

O Franzi Kafkovi, od jehož smrti uplyne . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář