Čmeláci 2024

Sem tam dostávám dotazy, jak se to vyvinulo s čmeláky a zda se mi podařilo nějak akcelerovat čmeláčí byznys. případně zda mám nějaký postup na odchytávání čmeláků z volné přírody. V tomto článku se čtenáři dozví kousek od každého.

Do určité míry přelomovým k pochopení čmeláčí mentality se stal rok 2021. Tehdy uprostřed covid games jsme pojali se sousedem Honzou myšlenku, že už dost bylo chytání nadržených čmeláčic a jejich strkání do budek v naději, že se tam usílí. Rozhodli jsme se, že opatřování čmeláků budeme outsourcovat. Na stránkách Český Čmelák výzkumného ústavu v Troubsku u Brna si lze objednat čmeláky na klíč. Za (nyní) částku kolem 2500 Kč dostanete čmeláčí matku i s dětmi. Jan tedy zkoušel outsourcovat čmeláky už rok předtím, ale při cestě pro ně u obce Kámen do něj narazil nějaký idiot ve švédském autě z Číny a zdemoloval mu nové Subaru, takže se Jan stal vlastníkem nejdražší čmeláčí komunity na světě.

Ještě než se ponoříme do dalšího textu, je nutné vyvrátit jeden lidový mýtus. Podle sdělení pana Josefa Bubna, tiskového mluvčího státní veterinární správy, má čmelák žihadlo. To jsou přesně momenty, kdy děkujete, že máme státní správu, protože na to bychom sami nepřišli. Konkrétně žihadlo mají samice čmeláka, samec nikoli. Nasraný čmelák si zpravidla lehne na záda, výhružně bzučí a vystrkuje žihadlo. Není to jako se psem, že by chtěl podrbat na bříšku. Čmeláci taky koušou. To doporučuji brát na vědomí ještě dříve, než se rozhodnete čmeláka srát.

