Foto Lorie Shaull, Flickr, CC BY 2.0 DEED
„Lidé z městeček Pensylvánie a Středozápadu se stávají zahořklými a aby vysvětlili své frustrace, upínají se k puškám nebo náboženství, k antipatii vůči lidem, kteří se jim nepodobají, nebo k náladám proti přistěhovalectví a [svobodnému] obchodu.“
Barack Obama, demokratický kandidát na prezidenta v rozhovoru se svými donory roku 2008
(Schneider, s. 222)
„My z městeček nevíme, co si máme myslet o kandidátovi, který pěje chválu na lidi práce, když poslouchají, a pak, když neposlouchají, mluví o tom, jak se zahořkle upínají k náboženství a puškám.“
Sarah Palin, republikánská kandidátka na viceprezidentku roku 2008
(Schneider, tamtéž)
Postkomunistický světový řád byl založen na unipolární převaze Západu a USA a ideologické hegemonii lidských práv, demokracie a globalizace. Byť jsou někdy za počátek jeho krize označovány již teroristické útoky na New York a Washington z 11. září 2001, vhodnější je za něj považovat až světovou finanční krizi a ruskou invazi do Gruzie v roce 2008 a dosažení druhého místa ve světové ekonomice Čínou roku 2011. V následujícím desetiletí jsme pak mohli sledovat úspěchy neonacionalistických hnutí napadajících kosmopolitní elity, jejichž moc, bohatství a status byly spjaty s unipolárním řádem americké a západní převahy ustaveným po zhroucení sovětského bloku.
Kulturní války
Označování těchto revolt proti postkomunistickému světovému řádu za „populistické“ podtrhává skutečnost, že hlavní konfliktní linie navozovaná diskurzy jejich vůdců staví „lid“ ve smyslu většiny daného národního státu proti kulturnímu, expertnímu a politickému establishmentu. Ten je pak prezentován jako menšina, která si nárokuje privilegované postavení nejen v daném státě, ale ve spojení s podobnými menšinami i v jiných zemích – tedy na globální úrovni. Ovšem na rozdíl od socialistů 19. a 20. století současní národní populisté nepředkládají žádnou koherentní alternativu stávajícího systému. Těžištěm jejich působení a zdrojem jejich úspěchu není prosazování určitého politického programu, ale vyjadřování hněvu a morálního rozhořčení.
Jejich útoky na elity na sebe berou formu kulturní války – střetu nesouměřitelných souborů hodnot, způsobů života a identit. Dialog a hledání kompromisu jsou vyloučeny, neboť elity jsou exponenty spiknutí proti obyčejným lidem. Není jim možné věřit a nemá smysl s nimi diskutovat. Za jejich slovy či smířlivými gesty číhá proradnost a zlá vůle, manipulace a úklady, které mají za cíl potvrdit jejich moc nad většinou. Ve veřejném obviňování a urážení představitelů establishmentu a jejich domnělých či skutečných chráněnců – příslušníků etnických, náboženských a sexuálních menšin či migrantů – si ti, které globální systém staví na nižší příčky moci, bohatství a statusu, vybíjejí zlost na těch, kteří mohou díky své moci a vlivu nastavovat pravidla tak, aby si udrželi převahu. S touto elitou nelze čestně politicky bojovat v rámci existujících demokratických procedur, ale je třeba ji potírat jakýmikoliv prostředky. Protože používá k dosažení a udržení svého privilegovaného postavení všech metod, i těch morálně nejodpornějších, je také v boji proti ní dovoleno vše.
