Poté, co liblická konference o Franzi Kafkovi z roku 1963 rozvířila na mnoho let dopředu domácí kulturně-politické poměry, posrpnové neblaze proslulé Poučení z krizového vývoje ji dokonce jmenovalo jako jeden ze zárodků kontrarevoluce (pro později narozené: šlo o hanlivé označení pro přechodné tání ideologických ledů), objevila se první domácí divadelní inscenace, inspirovaná dosud tabuizovaným pražským německým literátem. V roce 1966 inscenoval v Divadle Na zábradlí Jan Grossmann svoji dramatizaci románu Proces, Josefa K. ztvárnil Jan Přeučil. I když jsem v těch letech jako student v Praze pobýval, žádnou z repríz jsem nestihl, o ostatních kafkovských divadelních zážitcích už budu ovšem referovat z osobní zkušenosti, i když paměť není vždy posílena recenzními odkazy.
Na dlouho dobu byla Grossmannova inscenace kvůli vzniklé normalizaci ojedinělá, blýskat na lepší časy se začalo až v roce, na jehož sklonku to konečně prasklo. V roce 1989 se dokonce z iniciativy aktivu mladých divadelníků, z nichž se později formovala redakce i redakční okruh časopisu Svět a divadlo, konal kafkovský minifestival, na němž bylo možné zhlédnout adaptaci Ameriky Studia Ypsilon (Kafkův text v dramatizaci Zdeňka Hořínka nastudoval principál souboru Jan Schmid), stejnou předlohu připravil s brněnským Ochotnickým kroužkem tehdy ještě ne příliš známý Jan Antonín Pitínský, rovněž amatérský soubor ze slovenského Zelenče přivezl do Prahy inscenaci Proměny v režii pozdějšího muzikálového přeborníka Jozefa Bednárika, a HaDivadlo, které se z Prostějova v té době už přestěhovalo do Brna, zapůsobilo na diváky sugestivně pochmurnou atmosférou Procesu s nezapomenutelnou kreací Jána Sedala v roli absurditou zasaženého a obžalovaného Josefa K. Jevištní dílo nastudoval Arnošt Goldflam. Některé z těchto inscenací byly však již poněkud staršího data a signalizovaly tak pohyb, k němuž v osmdesátých letech v nekonformních divadelních souborech docházelo.
Pokusme se další Kafkou inspirované inscenace seřadit podle titulů. Proces přivezlo už v roce 1990 na svou minipřehlídku do Prahy bratislavské divadlo Astorka-Korzo 90 (dnes známé pod kratším a přehlednějším označením Astorka), uvádím ho jako domácí inscenaci, tehdy jsme ještě nebyli „rozpůleni“. Režisér Roman Polák připravil dynamickou podívanou s Matejem Landlem v hlavní roli, projekt působil tehdy dost provokativně i vzhledem ke spoře oděným (dámské role) či obnaženým (trestaní hlídači) protagonistům, tehdy taková – dnes téměř všední – prezentace byla ještě vzácná. Proces, který prezentoval Jan Antonín Pitínský ve zlínském divadle (se Zdeňkem Julinou jako Josefem K.) v roce 1998, měl tvar velké jevištní fresky a také připomněl, že s tímto divadelním souborem na východě republiky je nutné počítat i při vzniku náročných, nepodbízivých jevištních děl. Významnou divadelní událostí pak bylo zpracování znepokojivého románu Dušanem Pařízkem v Pražském komorním divadle v roce 2007 s Martinem Fingerem v hlavní roli, představitel zprvu dlouhou část první kapitoly vyprávěl jako monolog a až pozvolna se tvar začal vyjevovat jako divadelní hra, na jeviště přibyly další postavy. Gabriela Míčová ztvárňovala všechny ženské, mezi herci se objevil i komponista Ivan Acher, který byl autorem nervního hudebního podkresu tohoto jinak „civilně“ vyhlížejícího díla. O čtyři roky později nastudoval Ivan Rajmont Proces v dramatizaci Evalda Schorma s ostravským divadlem Aréna, a jak Pařízkova, tak tato kafkovská variace znamenaly drobné či výraznější posuny v zobrazení hlavního, absurdně souzeného hrdiny v porovnání s Kafkovým „osudem smýkaným“ Josefem. V Pařízkově verzi ho dokonce oslovovali Pepo. O obou jevištních dílech jsem psal v Divadelních novinách, z toho, které se týká projektu Ivana Rajmonta, si dovolím krátkou citaci: „Humor, který je v originální předloze nepochybně přítomen, akcentuje inscenace velmi výrazně. Stálá hvězda souboru Michal Čapka ztvárňuje Josefa K. jako nepříliš sympatického úřednického náfuku, což dodává celku zvláštní dráždivost, okořeněnou nezapomenutelnými proměnami ,ženského principu‘ v podání talentované Terezy Dočkalové.“
V roce 2022 připravil Proces v brněnském divadle Polárka, zaměřeném především na rozšiřování kulturního obzoru dětí a mládeže, režisér Filip Nuckolls, zásadní a dodnes uváděné zpracování předlohy vzniklo o rok později u ostravských Bezručů v režii Jana Holce. Inscenace v black and white výpravě Jána Tereby – a využívající i live cinema – představuje Josefa K. (v interpretaci Jáchyma Kučery) jako bytost nikoliv zaskočenou a pasivní, ale vzpurnou. Řada kolegů kritiků považuje proto projekt za málo kafkovský. Já ho oceňuji, nelze si také nepovšimnout další muzikantské participace Ivana Achera, tentokrát herci zpívají v inscenaci jeho songy na Kafkovy texty (německy). A na červen tohoto roku chystá premiéru Procesu pražská formace Art Way, působící v Divadle Kolowrat. Lze předpokládat, že v souvislosti s jubileem se objeví i další projekty, „oslavencem“ a jeho dílem inspirované.
Zámek je ve srovnání s deskriptivním Procesem literárním dílem o poznání enigmatičtějším, odpovídají tomu i inscenace, s románem s větším či menším úspěchem zápasící. K těm méně podařeným patřil v roce 1993 pokus režiséra Petra Palouše, který nastudoval v Divadle Ká (dnes Divadlo Komedie) dramatizaci Jana Vedrala s Lukášem Vaculíkem v hlavní roli. Na Zámek pak došlo až v roce 2002, kdy téměř souběžně vznikly inscenace v Ostravě a v Brně. Tu ostravskou v divadle Aréna nastudoval Pavel Cisovský, brněnskou pro tamní statutárně hlavní činohru (dnes Národní divadlo Brno) připravil tehdy teprve začínající Martin Čičvák. Dílo se vyznačovalo svěží senzibilitou i přízračnou kafkovskou tajemností, zeměměřiče K. ztvárnil Filip Čapka (starší bratr již zmiňovaného Michala), jednoho ze dvou poslů Václav „Zátopek“ Neužil. Autor předlohy by se myslím nepodivoval nad tím, že z představitele vedlejší role vyrostla divadelní a filmová hvězda, zatímco interpret partu hlavního, s nímž si poradil znamenitě, dnes moderuje televizní kutilské magazíny (Polopatě). A v roce 2010 se k dramaturgické odvaze vzepjali v Divadle na Vinohradech a Zámek tam nastudovala Natálie Deáková. Inscenace s Jiřím Dvořákem v roli K. stála rozhodně za pozornost, repríz ovšem proběhlo v konzervativním měšťanském divadelním stánku pramálo.
