Jako germanista se nemohl jeden z nejčtenějších českých spisovatelů současnosti Franzi Kafkovi vyhnout. Tohle propojení jaksi oficializoval před deseti lety, když se stal společně s Jaromírem 99 frontmanem skupiny Kafka Band, která formou ucelených koncertních programů a studiových alb zpracovala všechny tři Kafkovy romány, tedy Zámek, Ameriku a Proces. Je jasné, že rozhovor s Jaroslavem Rudišem nemohl v monotematickém kafkovském čísle UNI chybět. Jeho čtenáře asi příliš nepřekvapí, že na otázky odpovídal písemnou formou – ve vlaku…
Vzpomeneš si, kdy jsi zaznamenal existenci Franze Kafky?
Bylo to na gymnáziu v Turnově u nás v Českém ráji. Měli jsme skvělého češtináře, a ten nám Kafku představil. A vyprávěl nám, jak Kafka Turnov znal a jak zde pár týdnů pracoval v zahradnictví, aby si vyčistil mysl. To tam tenkrát ještě stálo, kousek od gymplu. A část snad existuje i dnes.
Kdy a co jsi od něj četl poprvé a jak jsi k tomu přišel?
Byla to Proměna. Vím, že mi to přišlo nejdřív trochu těžké, ale pak se mi to strašně líbilo. A že jsme se té temnotě i smáli. Četli to kolem mě všichni, stejně jako Hrabala, Kunderu, Škvoreckého. Muselo to být kolem sametové revoluce. V létě po maturitě, to bylo v roce 1991, jsem se s jednou dívkou od nás toulal po nocích Prahou s jeho povídkami v kapse. Když na to teď vzpomínám, tak právě z těchto prvních nočních toulek možná vznikl mnohem později námět na komiks Noční chodci, který nakreslil Nicolas Mahler, a povídku Vánoce v Praze, kterou ilustroval Jaromír 99. V obou se ta dívka, Hana, ve vzpomínkách objevuje. A ve Vánocích v Praze i Kafka. Akorát, že se jmenuje Kavka. A není to spisovatel, ale pracuje na poště, což mu ale nikdo nevěří. Když si dá pivo, začne mu svítit hlava. Stane se z něj takový pouliční maják. Vánoce v Praze vyjdou letos na podzim v Labyrintu.
Byl pro tebe Kafka stěžejní autor v době, kdy se formoval tvůj pohled na svět, tedy nejspíš v (post)pubertě?
Určitě. Po povídkách jsem četl Proces a Zámek. Ten jsem ale tenkrát nedokázal dočíst, pořád jsem se v těch textových závějích, v té Kafkově vánici, ztrácel. Ale možná to tak má i být. Nakonec i zeměměřič K. se v příběhu zas a znova ztrácí. Nevyzná se v těch složitých vztazích ve vesnici, neví, co to je za divnou temnou lásku s Frídou, ve sněhu mu cestou k Zámku docházejí síly a málem tam umře.
Předpokládám, že jsi Kafku přečetl celého. Kdy to bylo?
Úplně všechno jsem určitě nepřečetl. Kafku jsem četl postupně, ty tři nejslavnější románové fragmenty i několikrát, jak jsme na nich s kapelou a také v divadle v Brémách pracovali.
Které Kafkovo dílo tě nejvíc zasáhlo? A je to to samé, jaké povazuješ za nejkvalitnější?
Zas a znova onen tajemný Zámek, tedy Das Schloss. Ten román má úžasnou atmosféru, kterou jsme se pak s kapelou snažili dostat i na naše první album. Myslím, že to je opravdu mistrovské dílo.
Sehrál Kafka nějakou roli ve tvé germanistické orientaci?
Určitě. Co mě baví, jsou hádky o Kafku. Německá germanistika si ho ráda přivlastňuje a považuje ho za německého autora. Ale pak se hned přihlásí o slovo Rakušáci. A my Češi někdy nevíme, kam s ním. Myslím, že Kafka je součástí světové literatury. Ale velmi ho formovala Praha, to dvojjazyčné prostředí, to se často zapomíná. Kafka psal německy, ale uměl i velmi dobře česky. Prahu a Kafku nejde oddělit.
Je Kafka stejný v němčině jako v češtině?
Němčina je velmi přesný jazyk. Kafka si vystačí s poměrně malou slovní zásobou. nepíše tak květnatě, jako třeba jeho kolega a přítel Max Brod. Ale právě to, že je někdy takový strohý, z něj myslím dělá nadčasového autora. Pak tu jsou samozřejmě jeho nadčasová témata jako úzkost, strach, nepochopení, ztracení… Myslím, že máme skvělé germanisty a překladatele, kteří vycházejí ze stejného kulturního kontextu jako Kafka. Takže Kafka se čte česky výborně.
Považuješ některé Kafkovo dílo za přeceněné, a jiné naopak za nedoceněné?
Někdy mě mrzí, že čtenáři zůstávají jen u Proměny. Nebo že ho vůbec nečtou, protože mají strach, že to je jen temné a depresivní. Často ano, ale ruku v ruce s tím kráčí i groteskno a humor. Kafka je mnohdy výzva. Ale je to vysoce nadčasové psaní, základ moderní světové literatury. Věřím, že se Kafka bude číst i za sto let.