K dodržování férových procedur demokratického či soudního procesu je zapotřebí důvěra a vzájemný respekt soupeřů. Mezi etablovanými elitami a jejich národně-populistickými vyzyvateli ale začalo převládat podezření, že kdykoliv se druhé straně naskytne příležitost, pravidla hry bez skrupulí poruší. Přechod od vyjednávání kompromisu s respektovaným protivníkem – v rámci procedur, které obě strany považují za férové – ke střetu identit a démonizaci protivníka (s nímž žádný kompromis není možný) ohlásil výměnu důvěry v to, že druhý respektuje sdílené procedury, za permanentní podezření, že je systematicky porušuje. Tím se otevírají dveře k násilí, ať již na sebe bere podobu teroristických útoků jednotlivců (masová vražda mladých sociálních demokratů v Norsku roku 2011 či muslimů na Novém Zélandě roku 2019) nebo kolektivních demonstrativních aktů – Trumpovi příznivci okupující americký Kongres 6. ledna 2021 či Bolsonarovi příznivci pokoušející se je napodobit 8. ledna 2023.
Příslušníci dříve vylučovaných kategorií či ještě nemodernizovaných společností se vrhají do víru modernizace jen proto, aby dříve či později zjistili, že navzdory všemu úsilí o asimilaci nebude mít většina z nich nikdy stejné postavení jako privilegované vrstvy či rodilí příslušníci kapitalistického jádra.
Agresivita rasistické a homofobní pravice našla v minulých letech protějšek na krajním křídle antirasistické, postkolonialistické, LGBT+ či feministické levice. Jak ukázala aféra Harveyho Weinsteina, jíž vtrhlo v polovině desátých let na globální scénu hnutí Me Too, i některé excesivní projevy hnutí Black Lives Matter po zavraždění George Floyda na jaře 2020, v démonizaci a esencializaci předpokládaných viníků zla, jímž v posledních stoletích trpěly neevropské rasy a společnosti, menšiny LGBT+ či ženy, se také na krajním křídle kulturní levice rozehrává morální rozhořčení těch, kteří nejsou schopni odtrhnout se od svých ran a najít jiné naplnění než v hledání odplaty na jejich původcích. Jako by posledním smyslem emancipace z diskriminace a útlaku bylo usazení se diskriminovaných a utlačovaných v pozici obětí, a nikoliv překonávání této pozice a – obecněji – samotného rozštěpu společnosti na oběti a pachatele.
Zprava i zleva tak v minulém desetiletí vtrhly na scénu negativní emoce, konfrontační přístup a sklon k používání symbolického či reálného násilí proti protivníkům. Vstoupili jsme do věku, v němž veřejný prostor spíše než k dialogu, vyjednávání a řešení sporů slouží k vyjadřování pobouření nad utrpěnými křivdami a projevům nenávisti vůči jejich – domnělým či skutečným – strůjcům.
Planetární panoptikum nerovnosti
Příhodné podmínky pro nástup věku resentimentu vytvořil souběh dvou procesů: poslední vlny globalizace, započaté v sedmdesátých a osmdesátých letech, a rozvoje sociálních sítí od nultých let tohoto století (Mark Zuckerberg založil Facebook roku 2004). První proces obrovsky zvýšil sociální nerovnosti v rozdělení příležitostí a statků a tím i ve schopnosti lidí řídit vlastní život a ovlivňovat veřejná pravidla, která regulují dosahování jejich cílů. Narůstající množství lidí vnímá prekérnost své situace a zmenšující se naději, kterou mají oni a jejich děti k uskutečňování svých životních projektů. Cítí, že jejich schopnost svobodně řídit své životy i ovlivňovat politická rozhodnutí klesá. Zároveň se stále více statků a životních příležitostí hromadí na straně menšiny, které její bohatství a s ním spjatý kulturní a sociální kapitál nejen umožňují ovlivňovat veřejná rozhodnutí o obecně závazných pravidlech, ale také tato pravidla v případě potřeby porušovat.