Stránky Český čmelák jsou velmi hodnotný projekt a zdroj mnoha užitečných informací pro amatérské chovatele čmeláků. Ukazatel myši se při prohlížení stránek dokonce změní v čmeláka. Jednoho dne na začátku května jsme se vydali do Troubska vyzvednout objednaná čmelstva. Jeli jsme pro jistotu mým autem, které by případnému nárazu mizerných plastů a laciných plechů z Číny odolalo lépe. Web obsahuje podrobné propozice týkající se čmeláčí logistiky. Nejsnazší řešení je přinést si vlastní čmelín, do kterého pracovniík ústavu strčí předem objednané hnízdo. Tento čmelín musí pochopitelně obsahovat vhodný prvek k ucpání výletového otvoru. Specifikace čmelínu je rovněž na webu přítomna. Když to shrnu, čmelín nesmí být moc malý ani moc velký, musí mít správně provedené odvětrávání, musí mít klapku, která nesmí být příliš lehká ani příliš těžká a musí být vyplněn správným materiálem, který musí být také tak akorát, aby se na něm čmeláci neoběsili. Bohužel v době covid games se mi nepodařilo poshánět všechny materiály podle propozic, zejména materiál s názvem Uhelon, takže byl můj čmelín na místě shledán přítomnou vědkyní nevyhovujícím. Nebylo správně provedeno větrání, chyběla v něm síťka z Uhelonu vědkyně by prý byla radši, abych ho měl větší. Ukázalo se, že jsem při výrobě čmelína vyšel z minulé verze specifikace. Tak jsem dostal objednané čmeláky v plastové krabičce, ve které se prodávají laciné zmrzlinové dorty. Cesta zpět byla naplněna lehkou nervozitou, co se asi stane, když si čmeláci najdou cestu z provizorního obalu ven a promění auto v čmelín. Nakonec jsme ale zdárně dorazili, probíhajícím Hamáčkovým covid games navzdory, Jan mi poskytl materiál na úpravu čmelína podle propozic paní vědkyně a téhož večera jsem čmelín upravil tak, aby odpovídal specifikaci 2.0. Na večer jsme se ženou naplánovali relokaci čmeláků z obalu od zmrzliny do nového čmelína upraveného podle posledního vědeckého konsensu. Nasadili jsme si rukavice a vrhli se na to Wir schaffen das. Někde na internetu jsem našel, že čmeláci nevidí červenou barvu (podobně jako řidiči v Budějovicích), tak jsem upravil baterku, aby svítila červeně. Zavrhl jsem manželky nápad, strčit čmeláky na chvilku do ledničky, aby nebyli tak čiperní. Večer jsme se jali stěhovat čmeláky do jejich nového domova. Bohužel, ukázalo se to být poměrně komplikovaným. Čmeláci po otevření krabičky zkoušeli uniknout, ale protože byla tma, tak neviděli, kam letí a provedli CFIG neboli řízený let do trávy. Musel jsem je sbírat a strkat je zpátky do čmelína, přičemž během toho z něj zas jiní unikali a tak pořád dokola. Nervozita rostla, jak na lidské, tak čmeláčí straně, takže došlo také na nějaké kousance a žihadla. Většina párů se večer oddává zcela jinému píchání, my si hráli s čmeláky zemními. Nakonec se mi někam do trávy ztratili asi dva čmeláci a na to už jsem neměl. Řekl jsem jim, že jsou debilové, ať jdou už kurva do prdele, že je teplo, takže jim přeju dobrou noc a ráno ať si vlezou ke svým příbuzným do čmelína sami. Tato scéna předznamenala celou řadu potíží, která poznamenala soužití s brněnskými čmeláky. Prostě mě neměli rádi, asi že jsem na ně mluvil sprostě. Komunita se postupem času rozrůstala, nedbajíc komentářů vědkyně ke čmelínu, že ho mám malýho a bude limitovat hnízdo v růstu, a dosáhla později mnoha desítek čmeláků. V době, kdy se vylíhly nové královny, došlo k určité diferenciaci rolí uvnitř populace a čmeláci vyčlenili ze svého středu dva exempláře, kteří se nestarali o med a „hlídali“ vstupní otvor. Víceméně celý den seděli na česle u výletového otvoru a řečí ochranek, „dělali na dveřích“. Jejich hlídková činnost však byla dost liknavá, protože kolem nich lezly mouchy a mravenci a to jim bylo u prdele. Co jim však u prdele nebylo, byli lidé. Téměř pravidelně mě pokousali, když jsem se k čmelínu přiblížil. Už jsem měl těch brněnských magorů plné zuby. Další problém bylo přehřívání čmelína, když svítilo slunce. Čmelín měl vestavěný digitální teploměr a teplota někdy stoupala nad 35 °C, což je pro čmeláky hranice diskomfortu. Abych tomu předešel, uvěznil jsem bodyguardy do sklenice od okurek a instaloval jsem do vrchního dílu boudy chlazení. To se sestávalo z malého ventilátoru ve víku čmelína a solárního panelu na střeše. Pokud na solární panel svítilo slunce, roztočil se větrák. Původně jsem větrák otočil tak, aby vytahoval teplý vzduch z horní části čmelína, ale to bylo zdrojem problému. Větrák způsoboval v čmelínu lehký podtlak, výletovou trubkou proudil vzduch směrem dovnitř a čmeláci na přiblížení měli problém trefovat se do trubky tvořící vstupní otvor. Většinou se do ní netrefili a museli opakovat okruh. Nějakou dobu jsem tento fenomén studoval. Vypadalo to, že čmelák má špatné letové charakteristiky, které způsobují problémy s kontrolou výšky a směru letu za nízkých rychlostí, zvláště když je obtěžkaný pylem. Pokud větrák kolem něj způsobuje byť malý podtlak, jeho letové vlastnosti se dále zhorší, takže se z něj stane v podstatě brouk (ze stejných důvodů startují letadla proti větru). Tak jsem větrák otočil, aby vzduch do čmelína vháněl. Tím se teplota snížila asi o 4 °C a problém s řiditelností čmeláka při přibližovacím manévru zanikl. Jakákoli interakce s brněnskými čmeláky byla komplikovaná. Pravidelně si například ucpávali vstupní otvor kusy izolačního materiálu a nedostali se domů, takže se seskupovali na větracím otvoru, který se pokoušeli prokousat. Na něm setrvávali, i když byla překážka odstraněna, takže jsem je musel jednoho po druhém vzít a strčit do vstupního otvoru. Používal jsem na to lžičku. Za tuto snahu mi děkovali žihadlem nebo kusadly. Někdy jsem si říkal, zda ti čmeláci nemagoří z toho větráku. Pozitivní zase bylo, že čmeláci z Brna opylovali, co viděli. Jakmile něco vykvetlo, tak do toho strčili sosák. Ten rok jsme sklidili asi 15 kg ostružin. Každopádně zkušenost se čmeláky z Brna byla taková, že jsem už neměl potřebu ji opakovat a soustředil se na to, získat čmeláky přírodní cestou.