Je pro tebe zajímavý či inspirativní Kafka i jako člověk, osobnost, nebo jen spisovatel?
Mě velmi zajímá ono přirozené přebývání v dvojjazyčném prostředí. Tuhle přirozenost jsme bohužel ztratili a je to velká škoda.
Zajímáš se o kafkovskou reflexi v jiných uměleckých žánrech (divadlo, film, výtvarné umění, hudba, komiks)?
Určitě. Jaromír 99 nakreslil podle scénáře Davida Mairowitze Zámek a podařilo se jim myslím skvěle román vystihnout, včetně té atmosféry. Reiner Stach, autor nejobsáhlejší Kafkovy biografie a patrně největší odborník na Kafkovo dílo, tenhle komiks považuje za jeden z vůbec nejlepších komiksů, které kdy vyšly. Měl celosvětový úspěch. A podle zmíněné biografie Reinera Stacha nyní vzniknul i skvěle obsazený televizní seriál, který natočil David Schalko. To, že zas a znova mají umělci chuť Kafku nově vyprávět a diváky to zajímá, ukazuje, jak nadčasový autor Kafka je.
Jak moc tě Kafka ovlivnil jako spisovatele?
Tomu asi nejde uniknout. Ale stejně tak mám pocit, že mě ovlivnili Jaroslav Hašek, Bohumil Hrabal, Robert Musil, Joseph Roth nebo Thomas Bernhard. Střední Evropa prostě.
Jak vlastně vznikla idea Kafka Bandu? A kdo byl jejím původcem a hlavním tvůrčím jádrem?
Naše první album je soundtrackem ke komiksu Zámek Jaromíra 99 a Davida Mairowitze. Komiks byl uvedený také na výstavě v Literárním domě ve Stuttgartu. A my tam hráli jako vernisážová kapela. Jaromír oslovil mě a Dušana Neuwertha, který se stal naším kapelníkem a producentem. Ale kapela se nám rychle rozrostla. Mysleli jsme si, že to bude jen tenhle jeden večer ve Stuttgartu a jeden podobný v Praze. Jenže v publiku seděl Reiner Stach a další germanisté a kafkologové, a my dostali hned pozvání na další koncerty. A najednou se to neuvěřitelně rozjelo. Vyšlo první album. Vznikla divadelní adaptace Zámku v Brémách, kde kapela živě hrála. Vzápětí jsme přímo pro divadlo adaptovali Ameriku.
Takže to pořadí kafkovských projektů – Zámek, Ameriku a Proces – se víceméně vyvinulo postupně.
Tak to prostě vyšlo. Když jsme po Zámku natočili Ameriku, byla jasná výzva podívat se i na Proces, a tím tu naši trilogii uzavřít. Natočili jsme ale ještě dva singly – jeden inspirovaný povídkou Děti na silnici a druhý kratičkým textem Stromy. Ty písničky nemohou být rozdílnější. Ta první má velkou energii, která je cítit z literární předlohy. Naopak ta druhá je velmi křehká. Stromy vyjdou jako singl už nyní v květnu.
Je kromě tebe a Jaromíra 99 důležité další muzikantské obsazení kapely pro ten který konkrétní projekt?
Sestava se za těch deset let maličko proměnila. A zvuk se velmi vyvíjel. Každá ta kniha je jiná, a tak jsme chtěli, aby byla jiná i každá deska. Zámek je takový literárně-hudební melodram, atmosférický, ale někdy i dost syrový. Amerika je plná odcizení, nových technologií, samoty. A Proces je asi nejvíce písničkové album. I zde je cítit úzkost, ale vydali jsme se s Kafkou i do nočních tančíren. Nakonec, sám do nich taky chodil.
Šlo vám v jednotlivých programech o rozdílné uchopení Kafkova díla, ať už po stránce libreta nebo hudby?
Ano, ale vždy se snažíme odvyprávět celý příběh knihy. Někdy beze slov jen hudbou, často písničkou, někdy čtením s hudbou.
Na koncertech kromě uceleného programu vždy ke konkrétnímu albu, naposledy k Procesu, hrajete i písně vybrané z předešlých alb, které jsou vlastně vytržené z kontextu. Nevadí to? Nejste přece standardní písničková kapela.
Myslím, že to nevadí, doplňuje se to. Sám jsem překvapený, jak publikum na ty starší písně reaguje, že je zná, že to funguje. Třeba skladba Hrob z první desky Zámek. Nebo Zmizelý z Ameriky.
Kafkovy romány máte zpracované. Co dál? Nabízí se třeba povídka Proměna…
Tu jsme skutečně jednou už složili! A dokonce ji i jednou zahráli. Ale nějak jsme se v té Proměně ztratili. Nikdy neříkej nikdy, ale myslím, že Procesem a dvěma chystanými singly se ta naše cesta hezky uzavírá. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme hrát více než deset let. V létě nás čeká ještě hodně koncertů, nějaké budou i příští rok.