Severní Řecko a bulharské Rodopy aneb okolo čtyř moří

ÚVOD

V tomto cestopisu jsem ve svých úvahách často myslel na úplné začátečníky, protože jsem sám začal jezdit teprve před pěti lety. Najdete zde přiměřeně informací, trochu filozofie a úvah, nějaké zážitky a pokusím se lehce pobavit a třeba i vyvolat diskuzi. Více popisuji země, které se dle cestopisů jezdí méně a byly mým hlavním cílem (Bulharsko a Řecko), a blízké země zkracuji. Nabídnu také offroadovou vložku pro úplné začátečníky v terénu, jako jsem i já. Tato cesta byla mým prvním mototripem v životě delším než tři dny.

Od mládí jsem rád cestoval. Už jako student po škole jsem strávil bez peněz rok v Austrálii - což bylo nejkrásnější období mého života. Bez peněz, ale s neuvěřitelnou odvahou jsme se jako posthipíci vydávali v 90. letech po sametové revoluci (kdo pamatuje) do celého světa a hledali "svatý grál". Pili pivo ze skla (myšleno z třetinkové láhve), občas kouřili trávu, chodili bosky a nic neřešili. Čas neměl hodnotu, holky na sebe tehdy ještě daly sáhnout, objevily se Windows (registruji je od verze 3.1) a počítač PC stál 60 tisíc v době, kdy se vydělávalo pět až deset čistého. Jako backpackeři a pickeři jsme tehdy v Austrálii chodili po práci špinaví a bosky i do naleštěných obřích shopping mallů (které v Česku ještě nebyly) a každý věděl, že jsme  sběrači, které místní farmáři v sezóně potřebují. Na letenku do Austrálie jsem šetřil po škole prací celý rok (mimochodem v roce 1995 stála více než dnes) a živili mne trochu i rodiče, abych to došetřil. I taková byla doba. Doba, jak říkám, offlajnová, ale každá doba má jistě to své hezké.

Po určitých peripetiích a zásadních změnách v mé práci jsem se rozhodl, že až všechno potřebné v práci dokončím, někam na dýl vypadnu. S koupí nové mašiny a se změnami v práci tak uzrála myšlenka na můj první velký mototrip. Shodou okolností jsme po rocích rodinného cestování západojižním směrem (Portugalsko, Holandsko, Německo, Itálie, Slovinsko, Chorvatsko atd.) chtěli změnu a v srpnu se vydali auty (tři rodiny) na východ do Bulharska. Já po 30 letech, zbytek mé rodiny poprvé v životě. Já byl myšlenkou nadšen, děti o malinko méně (prý tam bude určitě  málo wifi :). Během  dvou týdnů jsme projeli většinu top přírodních míst a památek Bulharska, strávili také několik dnů v profláklém Nesebaru v pěkných apartmánech s bazény, kde bylo nakonec pro děti i hodně zábavy a "wifi”. Mně však z Bulharska nejvíce učarovaly Rodopy. Ano, byli jsme i v pohoří Pirin a Rila, ale to tak nějak znáte, vysoké hory alpského typu, “Špindly” se vším všudy, lanovky, hotely atd. Rodopy jsou ale něco jiného. Rozlehlé, tajemné, divoké, chudé, na západě trochu řecké na východě trochu turecké i s mešitami. Už když jsme opouštěli tyhle hory, a stihli jsme jen jejich malou část, říkal jsem si, že se sem určitě vrátím. Kdy a jak to bude, jsem netušil, a stalo se tak kupodivu velice brzy.

Dvakrát ročně vyrážíme někam s gangem bratranců jen tak na víkend na mašinách. Jsou to necelé tři dny totálního veselí, jednak proto, že se vidíme málo, jak jsme z různých koutů naší republiky, a také proto, že máme mašiny rozděleny v poměru 2x BMW GS, 2x Triumph Tiger a 2x Honda (Africa 1100 a CB1000R black edition). Nouze o vtípky, že tomu válec chybí, tomu zase přebývá, tomu to zní jako Trabant, tomu plexi ještě doroste, rozhodně není po celou dobu víkendu. Letos to měl být na tři dny koncem září Grossglockner, kde já nikdy nebyl. Na svůj mototrip na jih do tepla jsem chtěl jet původně až v říjnu, po sezóně, protože miluji ospalou atmosféru zapadlých měst a vesnic. Jenže když už má být člověk na půl cesty k moři před koncem září, nedá se to z Rakouska nějak propojit s mojí motodovolenou? Nespojím to dohromady? Jak se do těch bulharských Rodop z Rakouska dostat? Tak třeba klasicky ze Srbska/Makedonie nebo od jihozápadu severním Řeckem. Vyhrálo Řecko a přišel na scénu i trajekt.

