FOLKtime - Vaše brána do světa folku

V dalším pokračování rozhovorů jsem se ptal písničkáře a violoncellisty Pavla Čadka. Dozvíte se mimo jiné jakou muziku rád poslouchá anebo jak ho potěšila nominace na žánrovou cenu Anděl, kterou získal za svoje poslední album Stepní vlk.

Já začal psát svoji hudbu už v osmi letech, chtěl jsem být hudebním skladatelem. Za moc to samozřejmě nestálo. Hlavně byl problém, že jsem se nikdy nenaučil pořádně na klavír. Ale přesto jsem psal skladby pro violoncello a klavír – využíval jsem na to svoji sestru klavíristku a natáčel s ní svá první „alba“ na kazety. Asi to dodnes někde bude. Potom od patnácti jsem psal instrumentální skladby pro svoji kapelu, která byla na pomezí vážné hudby a metalu. To už bylo relativně k poslouchání. Tu kapelu jsem potom vyměnil za jinou, ale podobnou, a až do nějakých 24 let jsem stále psal instrumentální písně podobného ražení. Celkově jsou takto vydaná dvě alba mých skladeb. Postupně jsem do písní pak přidával text a pak jsem kolem svých 25 let začal psát písničky pouze pro jedno cello s looperem, takže jsem výrazně zjednodušil hudbu a zaměřil se více na texty.

Velmi mile mě to překvapilo. Asi mě párkrát napadlo, že bych se do nominace mohl dostat, ale rozhodně jsem s tím nepočítal. Nominace padla nejspíš do velké míry taky díky mým skvělým spoluhráčům z kapely, kteří se na albu po hudební stránce značně podíleli – Jakub Šimáně, Ondřej Zámečník, Adam Sikora.

Připadá mi to dost spjaté – když mě napadne slogan, ze kterého může být píseň, už mi často hraje v hlavě i s melodií. Hudba přichází tak nějak automaticky a je hlavně stejná pro všechny sloky i refrény. Práce je spíš vymyslet jak to udělat, aby to šlo zahrát na cello a k tomu zpívat, případně jak použít v dané písni looper. Text dá asi víc práce, ale na druhou stranu, když je dobrá hudba, text se dá vždycky vymlátit, ale naopak, když je jen dobrý text bez dobré hudby, není to moc k ničemu. Hudba musí spadnout z nebe na rozdíl od textu, který se dá podle mého názoru vydřít. Melodii nevydřete.

Chce to velkou houževnatost, vytrvalost a tvorbu, která lidem nějak zahraje na strunu. Pokud je to něco, s čím se hodně lidí umí ztotožnit, tak je opravdu jen otázka času, kdy se to mezi lidi rozšíří. Příkladem je třeba Pokáč. Na začátku neměl za sebou žádný label, ani známé, ani do něj nikdo nelil velké peníze, a ani on sám do toho neinvestoval velké peníze, prostě jen dával vytrvale na YouTube jednu písničku ze svého pokoje za druhou. No, a když zpíval o poště, kočce, nebo plešatění, bylo to krátké a jasně srozumitelné, lidi se s tím ztotožnili a začali to sdílet, pak trvalo už jen pár let než ho znal prakticky každý. Pak jsou samozřejmě i interpreti, kteří nepředávají primárně texty, myšlenky, postřehy... ale předávají spíš nějaké emoce, nicméně pravidla jsou tu stejná – když tyto emoce prožívá dostatek lidí a hudba bude v nich tyto emoce podporovat, lidé se s písní ztotožní a interpret bude do několika let známý, pokud bude vytrvalý. Zároveň ale Česko je malé, takže aby interpret nabral velké množství posluchačů, musí jeho tvorba být pochopitelná pro velké procento lidí, tedy nesmí žádat příliš velký myšlenkový vklad diváka, texty ani hudba nesmí být příliš složité. Hudba a texty pro intelektuály se v malých zemích těžko uživí.

Vždy byl pro mě nejposlouchanějším interpretem Nohavica, a tak to asi i zůstane. Mám jej spjatého i s dětstvím. Podobně ale mám rád tvorbu Plíhala, Redla, bratrů Ebenů, Slávka Janouška… jak nad tím tak přemýšlím, asi jsem zamrzl v devadesátkách, žiju ve špatné době. Dnes mě sem tam zaujme něco od Kluse, ale z písničkářů mě dnes, upřímně, nikdo vlastně moc nebaví. Ani Pokáč nebo Michal Horák, byť uznávám jejich talent a kvality. Jen to ve mně nic nevyvolává.

Začínáme pracovat na čtvrtém albu a doufám, že vyjde příští jaro!

www.pavelcadek.cz