Mateřská láska není instinkt. Být dobrou matkou nejde, když chybí otec nebo selhává společnost

Když se v roce 2001 narodil můj nejstarší syn, měla jsem už, jako studentka sociologie, tu knihu dávno přečtenou. Publikací o výchově dětí tehdy ještě na trhu moc nebylo a ona kniha vlastně ani nebyla žádnou příručkou o tom, jak se starat o děti, jak je vychovávat nebo jak pečovat o sebe v mateřské roli. Francouzská socioložka Elizabeth Badinter ji napsala jako historicko-sociologickou analýzu projevů mateřství ve společnosti, nazvala ji Mateřská láska a popisovala v ní, jak se během posledních dvou set let změnilo chování matek.

Závěr její analýzy pro mě byl jasný: mateřská láska není neměnný instinktivní cit, ale společenský konstrukt projevovaný spíš v reakci na to, co je v dané době pro mateřské chování normální a co naopak normální není. Četla jsem ji optikou čerstvé matky, a vztahovala jsem ji tak primárně ke svým dětem. Zapomněla jsem tehdy na velmi podstatnou roli, která mě určuje stejně silně jako mateřství – na roli dcery. Nejenom moje mateřská láska vychází z toho, jak je pojímané mateřství ve společnosti. Stejně tak definovala společnost projevy mateřské lásky i u mojí matky. „Žena bude lepší nebo horší matkou vždy podle toho, do jaké míry společnost zdůrazňuje nebo podceňuje mateřství,“ píše Badinter. Trvalo mi víc než dvacet let, než jsem jako společensky podmíněné začala vnímat i chování mé vlastní matky vůči mně jako dceři.