Musím říci, že před cestou zde byla také malá obava, co se mnou udělají tři týdny v sedle. V padesáti už mají záda své mouchy, znáte to. Preventivně jsem trochu posiloval střed těla a klikoval, abych to nějak se zády a velkou mašinou zvládl. Jak se ukázalo, problém s tělesnou schránkou nenastal žádný, ale svaly se hodily, protože jsem mašinu dvakrát pomalu nechtěně sklopil na zem, jednou při otáčení ve svahu a podruhé při parkování na polní cestě. Už vím, že když je člověk hodně nasraný, zvedne to i s plnou zátěží. Zkušení motopardálové mi zde jistě odpustí některé triviální úvahy ze světa motocest, které spíše věnuji kamarádům začátečníkům, protože vím, jak jsem i já ještě před pár lety jako novic na motorce hltal kde jakou informaci.

DEN 1 - ze severní Moravy do jihočeské Kaplice

Jak to bývá, vzal čas odjezdu kvůli práci za své, a vyjel jsem se zpožděním skoro tři hodiny a do Kaplice přijel za tmy. Bratranci už byli v hospodě. Google mi to za Brnem naplánoval na Moravské Budějovice a střihnul si to na jih Čech dokonce přes Rakousko. Od Moravských Budějovic na západ jsou krásné cesty. Jakmile jsem vjel do Rakouska, vzpomněl jsem si, že mi borec v prodejně zbraní řekl, ať ten pepřák na balkánské psy hlavně nevezu do Rakouska či Německa. Zvláště v Německu jsou prý ze "zbraní" úplně vyděšení a mohl bych strávit i tři dny ve vazbě. Moc mne nepostrašil, pepřák vezu rakousko nerakousko. Vozíte “zbraně” do ciziny? Co si vzpomínám, tak za posledních 10 let na cestách mě šacovali tuším jen na polsko-ukrajinských hranicích při cestě do Lvova (ještě před válkou), jinak nikdy. To by byla strašná náhoda, aby nějaký rakouský oficír zkoumal, co si vezu.

DEN 2 a 3 - Grossglockner, Zell am See a okolí

Nebudu se rozepisovat o Grossglockneru, byly tu již napsány tuny textu. My měli s bratranci smůlu, že zrovna tyhle dva dny bylo deštivo. Víceméně v deštivém podnebí jsme pojezdili okolí Zell am See, ale nahoře na Grossglockneru, za druhým horským tunelem od Zell am See, se nám udělalo chvíli pěkně. Paráda. Legrační bylo, že už nahoře jsem klukům říkal, že jak se budeme vracet, za tunelem bude zase pršet. No a taky že jo. Kvalitní ubytko, procházka nočním Zel lam See a návštěva orientálního bistra dokreslila náš pobyt ve vyhlášené horské oblasti Alp.

Celá tato horská oblast je úchvatná. Vždycky, když jsem v Rakousku nebo Itálii v horách, vzpomenu si na české “ochranáře”. Jak to, že u nich jde skloubit přírodu a pohyb lidí v ní, vytvořit turistům podmínky, aby se zde mohli rekreovat všemi myslitelnými způsoby, a neohrozili rostlinou a živočišnou říši, a u nás nejde skoro nic. Jakmile je někde žába, mlok, rosnatka či tetřev, celá oblast se neprodyšně uzavře. Předloni jsem třeba zjistil, že je uzavřená oblast hory Kněhyně v Beskydech, kde jsem jako mladý kluk řádil na skialpech, kluci z horské služby na Pustevnách tady a v okolí jezdívali také, a tetřívci to přežili do dnes. Příroda je podle mne adaptabilní a všechno jde, jen to “chce chtít”. Někoho snad překvapuje, že se srnky pasou 20 metrů od dálnice? Za ty roky se adaptovaly. Nikdo je neohrožuje, potravy mají dost a na hluk aut si zvykly.

