Dramatizaci nejnovějšího románu Kateřiny Tučkové Bílá voda převedl na jeviště Stavovského divadla režisér Michal Vajdička. Román, který byl v roce 2022 oceněn Státní cenou za literaturu, vypráví o zatím nepříliš tematizovaném úseku českých dějin, historii ženských řeholních řádů za komunistické totality a místě žen v katolické církvi. Slovenský dramatik Daniel Majling říká, že každá ideologie hovoří jazykem, který si sama vytvořila – a tomu přizpůsobil i svoji divadelní adaptaci. Premiéry 9. a 10. května 2024 ve Stavovském divadle.

Hledání víry a zázraku v jednadvacátém století

Bílá Voda, zapomenutá vesnice v horách… O poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl všechny řeholnice do sběrných klášterů, sem přišly dvě mladičké, Bohu zaslíbené dívky – Tobie a Evarista. A stejně jako ostatní řádové sestry byly nasazeny na nucené práce do fabriky. Jednu těžká dřina navždy poznamenala fyzicky, druhá nedobrovolně porušila svůj slib čistoty a posléze byla vystavena ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Může se řádová sestra vzbouřit proti světským i církevním autoritám, postavit se režimu a zaprodané církvi? Nejtěžší bitvu musí svést člověk na vlastním poli…

Režisér Michal Vajdička o inscenaci

S Danielem Majlingem se tématem víry zaobíráme poměrně často. A vždy se snažíme pojmenovat si, proč je víra v životě konkrétní postavy důležitá, tedy najít rozdíl mezi člověkem, který víru hledá, a tím, který jakoukoliv víru odmítá. Teď nemluvím o církvi, ale skutečně o víře, o naději. Dával jsem na zkoušce příklad. V rámci nějakého vědeckého výzkumu dali do sudu s vodou potkana. Dokázal plavat a bojovat o svůj život zhruba patnáct minut. Pak vzali dalšího potkana, dali ho do vody a po čtrnácti minutách mu do sudu strčili dřevěnou hůl, po které vylezl nahoru. Stejného potkana pak hodili do sudu znovu. Snažil se plavat, s nadějí a vírou, že tam tu hůl zase vloží. Dokázal bojovat o svůj život třicet minut, dvojnásob více času. Tahle příhoda nejlépe vysvětluje, co to skutečná víra vlastně je.

Právě téma zneužívání víry v rámci církve i politiky mi přišlo na románu Kateřiny Tučkové velmi atraktivní. Fakt, že její postavy jsou živé a vycházejí z reálných základů, že román nabízí množství materiálu, který se jí podařilo sesbírat. Tím pádem si umíme najít i témata, která nás zajímají a vzrušují a která chceme v naší inscenaci zvýraznit. Nesnažíme se převést na jeviště celý román, ale vybrali jsme si linky, které mě i Dana oslovují.

Že coby muž převádím na jeviště ženské téma, neberu jako handicap. Mám na to takový příměr. Často se na divadle mluví o prožívání. Když jsem studoval režii, ptal se jeden z mých spolužáků herců našeho pedagoga Emila Horvátha, jak má zahrát vraždu, když ještě nikdy nikoho nezavraždil. Horváth mu odpověděl – „Ale komára jsi už někdy zabil, že?“ „To ano, ale…“ „Tak tohle je to stejné, ale tisíckrát víc!“ Ne, nemyslím si, že bych jako muž byl v něčem diskvalifikován, že bych si nedokázal představit, co žena prožívá v mezních situacích a jaké jsou důsledky a následky.

Rozdíl mezi Čechy a Slováky není jen v otázce hloubky víry, ale i prostředí. U nás je víra zneužívána zejména na vesnicích a v prostředí starších, někdy i prostších lidí, kteří jsou náchylní věřit všemu… Přesto mě jedna věc překvapila. Když jsme se byli podívat v Bílé Vodě, zjistili jsme, že i o současném klášteře by se dal napsat další román. Klášter je totiž zavřený, dovnitř jsme se ani nedostali. V současnosti je ve správě Institutu Krista Velekněze, spravuje ho jeden z nechvalně známých bratrů Kuffových, člen rodiny, která na Slovensku působí v politice, manipuluje s veřejným míněním… Když jsem se o osud kláštera začal zajímat víc, byl jsem zaražený, že propojení církve a moci v Bílé Vodě stále pokračuje, dokonce bych řekl, že dnes je příběh Kateřinina románu ještě mnohem aktuálnější.

Teď jsem v jednom divadelním představení zachytil takovou pěknou repliku – „Máte pocit, že po skončení komunismu, po sametové revoluci odešli ze Slovenska nějací komunisti?“ Ne, všichni jsou stále mezi námi, jen na sebe nabrali a stále nabírají jinou podobu. Jsou to stále ti samí lidé, nezměnili se. I proto je dobré o tom mluvit, stále si to připomínat.

A i kvůli tomu děláme Bílou Vodu. Jen se bojím, že věci, ze kterých si v rámci zkoušení děláme občas srandu, vlastně být k smíchu pomalu přestávají.