Prohlubování příkopů mezi menšinou privilegovaných a vrstvami ohroženými skluzem na sociální dno, bylo zviditelněno rozšířením internetových platforem a sociálních sítí. Nejenže roste nerovnost, ale znevýhodnění mají neustále na očích luxusní způsob života a aroganci privilegovaných. Univerzální panoptikum, v němž každý může vidět kohokoliv jiného na kterémkoliv konci planety – chudí bohaté, vyloučení privilegované – je ideální líhní resentimentu: palčivého pocitu nespravedlnosti a křivdy, rozjitřovaného závistí štěstí těch obdařených. Sociální média svými algoritmy (řízenými komerčním cílem maximalizace sledovanosti) nejen dávají výhodu spektakulárním aktům hněvu a násilí či melodramatické opozici mezi nevinnými obětmi a démonizovanými pachateli, ale poskytují také příležitost vzniku uzavřených rezonančních okruhů, v nichž se lidé mohou utvrzovat ve své zlobě a jejichž prostřednictvím se mohou mobilizovat k činu.
Bohatství a s ním spjatá moc na straně korporátních menšin a vysoce kvalifikovaných akademiků, expertů, performerů, sportovců či tvůrců pohybujících se v transnacionálním prostoru, jsou tak velké, že činí její privilegia dědičnými prostřednictvím mezigeneračního transferu materiálního, kulturního a sociálního kapitálu. Představují novou aristokracii 21. století. Její ustavení je ve flagrantním rozporu s principem rovnosti a meritokracie, jenž měl podle liberálně-osvícenského ideálu nahradit princip hierarchie mezi lidmi, na němž byl založen aristokratický řád. Moderní doba slíbila každému svobodu dosahovat jeho cílů v podmínkách rovnosti – vzbudila naději na překonání situace, v níž je větší část společnosti předem odsouzena zaujímat podřadné postavení. Vznik viditelné transnacionální aristokracie, obdařené nesouměřitelně větším materiálním, kulturním a sociálním bohatstvím, než jaký mají k dispozici plebejci přikovaní ke svým místům, není ničím menším než němým odvoláním demokratického projektu z konce 18. století – refeudalizací současných společností.
K závisti štěstí, které, jak se zdá, zažívají privilegovaní, se u znevýhodněných přidává specificky morální pocit křivdy: jako by svět a jeho institucionalizované procedury byly seřízeny nespravedlivě. Jako by jakýsi skrytý démon manipuloval věci tak, abychom skončili vždy dole, zatímco díky sociálním sítím máme neustále před očima ty, kteří mají – bez vlastního přičinění – zaručené místo nahoře. Aby toho nebylo dost, akademici, experti a politici liberálního establishmentu znevýhodněným kážou, jak mají žít a co si mají myslet, chtějí-li se zařadit mezi rozumné a slušné lidi. K pocitu újmy a křivdy se přidává pocit urážky: individuální frustrace je prostoupena rozhořčením nad nespravedlností systému seřízeného tak, aby byli vítězi vždy ti druzí, kteří dávají ostentativně najevo pohrdání poraženými.
Národně-populistická hnutí sice slibují vysvobození z nespravedlivého systému, ve skutečnosti však jen vysvobozují resentiment: již není vykázán do nitra či soukromí, ale může se vybít ve veřejném prostoru. Místo sporu alternativních vizí společnosti v něm probíhá soutěž o co nejagresivnější vyjádření nenávisti vůči těm, kteří ho – v imaginaci plebejců a jejich konzervativně-nacionalistických mluvčích – manipulují ve svůj prospěch: nejrůznějších menšin (přistěhovalci, Afroameričané, Romové, muslimové, LGBT+, atd., atp.) a jejich domnělých či skutečných ochránců (G. Soros, transnacionální NGOs, soudci a transnacionální lidskoprávní experti atd., atp.).
Zklamané sliby
Jedním z prvních pokusů o prozkoumání hlubinných emocionálních pružin antiglobalizační vzpoury desátých let byla kniha Pankádže Mišry Věk hněvu (2017), jejíž český překlad nedávno vyšel v nakladatelství Karolinum. Mišra v této vzpouře nevidí nic výjimečného – považuje ji jen za další projev toho, co patří k moderní době od jejích počátků. Poslední vlna globalizace – započatá v sedmdesátých a osmdesátých letech a završená v poststudenoválečném období – prostě jen prohloubila konstitutivní rozpor modernity: propast mezi slibem rovných příležitostí všech hledat štěstí a systematickým znevýhodňováním některých.
Podle Mišry vtahuje modernita dovnitř ty, kteří doposud byli „vně“, aby vzápětí nechala jejich naději na získání rovného statusu se starousedlíky systému ztroskotat. Růst a s ním spjatý spotřební blahobyt lákají další a další outsidery k tomu, aby se stali insidery, a moderní princip lidské rovnosti jim zároveň slibuje uznání a integraci. Příslušníci dříve vylučovaných kategorií či ještě nemodernizovaných společností se vrhají do víru modernizace jen proto, aby dříve či později zjistili, že navzdory všemu úsilí o asimilaci nebude mít většina z nich nikdy stejné postavení jako privilegované vrstvy či rodilí příslušníci kapitalistického jádra. Neúspěšné pokusy o přesídlení z periferie do metropole či ze sociálního dna do vyšších pater je vrhají od asimilace k afirmaci jejich původních identit, od integrace k samosegregaci a zpětnému úderu.
Návrat ke statusu quo ante však již není možný. Místo afirmace původní identity dochází k vynalézání nové, která si nárokuje svou starobylost neoprávněně – etnické národy střední a východní Evropy stejně jako národy mimoevropského světa jsou produkty asimilace do hegemonních kultur a hodnot, které se šířily od 18. století z imperiálních center. Na tom nic nemůže změnit konstatování, že vzešly z revolty proti těmto centrům a touze po reafirmaci vlastních tradic a hodnot. Neposkvrněný způsob života vesnického lidu (který evokovali obrozenci evropských národů) nebo kolonizovaných mimoevropských společností před kolonizací jsou fatou morgánou – neuskutečnitelným snem těch, kteří již vstoupili do moderního světa a nostalgicky obrátili svůj pohled zpět, aby si konstruovali realitu, která nikdy neexistovala.
Jejich pokus učinit z ní základ své identity a opěrný bod boje s hegemonním centrem falšuje pravou podstatu tohoto sporu tím, že mu dává domnělý kulturní a hodnotový obsah. Střet privilegovaných se znevýhodněnými na úrovni jedné národní společnosti či imperiálního centra s kolonizovanou periferií na úrovni mezinárodních vztahů však nepovstává z neslučitelnosti jejich hodnot, jak si většinou obě strany sporu myslí. Kulturní optika falšuje jeho nejhlubší příčinu. Tou je reakce znevýhodněných na porážku jejich úsilí připojit se k privilegovaným a získat vlastním úsilím stejný status, s nímž se tyto elity narodily. Pramenem konfliktu tedy podle Mišry nejsou odlišné tradice a hodnoty, ale boj o bohatství, moc a uznání.
Výraz „kulturní války“ je tedy zavádějící. Poslední příčina konfliktů neleží v kultuře, nýbrž v politické ekonomii – v nerovném rozdělení bohatství a moci – a v morální psychologii – tedy v nerovném rozdělení uznání a statusu. V opakujících se vlnách expanze vtahuje modernizace do svého víru další a další masy outsiderů – ať již v podobě rolníků a vesničanů stěhujících se do měst nebo kolonizovaného obyvatelstva snažícího se integrovat do ekonomiky a kultury impéria. Slibuje jim podíl na materiálních dobrech modernity a symbolické uznání rovnosti. Velká část z nich však opakovaně zažívá ztroskotání a ponižující pocit vyloučení a bezmoci. Resentiment je činí lacinou kořistí mluvčích „lidu“, hlásajících jeho revoltu proti „elitě“, přičemž překlad do jazyka kultury a hodnot umožňuje zastřít, že většina těchto mluvčích se ve skutečnosti sama rekrutuje z elity.
