RECENZE: Walliamsův Kosmokluk je skvělé čtení, ale autor umí i skvělejší

Jméno Davida Walliamse (ročník 1971) zná nejspíš každý. Jeho knížky – jako Babička drsňačka, Něfo, Půlnoční gang nebo Ledová obluda – obletěly svět. A že těch knížek vydal!

Od roku 2008, kdy se tenhle Brit, původně herec a televizní bavič, naplno ponořil do spisování prózy pro děti a mládež, jich vyšly bezmála tři desítky. V češtině máme jeho titulů k dispozici přes dvacet – vše ve skvělém převodu Veroniky Volhejnové. Teď přibyla novinka: Kosmokluk.

Walliams je jasný talent: umí řemeslo, ví dobře, že text musí mít drajv, že příběh nesmí ani na moment ztratit akčnost. Dynamiku mají samozřejmě i doprovodné ilustrace, a nejen ty, vůbec celá sazba textu je v pohybu; když někdo křičí opravdu hlasitě, dostane citoslovce klidně celou stránku.

Jenže tohle by ke globální slávě nestačilo. Takže Walliams pracuje i s postavami. Jsou to většinou outsideři z rozvrácených rodin, chudých a ještě chudších poměrů, občas nemocní na těle i na duchu. A nejen mladí, taky staří a umírající, pro většinovou společnost tak nějak nezajímaví, zbytní.

V samotné příběhové lince jim pak Walliams ulevuje od jejich drtivého osudu komikou: někdy trochu nechutnou, když přijdou ke slovu šušně z nosu nebo babiččiny prdy, jindy v té nejlepší britské tradici, od Monthy Pythons k panu Beanovi. Co z toho všeho má Kosmokluk?

Kosmokluk 60 % autor: David Walliams nakladatel: Argo

Nejvíc tu akci plus drama. V hlavní roli tady je malá holka-sirotek, kterou týrá její ďábelská teta. Drží ji zkrátka, takže holka je skoro v totální izolaci; společnost jí dělají jen nekonečná dřina na pštrosí farmě, třínohý pes Jurij a dalekohled.

Holka, jmenuje se Ruth, je totiž blázen do vesmíru a fandí Gagarinovi. Pak jedné noci havaruje za humny létající talíř – a Ruth je jasné, že má před sebou životní šanci. Pomůže pomlácenému „mimozemšťanovi“ na nohy, ovšem to už jsou na scéně policie plus armáda.

Začíná zběsilá honička přes víc než stovku stránek. Jako z němé grotesky s Chaplinem. Pak vyjde najevo, že s kosmoklukem je něco v nepořádku. Pak přijde ke slovu setkání s prezidentem Spojených států amerických (dost nelítostně zkarikovaným podle vzoru někdejšího britského premiéra Borise Johnsona). Pak se zjeví šílený vědec, napůl robot, napůl člověk. A pak…

Překotné tempo vyprávění tentokrát Walliamsův příběh trochu oslabilo, zploštilo, banalizovalo. Postavy ztratily psychologickou jemnokresbu, zůstaly jen hlavní, obrysové tahy. Komika zvulgárněla. A nejen to: čtenář si někde uprostřed knihy uvědomí, že se autor opakuje, motivicky recykluje sám sebe. David Walliams ale nastavil svými předchozími knížkami laťku tak vysoko, že i Kosmokluk je pořád skvělé čtení. Jen už tu před ním byly skvělejší kusy.