Mimochodem čmeláci z Troubska jsou patrně jediní čmeláci, kteří jsou de lege lata legální. Je také možné dovézt si čmeláky třeba z Polska, ale ty je třeba vyhubit poté, co dokončí svoji opylovací misi. Jinak by narušovali biodiverzitu. Docela by mně zajímalo, jak se to řeší třeba ve Frýdku Místku, kam určitě lítají čmeláci z Polska přes hranice, jak se takový čmelák pozná a zda je také na závadu, když místo hledání květů szuka kwiatow kurwa. Čmeláci z Polska jsou šedá zóna. Kromě toho existuje ještě černá zóna. Vědci si dali práci a vyšlechtili čmeláka mutanta, který se používá na opylování ve sklenících, kteří jsou provozování v módu „opyluj a zemři“.

Paralelně k čmelákům z Troubska jsem provozoval ještě jednu čmeláčí komunitu, která se ubytovala sama „z přírody“. Narozdíl od čmeláků z Brna to byla zlatíčka. Tato čmeláčí rodina se vrací už asi pátým rokem stále do stejné budky na stejné místo. Jedná se o čmeláka skalního, což je menší druh čmeláka. Samci jsou dvoubarevní, mají černé tělíčko a oranžovou prdelku, jako když si tlustý městapák sedne do hořčice. Bohužel, z nějakého důvodu tito čmeláci přitahují zavíječe. kteří provozují v podstatě kontinuální útok na čmelín. Nedaří se mi zcela zabezpečit jejich čmelín proti intruzi zavíječe a vždy se mi tam nějaký dostane. Čmeláci skalní jsou spíše drobní a nejsou s to zvednout vstupní klapku, se kterou by robustní čmelák zemní neměl problém. V podstatě je to jen hra o čas, zda se mi povede úspěšné proniknutí zavíječe oddálit alespoň do doby, kdy vyletí královny a bude zajištěná reprodukce čmeláčího kmene. V souvislosti s tím jsem vymyslel na zavíječe prima vojeb. Do stěny čmelína jsem vetknul plastovou trubku poměrně velkého průměru, zhruba 40 mm, nějakých 60 mm dlouhou. Do poloviny délky trubky jsem vestavěl clonu z materiálu Uhelon 53S. Uhelon je ve světě chovatelů čmeláků něco jako tiberium v Command and Conquer. Před tuto clonu jsem vestavěl další z jemného kovového pletiva. Zbylo tedy zhruba 30 mm prostoru před clonami, kam jsem osadil tuto součástku. Pro zavíječe je to docela pruda. Ucítí čmeláky, dostane se obdélníkovou dírou uprostřed dovnitř, ale nemůže dovnitř ani ven, a ve vzniklé komoře pln radosti čeká, až si ho tam ráno vyzvednu a udělám s ním nehezké věci. Chytil jsem jich takhle mnoho, určitě desítky.

