Jakmile se dveře autobusu otevřou, napětí eskaluje. Křik, nespokojenost, nedůvěra, co nám sem má nějaká neziskovka vozit další problémy v podobě cizinců, muslimů a potenciálních džihádistů, když máme dost těch svých.
Z pokřikujícího davu se vyloupne vytáhlý muž v pruhovaném triku místního fotbalového klubu a rozezleně se zmocňuje fotoaparátu jedné z příchozích mladých žen. Během potyčky přístroj padá na zem, muž mizí s tím, že přece šlo jen o legraci.
Ken Loach a jeho dvorní scenárista Paul Laverty děj zasadili do předbrexitového roku 2016 a do míst, kam režisér ve své kinematografii nahlíží opakovaně. Často se věnuje sociálně slabším vrstvám, vyloučeným lokalitám či slabinám britského zdravotnictví a dalších veřejných služeb. Tentokrát se ale poprvé nesoustředí čistě na místní. Byť by starousedlíci v bývalém hornickém městě se svými problémy byli sami o sobě materiálem pro komplexní studii - ostatně hornickým stávkám, které ochromovaly Británii, se Loach věnoval už v původně televizním snímku Which Side Are You On? z roku 1984.
Nyní se režisér poprvé dotýká tématu migrační krize, které v poslední dekádě vstoupilo do tvorby mnoha předních evropských filmařů od Akiho Kaurismäkiho po bratry Dardenneovy. Starý dub je však pozoruhodný právě proto, že nepopisuje neútěšnou situaci běženců či místních institucí a struktur, které se snaží problém řešit. Místo beznaděje, deprese či obžaloby nabízí solidaritu a pochopení.
Mnoho jiných tvůrců by se u podobného tématu mohlo utopit v sentimentalitě či tezovitosti. Už na začátku zápletky stojí až nečekané pochopení jednoho z místních pro dívku jménem Járá, která přišla o svůj fotoaparát.
Majitel hospody, jež snímku dala jméno, po počátečním váhání zve cizinku do dávno zavřeného lokálu. Tam kromě černobílých fotografií svého strýce, dokumentujících hornickou minulost města, nachází několik postarších foťáků. Výměnou za dva z nich nechá spravit ten její. Většina filmu poté stojí na - možná marné - snaze napravit také vše ostatní, co je ve vsi porouchané a co bylo porouchané dávno předtím, než sem přijel autobus s lidmi prchajícími před válkou.
Ken Loach a Paul Laverty opět pokračují v tom, díky čemu jejich filmy získaly přední ceny včetně dvou Zlatých palem z Cannes, čímž se režisér zařadil k prominentní skupině několika mála tvůrců, jimž se povedlo na nejvlivnějším ze světových festivalů opakovaně převzít hlavní sošku.
Lavertyho scénáře často vsouvají hrdinům do úst slova, jimiž reprezentují svou společenskou vrstvu či přímo popisují sociální tenze, v nichž žijí. Jenže díky citlivé práci s herci i neherci a také v kombinaci s částečnou improvizací se tomuto tandemu daří zbavit podobné proslovy papírovosti. Znějí uvěřitelně i prožitě.
Ve Starém dubu sledujeme místní štamgasty, které s hospodským pojí dekády proseděné v jeho ošuntělém podniku, i další, často velmi osobní události. Najednou stačí kapka projevené solidarity k "cizákům" a nespokojenost party chlápků u pinty piva nekončí u remcání o tom, že hospoda je to jediné klidné místo, co na tom světě mají.
Loach přitom se stejnou empatií jako na uprchlíky hledí na místní, kteří žijí v místech, kde nic není a nikdo tu žít nechce. I proto ceny domků padají tak nízko, že několik z nich bylo možné zakoupit pro migranty.
Stejně tak Starý dub není jen skanzenem nenávisti či rasismu, kde kořalové vzpomínají na staré časy a utvrzují se ve vlastních předsudcích. Loach přesto ukazuje hospodu s rozbitým venkovním štítem jako doslova jediné místo, kde se lidé ještě mohou setkávat. Kromě pruhovaných dresů lokálního fotbalového mužstva je tím posledním, co je ještě může svést dohromady.
Některé slovní výměny ve Starém dubu možná nakonec přece jen zašustí papírem a jisté zákruty zápletky divák znalý Loachových a Lavertyho snímků asi snadno odhalí - především ty, jimiž oba působí na emoce.
Jenže vzápětí přijdou jedna dvě scény, které jsou přesným opakem. Když jde hospodský Tommy Joe Ballantyne za jedním štamgastem, aby mu sdělil, že ví, čeho se s kumpány dopustil, ve zkratce shrne, co je rozbuškou sociálních rozkolů v podobných lokalitách: "Kopeš do těch dole, místo abys kritizoval ty nahoře."
Jenže v té chvilce mezi dveřmi, zavčas utnuté a bez pointy, se zúročí vše, co o postavách víme. I kdyby to bylo jen zbožné přání tvůrců, že lze mezi lidmi s podobnými problémy, ale rozdělenými kulturní bariérou zažehnout trochu sounáležitosti, Starý dub je tou nejdojemnější náplní podobné tužby.
Ken Loach mnohdy býval naštvanější. I jeho snímek nazvaný Já, Daniel Blake, kterým v roce 2016 podruhé převzal Zlatou palmu, je mimo jiné obžalobou britské vlády, jež se neumí postarat o své lidi. Podobné tóny problesknou ve Starém dubu, když někdo letmo pronese, jak je tu nechali živořit na okraji jedné z nejbohatších zemí Evropy.
Nakonec se britský umělec loučí s kinematografií dramatem, v němž chce vidět lidi překonat vlastní předsudky. Je to důležité humanistické gesto. A také skvělý film, právě proto, že své poselství dovede přinést zabalené do realistického, emotivního a zároveň uvěřitelného hávu.
Film
Starý dub
Režie: Ken Loach
Film Europe, česká premiéra 9. května.