Mišra, indický spisovatel asimilovaný do anglo-americké hegemonní kultury, výborně zachycuje ambivalentní postoj outsiderů k insiderům. Chtějí být jako oni, ale hořkost porážky je vrhá proti nim. Zmaření slibu svého štěstí pociťují prizmatem závisti štěstí těch, kteří nemuseli o místo na slunci bojovat, neboť ho měli zaručeno svým narozením. Adoptivní synové impéria, jimž jejich prekérní situace stále připomíná jejich původ, závidí jeho synům rodilým, pro něž je život v centru samozřejmostí. Nástup hněvu v minulém desetiletí je podle Mišry pouze vyústěním posledního kola této hry, jež započalo diskreditací vyzyvatelů Západu na sovětském Východě a na postkoloniálním Jihu v osmdesátých letech. Výsledkem bylo nastolení globální hegemonie Západu v devadesátých letech minulého století.
Resentiment: levicový, nebo pravicový?
Jedním ze symptomů hroucení ideologické dimenze této hegemonie v minulém desetiletí byl nástup národně-konzervativních populistů – od Evropy (N. Farage, V. Orbán, J. Kaczyński) přes Indii či Filipíny (N. Modi, R. Duterte) k USA (D. Trump) a Brazilii (J. Bolsonaro). Mišrova kniha z roku 2017 byla první vlaštovkou, která ohlásila obnovení zájmu o roli negativních emocí v politice. Následovala kniha Francise Fukuyamy Identita. Volání po důstojnosti a politika resentimentu z roku 2018. Zatímco radikál Mišra vidí zdroj resentimentu v globální dynamice modernity jako celku, liberál Fukuyama věří v možnost demokratického státu korigovat jeho excesy zajištěním rovného uznání všech v rámci občanské (a tedy etnicky, rasově i nábožensky inkluzivní) národní identity.
Jak připomíná Arhtur R. Schneider v Návratu resentimentu (2023), v americkém kontextu mohla reflexe resentimentu navázat na tradici psychologizujících výkladů fašismu a krajní pravice z pera studenoválečných liberálů, jako byli v padesátých a šedesátých letech Daniel Bell, Richard Hofstadter či Martin Seymour Lipset. Ti analyzovali americký populismus přelomu 19. a 20. století i evropský fašismus třicátých a čtyřicátých let prizmatem své zkušenosti s antikomunistickými hony na čarodějnice spuštěnými senátorem Joe McCarthym na konci čtyřicátých let. Tehdy se antikomunistická paranoia napojovala na hlubší vrstvu bludů o židovském spiknutí. Zmínění autoři navazovali na podobně psychologická vysvětlení úspěchu fašismu Erichem Frommem (Útěk od svobody, 1941) či Theodorem Adornem a Maxem Horkheimerem (Autoritářská osobnost, 1951).
Zatímco tito levicoví autoři Frankfurtské školy i jejich američtí liberální pokračovatelé považovali resentiment za hybnou pružinu reakcionářské pravice, jeho první systematický teoretik Friedrich Nietzsche ho přiřazoval k emancipačním hnutím levice – liberalismu, socialismu či anarchismu. Tato hnutí moderní doby podle něj přejala ideu všelidské rovnosti a univerzální morálky od starověkých Židů a jejich křesťanských dědiců. Protože je pohanské rozdělení lidí na pány a raby umísťovalo k těm druhým, starověcí Židé je nahradili představou, že všichni lidé jsou si – jakožto děti jediného Boha – rovni a mají své chování řídit jedinou sadou pravidel. I když jeho teorie vysvětlovala, že resentiment koreluje s rovnostářskými vášněmi levice, ve chvíli definitivní formulace této teorie v Genealogii morálky (1888) Nietzsche konstatoval také jeho přítomnost na německé pravici – u nacionalistických antisemitů.
Nejznámější dědic jeho teorie Max Scheler se nedržel ani tohoto Nietzschova konstatování, ani jeho teze o kontinuitě mezi starověkým judaismem a křesťanstvím, která z tohoto druhého náboženství učinila hlavního viníka úpadku Evropy. Místo převleku resentimentu, který viděl v křesťanské lásce Nietzsche, v ní tento židovský konvertita ke katolicismu viděl jeho překonání. Nietzschovu tezi o spojitosti starověkého judaismu s křesťanstvím pak nahradil tezí o spojitosti mezi Židy starověku a Židy moderní Evropy, kteří měli být spolu s ženami vtělením resentimentu. Moderní křesťanské národy tedy měly odolat emancipačnímu hnutí obou kategorií: Židy si měly držet od těla a ženy udržovat v patriarchálním područí. Scheler nebyl jediným autorem židovského původu přelomu 19. a 20. století, jenž si internalizoval antisemitské a misogynní stereotypy své doby. Jak jsem ukázal v Dekadenci a obrození (Karolinum, 2024), paradigmatickým výrazem tohoto sklonu byl bestseller Pohlaví a charakter Otto Weiningera z roku 1902.
Nietzsche byl kupodivu mnohem jasnozřivější než tito sebenenávistní se Židé. I když také on byl na počátku své intelektuální dráhy pokoušen antisemitismem, ve svém zralém období ho převrátil do filosemitismu. V Mimo dobro a zlo (1886) neviděl v integraci Židů do moderní Evropy její ohrožení, ale jeden ze zdrojů jejího obrození. Hrozbu Evropy naopak podle něj představovali nacionalističtí antisemité pohánění ve své nenávisti k Židům resentimentem. Scheler tuto Nietzschovu diagnózu ignoroval a rozvíjel pouze jeho tezi o spjatosti resentimentu s hnutími emancipace. V Resentimentu v konstituci morálek z roku 1912 pak formuloval filozofickou verzi národního konzervatismu jako hradby, kterou má aristokratická „morálka pánů“ postavit proti plebejské „morálce rabů“ šířené v Německu a Evropě Židy a emancipujícími se ženami. Měl štěstí, že se nedožil toho, jak maligní forma jím hájené „morálky“ ideologicky ospravedlnila vyvraždění miliónů jeho evropských soukmenovců.
Mezi americkými studenoválečnými liberály padesátých a šedesátých let (velká část z nich byla židovského původu) každopádně zvítězila zcela opačná představa o korelaci resentimentu a ideologie. Přisuzoval-li ho před první světovou válkou Scheler – jdoucí ve stopách reduktivně pojatého Nietzscheho, výlučně levici, pak ho Bell, Hofstadter či Lipset – jdoucí ve stopách Frankfurtské školy, přisuzovali v prvních desetiletích po druhé světové válce výlučně krajní pravici.
Ty nejzajímavější příspěvky současné vlny zájmu o resentiment v politické aréně jako knihy Mishry, Fukuyamy či Schneidera na jedné straně relativizují „buď, anebo“ této disjunktivní volby, na straně druhé smývají z resentimentu stigma zavrženíhodné emoce. Ačkoliv nepodceňují nebezpečí jeho krajních podob, vycházejí z toho, že v míře, v jaké je resentiment reakcí oběti na nespravedlnost a zneuznání, nemohou ho emancipační hnutí, která míří ke spravedlnosti a rovnému uznání, obejít. Jak dokládají Schneider a Mishra na příkladu mluvčího hnutí dekolonizace padesátých a šedesátých let Franze Fanona, tato hnutí přijímala resentiment jako výchozí podnět k politickému jednání, které mělo ustavit podmínky, jež ho učiní zbytečným, neboť překoná vnější (sociální) i vnitřní (psychologické) předpoklady, z nichž se rodí.
Mishrova kniha podává inventuru revolt mluvčích periferie proti centru – vylučovaných proti establishmentu – v posledních dvě stě padesáti letech: od Rousseaua, Herdera a Dostojevského přes ruské anarchisty, italské fašisty a dekolonizační nacionalisty až k islamistickým teroristům současnosti. Jeho přehled ukazuje, že hněv vyjadřující touhu po odplatě za ústrky a ponížení ze strany mocných a privilegovaných může stejně tak dobře pohánět stoupence krajně pravicových (a reakčních) jako krajně levicových (a emancipačních) hnutí.
Emoce a populismus
Z podobného předpokladu vychází i francouzsko-izraelská socioložka Eva Illouz ve své knize Emocionální život populismu. Jak strach, hnus, resentiment a láska podkopávají demokracii (2023), o níž jsem se již zmínil v předcházejícím eseji. Manipulací čtyř emocí z podtitulu byla podle ní izraelská pravice vedená Benjaminem Netanjahuem v posledních třiceti letech schopna získat a udržet ideologickou hegemonii a – po většinu tohoto období – i exekutivní moc.
Strach byl vybičováván neustálým připomínáním holocaustu a „nacifikací“ soupeřů – vnějších (Palestinci, Irán) i vnitřních (izraelská levice) – jako plánovačů další genocidy Židů a jejich kolaborantů. Manipulaci hnusu prováděli fundamentalističtí rabíni líčením palestinských Arabů, feministek či homosexuálů jako „nečistých“, které je třeba za účelem uchování rituální čistoty židovského národa setřást z jeho těla všemi prostředky včetně násilných. Tento rasistický odpor ke kontaminaci „nečistými“ se výborně doplňuje s úzce etnonáboženskou interpretací lásky k vlasti, jež vedla v roce 2018 k přijetí zákona, jenž vyhlašuje Izrael za národní stát židovského lidu, jenž má exkluzivní právo na sebeurčení v „zemi Izraelské“. Na jedné straně tím nežidovským občanům tohoto státu upírá rovná občanská práva v nároku, jímž zároveň automaticky obdařuje Židy diaspory, kteří na Izrael nemají žádnou politickou vazbu. Na straně druhé tím také upírá rovná lidská práva miliónům Arabů (muslimů a křesťanů) žijících na územích okupovaných od roku 1967.
Resentiment hrál podle Illouz největší roli při mobilizaci podpory Židů pocházejících jako ona sama z arabských či „orientálních“ zemí. Jejich většina po desetiletí narážela na symbolické zneuznání a socioekonomickou marginalizaci ze strany izraelského establishmentu, jenž se v prvních desetiletích existence Izraele rekrutoval takřka výlučně z evropského Židovstva. Illouz připomíná, že legitimní resentiment orientálních Židů, kteří jsou nadreprezentováni v manuálních profesích a nižších třídách, se pokoušeli v sedmdesátých letech politicky mobilizovat radikálně levicoví Černí panteři. Po jejich neúspěchu však na sebe tuto roli vzala ultraortodoxní strana Šas, a to navzdory tomu, že většina orientálních Židů není ultraortodoxní, ale jen tradicionalistická. Strana Šas sice byla v devadesátých letech i v levicových vládách, svůj skutečný domov však našla na krajní pravici – podobně jako se apolitičtí náboženští fundamentalisté v USA a Brazílii stali voliči Trumpa a Bolsonara.
Šok z globalizace, která erodovala redistributivní rámec sociálních států a přispěla k obrovskému zvýšení rozdílů v příjmech, vzdělání a životních příležitostech, byl podle Illouzové ve srovnání s jinými zeměmi silnější v Izraeli, jejž jeho aškenázští zakladatelé v prvních desetiletích jeho existence budovali nejen jako sociální, ale přímo jako socialistický stát. Zatímco se v devadesátých letech aškenázská elita v Tel Avivu proměňovala z národních socialistů v kosmopolitní liberály, rostl v orientálních Židech tzv. rozvojových měst na izraelské periferii resentiment nejen na prohlubující se příkopy v bohatství a příležitostech, ale také na aroganci, s níž příslušníci této elity svůj kult individuální autonomie a sexuální svobody prezentovali jako závaznou normu, jíž jejich zaostalí a nevzdělaní orientální bratři ještě nedorostli, ale k níž je mohou dovést pod podmínkou, že opustí své tmářské tradice – a tedy popřou svou etnickou a kulturní identitu.