Loni došlo na další zajímavou událost, totiž genderové války. I když to bylo negativní, přivedlo mě to zase kousek dál. Ve čmelíně jsem brzy na jaře objevil mrtvou královnu. Domyslel jsem si, že se zřejmě jedná o královnu z loňské výrobní série, která se vracela zpět, jenže tam už bylo obsazeno a nová čmeláčí komunita s ní udělala krátký proces. To mně přivedlo na myšlenku důkladněji se zamyslet nad tím, co způsobuje, že se čmeláci vracejí

Čmelák má asi stejně mozkových buněk jako fotbalista, takže jsem nečekal nic složitého. V podstatě má taková samice čmeláka k dispozici dvojí input, Mohla by se navigovat vizuálně, tedy vyfotit si do hlavy čmelín a jeho okolí, a pak na jaře lítat tak dlouho, dokud nenajde podobnou fotku. Také by se mohla navigovat pachem. Ze studia čmeláčích zdrojů jsem zjistil, že čmelák pozná podle pachu jiných čmeláků, že už na vyhlédnutém květu někdo byl, což je pravděpodobně zdrojem jejich vyšší efektívity při opylování (včely jedou try and error). Takže mi hypotéza o čichovém navádění připadala celkem validní a zbývalo jen to vyzkoušet.

Letošní pokus byl tedy takový. Loni na konci sezony, když to čmeláci zabalili, jsem si schoval část výstelky do neprodyšného pytlíku. Vzal jsem jeden starý čmelín, ve kterém nikdy čmeláci nebyli a nastříkal ho na červeno. Koho by to zajímalo, byl to přesně odstín Škoda 8180 červená rallye. Škodovka už svoje produkty tímto odstínem nestříká, používá na ty popelnice takové ty vyblité barvy, které podtrhují celkovou beznaděj a nudu té jejich produkce, ale na čmelín dobrý. Existuje vědecký konsensus, že čmeláci červenou nevidí, takže jsem z toho udělal vlastně stealth čmelín. Pro pokus jsem vyhradil ještě jeden úplně nový čmelín. Celkem jsem tedy měl tři čmelíny. Tu jsem rozdělil tak, abych do každého čmelínu dal kousek výplně z loňska a zprostředkoval tak informaci, že tady již čmelák byl.

Čmelíny jsem rozmístil na různá místa, kromě jednoho, ten byl tam, kde vždy. Fungovalo to perfektně. Poměrně rychle byly osídleny dva čmelíny – původní a úplně nový. Stealth čmelín nějakou dobu odolával, ale nakonec i on byl osídlen paní čmeláčicí. Ve všech případech se jedná o čmeláky skalní.

Chápu to jako úspěch. Konečně jsem na to přišel. Pokus asi není příliš reprezentativní, na to bych musel mít rozsáhlejší vzorek, ale může se to hodit pro ty, kteří chtějí čmeláky z přírody a nechtějí je kupovat. Stačí požádat někoho, kdo čmeláky měl, zda by mohl postrádat kousek výplně z čmelína, kterou by stejně vyhodil. Pravděpodobně to bude fungovat jen na některé druhy čmeláků, protože jejich preference a postupy při hledání hnízd se velmi liší.

Na konec by se dala vznést otázka, proč to všechno. Proč se srát bombus bombus do života. Jaký konkrétní benefit z toho všeho plyne. Pravděpodobně žádný. Existuje určitá korelace mezi úspěšností chovu čmeláků a sklizní malin a ostružin, ale to je asi tak všechno. Je to pouze zábavné. Třeba je fakt si sednout ke čmelínu a sledovat, jak ti tvorečkové pendlují sem tam, což vzdáleně připomíná letiště nebo letadlovou loď.

09.05.2024 D-FENS

Související články: