Pokud je někomu ten název povědomý (má i variantu se všemi písmeny...), nemýlí se. Ano, tak se jmenuje jedna z Youngových starších písní, která byla poprvé uvedena na albu Ragged Glory v roce 1990.
A není to náhoda. Fu##in’ Up je totiž živou, ovšem po třiatřiceti letech nahranou verzí této kultovní desky. S kapelou The Crazy Horse ji – skryt pod zkrácený, avšak snadno dešifrovatelný název Neil & The Horse – Young zahrál na soukromé oslavě narozenin v sále Rivoli v kanadském Torontu.
Flanelka a hluk
Pro uvedení do kontextu je nutné uvést několik důležitých skutečností. Album Ragged Glory v roce 1990 znamenalo de facto comeback Neila Younga. V předchozích osmdesátých letech se mu příliš nedařilo a svými experimenty, z nichž mnohé ve své době jeho fanoušci takříkajíc „nevydýchali“ (ať už šlo o zapojování syntezátorů nebo hlas zkreslujícího vocoderu do jeho hudby) a docenila je až budoucnost, se vrátil k syrovému rocku, který dobře ovládal.
Zároveň si v té době z Younga udělala ikonu tehdy mladá muzikantská generace, jež ovládla svět rockovým stylem grunge. Po jeho vzoru dvacátníci hráli syrový nenačechraný přímočarý rock, zkreslovali kytary, jejichž zvuk přecházel do zpětných vazeb, a aby toho nebylo málo, mnozí z nich, ať to byl Kurt Cobain nebo Eddie Vedder, svoji lásku k Youngovi stvrzovali i oblečením, když si oblíbili pro něj typické kostkované flanelové košile.
Když tehdy pětačtyřicetiletý Neil Young vydal album Ragged Glory, tak trochu zapůsobilo jako poučení mistra: koukejte, kluci, takhle se to dělá.
Neil Young rockuje i u klavíru na netypickém albu s kapelou Crazy Horse |
Po vydání Ragged Glory následovalo velké Youngovo turné s The Crazy Horse. Díky tomu známe i koncertní verze skladeb z tohoto pozoruhodného díla. Už roku 1991 vyšly na živém albu Weld, ještě téhož roku pak vydal Young části skladeb, zejména zpětné vazby a podobné ruchové a hlukové zvuky, sestříhané do jednoho bloku na experimentálním albu Arc.
Záznam přípravného koncertu na Ragged Glory Tour z listopadu 1990 vyšel pak o mnoho let později, roku 2021, v kompletu Way Down in the Rust Bucket. Neboli: jak nakládal Neil Young s tímto silným materiálem v době jeho čerstvosti, dobře víme.
Žádné umravnění
Kdo by čekal, že v pokročilém věku sedmdesáti osmi let Neil Young profiltruje svoje staré písničky čímsi jako „stařeckou moudrostí“, učeše je nebo je jakkoli „umravní“, mýlil by se a projevil by základní neznalost myšlenek tohoto celoživotního radikála. Je tomu totiž právě naopak.
V současné sestavě The Crazy Horse podepsané pod Fu##in’ Up jsou z těch, kteří nahrávali Ragged Glory, nyní jen basista Billy Talbot a bubeník Ralph Molina.
 Neil Young & The Horse: Fu##in’ Up
|
Dalších dvou kytar, doplňujících tu dominantní Youngovu, a podle potřeby také klavírů (které jsou oproti původní verzi vlastně jediným zásadnějším aranžérským zásahem do původního materiálu), se zhostili Nils Lofgren a o generaci mladší Micah Nelson (ano, syn a občasný spoluhráč jedenadevadesátileté stále aktivní country legendy a velkého Youngova přítele Willieho Nelsona).
Tato sestava převzala z původní desky devět písní, vynechala závěrečnou Mother Earth, jež se svou podstatou dost vymykala už Ragged Glory. Kuriozitou alba je, že Neil Young všechny písně s výjimkou jediného převzatého songu Farmer John od amerického R&B dua Don and Dewey přejmenoval.
Použil sice vždy fráze z textů konkrétních písní, stejně jako tomu bylo u původních názvů, ale přece jen aspoň na první pohled způsobil – jistěže záměrně – v hlavách posluchačů trochu zmatek.
A tak z těch nejznámějších písní z alba Ragged Glory je teď například City Life (původně Country Home), Broken Circle (Over And Over), Walkin’ In My Place (Mansion On The Hill) nebo A Chance on Love (Love and Only Love).
Neil Young a jeho domácí výpěstky |
Některé písně mají – což je u koncertních záznamů celkem obvyklé, a při Youngových sólově-kytarových spádech dvojnásob – výrazně prodlouženou stopáž, v závěrečné A Chance on Love se v kytarových surovostech muzikanti potažmo posluchači doslova koupou více než čtvrt hodiny.
Místy až chaotické přes sebe jdoucí party napovídají, že typické kytarové souboje, jimiž Young a The Crazy Horse prosluli už v sedmdesátých letech, nejsou v jejich pohledu na hudbu ničím zastaralým, nýbrž stále životaschopným. O čemž ostatně jasně vypovídá i neutuchající superhvězdná pozice Neila Younga na současné hudební scéně.