Analogie mezi vzpourou orientálních Židů v Izraeli a vzpourami poražených globalizace z jiných zemí je zřejmá. Nemohou-li již své politické reprezentanty najít na levici, neboť ta v posledních třiceti letech vystřídala ideál sociální rovnosti a solidarity kultem individuální svobody a kosmopolitismu, nacházejí je na krajní pravici a v náboženském ultrakonzervatismu. Znevýhodněné a méně vzdělané vrstvy pracujících v méně kvalifikovaných profesích s patriarchálními názory na rodinu, gender a sexuální etiku se bouří proti liberálním normám a nerovnostem globalizace, za jejíž agenty ne neprávem považují příslušníky politických, expertních a kulturních elit svých států.
Možnost vyjednávat kompromisy mezi životními způsoby a hodnotami dvou kategorií je blokována nedůvěrou způsobenou pohrdáním, s nímž se tato nová aristokracie sklání nad zaostalým lidem a přidává tak k jeho újmám urážku. Toto zneuznání se nevtělilo do ničeho lépe než do (ne)slavného výroku Hilary Clintonové ze září 2016 (dva měsíce před prezidentskou volbou), že voliči Trumpa jsou „košem ubožáků (the basket of deplorables): rasistů, sexistů, homofobů, Islamofobů.“ Trump si mohl stěží představit lepší nahrávku na smeč: „Zatímco moje oponentka vás haní jako ubožáky a nešťastníky, já vás nazývám tvrdě pracujícími patrioty, kteří milují svou vlast.“ V následujících týdnech začali jeho příznivci nosit trička s nápisem „Jsem ubožák“. V Obamově slovech citovaných jako motto k tomuto článku se spíše než pohrdání projevuje blahosklonnost a, jak mu připomněla Sarah Palin, pokrytectví. Výroky dvou Trumpových soupeřů každopádně dokládají, že představitelům nové aristokracie globalizovaného světa nestačí jejich privilegia a status, ale že mají ještě potřebu dávat najevo nadřazenost vůči obyčejným lidem „tam dole“, jimž pak nezbývá než hledat útočiště u krajně pravicových populistů.
Ti často sami patří ke kapitalistickým elitám, nebo u nich alespoň nacházejí podporu – jako argentinský prezident Javier Milei u Elona Muska. Není divu: superkapitalisté jako on nemají zájem na obnovení redistributivní funkce sociálního státu, neboť to by pro ně znamenalo dodatečné náklady v podobě zvýšení daní a omezení podnikatelské svobody. Proto podporují krajní pravici, která – jako její předchůdci v 19. a 20. století – překládá sociální otázku z politických a ekonomických do etnických a kulturních termínů: napadá toleranci liberalismu vůči menšinám a „genderovou ideologii“ globálních elit ve jménu návratu k (náboženským) tradicím a patriarchální rodině. Jak jsem tvrdil v minulém eseji, vše nasvědčuje tomu, že můžeme kladně odpovědět na otázku titulu knihy argentinského publicisty Pabla Stefanoniho Přešla vzpoura na pravici? (La Découverte, 2021).
Je na čase, aby ta část levice, která odmítá jak liberální globalismus, jenž se těšil ideologické hegemonii v prvních dvou postkomunistických desetiletích, tak konzervativní nacionalismus, jenž tuto hegemonii v minulých deseti letech podkopal, přestala stigmatizovat resentiment poražených globalizace. Neměla by ho zavrhovat tak jako zavrhuje diskurz skupinové výlučnosti a etnické segregace, kterým ho osedlali národně-konzervativní populisté. Měla by se snažit usplavnit ho do diskurzu sociální solidarity a občanské integrace, a tak učinit první krok k jeho překonání.
Autor je politolog. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Stejnému tématu věnoval svou nedávnou přednášku na Ekologických dnech v Olomouci.