DEN 4 - z Zell am See do italské Ancony

Čtvrtý den začala má dovolená. Bratranci vyspávali na hotelu v Zell am See a já se ještě za tmy vydal na jih. Do Ancony jsem se na trajekt v 19.30 potřeboval dostat rychle a hlavně s předstihem, podle provozovatele lodi, dvou hodin, ale znáte to, raději čtyři hodiny, protože člověk neví, co se po trase semele. Trajekt jsem měl koupený dopředu, kajutu na spaní ale ne s tím, že si ji kdyžtak dokoupím na lodi, protože je po sezóně. Všechno špatně. Trajekt do Řecka není potřeba po sezóně kupovat moc dopředu, vždycky vás tam s tou jednou dvěma motorkami někam nacpou. Ty lodě jsou obří velikosti, a po sezóně jezdí naplněné tak do poloviny. Kajut je ale málo! O tom ještě později.

Google mi nabídl z Zell am See několik cest na jih směr Benátky-Ancona. Risknul jsem to a vybral kratší horskou variantu - přejezd národního parku Tre Cime (Drei Zinen) v sexstenských Dolomitech. Bál jsem se mrazíků, ale nahoře byly naštěstí 2,5 stupně nad nulou. I tak jsem jel ty horní úseky raději velmi opatrně. Ještě zmíním, že od Zell am See budete muset projet Felbertaurským tunelem a zaplatit. Já vyjel ještě za tmy a celý úsek od  Mittersilu až na konec tunelu ve výšce skoro 1600 m.n.m. jel hlubokým údolím v horách i tunelem zcela sám. Jedinečný zážitek po šesté ráno v neděli :-).

V Lienzi odbočíte na západ a po chvíli jízdy údolím dorazíte do italského Innichenu, kde zahnete na jih a stoupáte do sedla ve výšce cca 1650 m.n.m. u hory Monte Croce. Pak krásným sešupem dolů, jen nezapomenout v Padole odbočit na Auronzo di Cadore. Ze sedla stále klesáte, nádherný sjezd. Z Auronza už na jih po cestě první třídy a následně na dálnici vedoucí přímo na jih na Benátky a dál. Zde je nutno říct, že dálnice v Itálii nejsou levné, ale jet po pobřeží třeba z Benátek do Ancony, tak ztratíte mnoho cenných hodin, tzv. přískokem vpřed. Já platil za motorku celý úsek dálnice z oblasti Beluna až do Ancony kolem 44€. Není to málo. Do Ancony na trajekt jsem tedy dojel na pohodu a včas, ale dopadlo to celé jinak, jak se dočtete dále.

DEN 5 - trajekt Ancona (IT) - Igoumenitsa (GR)

Ne, že bych s autem nikdy nejel trajektem, ale na motorce to pro mě byla premiéra. A rovnou tolik mořských mil. Je to zajímavá zkušenost a mohu ji všem, kteří to ještě nezkusili,  jedině doporučit. Zaplatíte si určitý zážitek a snad i pohodlí. Moc děkuji Daffikovi z fóra za vstupní info, které mi poskytl. Rychle jsem se díky tomu v lodní přepravě zorientoval a další už šlo jako po másle. V té mé lodi byly tři nebo čtyři paluby pro auta nad sebou. Strmě sjíždět ani vyjíždět jsem naštěstí po žádné rampě nemusel, motorky byly na palubě v přízemí, prakticky v úrovni mola. Prý to někdy na lodi klouže, tak opatrně.

Trajekty Itálie-Řecko jezdí ze severu i z jihu Itálie na sever i jih Řecka. Nejvíce jich asi jezdí z Ancony, odkud jsem jel i já. Nikdy mě dříve nenapadlo, jaký se v tomto točí byznys. Na vrcholu sezóny jezdí Minoan Lines i Aneka Lines denně, pak se frekvence trajektů zmenšuje. Jsou to obří lodě a člověk nechápe, když se vyloďují, jak je možné, že se dovnitř vešlo třeba padesát kamionů a ještě více osobáků. Nejvíce trajekty využívají samozřejmě lidé ze západní a severní Evropy pro dovolené v Řecku, ale obrovský objem lodní dopravy jde na vrub právě i kamionů. V Anconě musíte nejprve na “check-in”, takové centrum, kde se registrujete, vyřídíte papíry, je to na 5 minut. Teprve poté můžete do přístavu na molo, jehož číslo vám sdělí. Borec, který vás naviguje, vám řekne, kam postavit na mole motorku. Já ji měl zaparkovat před kamioňáky (v tu chvíli jediný motorkář) a protože do odjezdu lodi zbývaly asi 4 hodiny, vydal jsem se bočním východem s ostrahou z přístavu do centra města na večeři s obavou, jestli motorku najdu, kde jsem ji zanechal, nebo začne nalodění dříve a kamioňáci mi ji hodí do moře... Nevím proč, vždycky mám chuť si dát v restauraci u moře nějaké mořské potvory k večeři a vždycky vyměknu a skončí to pizzou, hambáčem, gyrosem nebo něčím podobným. Musím si dostudovat, jak se jí oliheň, jak na neloupané krevety, co s rakem a jeho klepetem a jak na mořskou okurku :-)

Při nákupu lístku na trajekt si můžete zakoupit “deck” tedy jen palubu a sedíte nebo válíte se na sedadlech ve veřejné části, někdo i na zemi ve spacáku. Nebo za drobný příplatek kolem 10€ “letecké” sedadlo tzv. “Air”, které ale není extra pohodlné na sezení. Já ho vzal a protože náš trajekt jel jen z poloviny plný, válel jsem se na pěti AIR sedadlech a docela se vyspal. V “letecké” části totiž skoro nikdo nebyl. Příště si ale vezmu určitě kajutu. Je to sice dalších skoro 70-80€ navíc, jako za hotel, ale vyspíte se, a máte soukromí. Chtěl jsem si kajutu na lodní recepci připlatit a dokoupit. Borec mě odpálkoval, že je vše plné. To se mi nezdálo, protože paluby pro auta nebyly zdaleka naplněné. Jelo jen okolo 30 kamionů a 30 osobáků, na loď by se vešlo 2x tolik, vždyť horní nákladní paluba byla zcela prázdná. Pak jsem pochopil po rozhovoru s jediným dalším motorkářem na palubě (Francouz), že nejlevnější kajuty (ty se čtyřmi lůžky) jsou obsazeny kamioňáky vždy jen po jedné osobě. Oni nedají cizí lidi k sobě do kajuty, snad jen v sezóně seskupí ty kamioňáky. Takže kupa nevyužitých postelí v kajutách. Jestli jste ale tvrďáci, vydržíte to na palubě.

Do řecké Igoumenitsi se plavíte tak 22-25 hodin, do Party o dalších několik hodin déle, prý až 30 hodin. Záleží na kapitánovi, na lodi, na větru, na vlnách, na náladě posádky. Nedávno mi u piva řekl kamarád, který se vrátil po třech týdnech z Japonska, že ho překvapilo, že vlaky jezdí nikoliv na minutu, jak si myslel, ale na vteřinu přesně, a že nechápe, jak to dělají. No tak trajekty v Itálii jezdí plus minus pár hodin. Japonský kapitán lodi by už dávno spáchal harakiri. Na palubě, jak zjistíte, je po pár hodinách strašná nuda. Já s tím tak trochu počítal a stáhnul si kupu dobré hudby z Apple music, filmy žádné. Jenže chyba lávky! Apple music potřebují nějaká “rozjezdová” data, což jsem nevěděl, takže mi hromada gigabajtů hudby byla na prd. A data máte na lodi vypnutá, stejně jako v letadle. Tady ale z jiného důvodu. Tarify za volání a data v mezinárodních vodách jsou totiž brutální. Nevím proč. Ani jsem neměl chuť data zapnout a řešit, co všechno se mi začne stahovat a aktualizovat a kolik mě to bude stát. Takže jsem jen tak bloumal po lodi, pospával nebo se kochal na jedné z horních palub výhledy. Loď měla osm pater, spodní čtyři patra garáží byla pro pohyb osob zavřená a člověk se do nich nedostal. Na loď si vezměte aspoň knížku, pokud nemáte kamarády na pokec. Dvakrát během plavby vám v reprácích oznámí, že se podává jídlo. Předražené to není, já se jednou vydatně najedl a 2x si zašel na kafe s muffinem. Když je pěkně, máte opravdu nádherné výhledy z nejvrchnější otevřené paluby. Je to, jakoby jste si vylezli na střechu osmiposchoďového paneláku a kochali se.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE