Málem zkrachoval, snaha ušetřit čas ho stála život. Baťovo impérium oslaví 130 let

Tomáš Maca Tomáš Maca
11. 5. 2024 16:48
Z řadového ševce se vypracoval na krále obuvnického průmyslu. Zaměnitelné valašské maloměsto povýšil na moderní průmyslovou metropoli. Od okamžiku, kdy Tomáš Baťa položil základy svého podnikatelského impéria, v září uplyne 130 let. Příběh firmy dobře ilustrují architektonické dominanty, které v rodném Zlíně spolu se svým nevlastním bratrem Janem Antonínem zanechali. Vydejme se po jejich stopách.

Stojíme ve skromné kanceláři s výhledem do zahrady. Na stole leží psací stroj a pevná linka. Na staré časy dávají vzpomenout také těžké pracovní boty vystavené na komodě a městské kolo, které bývalo v baťovském Zlíně nejpoužívanějším dopravním prostředkem. Samotný zakladatel obuvnické firmy na příchozí shlíží z rozměrné fotografie na zadní stěně a zachycují ho i další snímky, jimiž jsou zdi oblepené. Když přitom Tomáš Baťa svou pracovnu ještě používal, žádné podobizny v ní pověšené neměl. Přestože se ze ševce vypracoval mezi stovku nejbohatších lidí na světě, na sebeprezentaci si příliš nepotrpěl.

"Traduje se, že v pracovně míval jen stůl a dvě židle, aby mu lidé během schůzek věnovali maximální pozornost a netěkali pohledem po kdečem, protože se třeba nudili," říká ředitelka Nadace Tomáše Bati Gabriela Končitíková. Vtipná zkazka se pojí také se zmiňovaným fotoportrétem. "Když se své ženy Marie ptal, jak mu to sluší, vyčetla mu, že má kravatu zase nakřivo. Tomáš Baťa ji prý odpověděl: 'Máničko, já nejsem žádný hochštapler, ale švec, mně to lidi odpustí'," vypráví Končitíková. Nijak megalomanská nebyla ve své době ani vila, ve které se pracovna nachází, ačkoli z dnešního pohledu může styl art deco působit honosně.

Dům sice původně navrhl vizovický stavitel František Novák, výraznou stopu na něm však zanechal také architekt Jan Kotěra. Turisté ho najdou v městské části Čepkov, na břehu řeky Dřevnice. Baťa si ho nechal záměrně vybudovat hned naproti první tovární hale, kde dřív míval také malý byt. "Pozemek koupil na nátlak svých sester, které ho opakovaně upozorňovaly, že do fabriky s ním žádná normální ženská bydlet nepůjde. Od začátku přitom požadoval, aby z každého okna vily bylo vidět na továrnu. Běžnou čtyřpodlažní tovární budovu dokázali baťovci postavit za 28 dnů, kdežto vila vznikala pět let. Dostavěla se, až když Tomáš Baťa poznal svou manželku," upozorňuje Končitíková.

Když Tomáš Baťa svou pracovnu ještě používal, žádné podobizny v ní pověšené neměl. Na sebeprezentaci si příliš nepotrpěl.
Když Tomáš Baťa svou pracovnu ještě používal, žádné podobizny v ní pověšené neměl. Na sebeprezentaci si příliš nepotrpěl. | Foto: Dominik Bachůrek

Majstrštykem nebyly boty, ale beton

Největším majstrštykem obuvnické firmy podle ní nebyly boty, ale rychletvrdnoucí směs betonu. Výstavbu průmyslových objektů uspíšily taky univerzální moduly o rozměrech šest metrů a patnáct centimetrů, které se skládaly jako Lego. Základy Baťovy vily přitom byly položeny v roce 1909, kdy ještě býval celkem neznámým průmyslníkem. "Podnikat začal před 130 lety. Myslel si, že když se dobře obleče a bude se potkávat se správnými lidmi, půjde to samo. Po prvním roce ovšem skončil s téměř desetinásobnou ztrátou. Uvědomoval si, že bankrot znamená společenskou smrt, a tak se postupně naučil, že práci je třeba rozdělit, každý musí znát celý proces výroby, ale zároveň být specialistou na jednu věc," přibližuje Končitíková.

Domácnost naopak zušlechťovala spíš Marie Baťová. Interiér vily si vyzdobila řadou obrazů, sošek, váz nebo koberců. "Po roce 1945 ale byla většina původního vybavení rozkradena. Věci, které se vrátily, bychom napočítali na prstech dvou rukou. Samotná vila naštěstí přežila v relativně neposkvrněném stavu, hlavně díky tomu, že tady za totality býval pionýrský dům. Když ji Tomáš Baťa junior dostal po sametové revoluci zpátky, ani ho tolik nepřekvapilo, že v bývalé zimní zahradě našel terárium s leguány a hady. Spíš ho zarazilo, když po padesáti letech poprvé vstoupil do svého dětského pokoje a první, na co narazil, byla busta Klementa Gottwalda," usmívá se Jakub Malovaný - PR manažer Nadace Tomáše Bati, která v budově sídlí dnes.

Otec zakladatel už se znárodnění svého podniku nedožil. V červenci roku 1932 zahynul při letecké havárii. Přesouváme se proto k Památníku Tomáše Bati nad náměstím T. G. Masaryka, který byl otevřen jen rok od tragické události. Navrhl ho Kotěrův žák František Lýdie Gahura a patří k vrcholům zlínského funkcionalismu. Podobně jako tovární budovy ho přitom tvoří bloky o univerzálních rozměrech, které Tomáš Baťa odkoukal při návštěvě Spojených států, když viděl standardizaci v závodech Henryho Forda. Za totality byl přestavěn na koncertní sál a galerii, do původní podoby se vrátil až v novém tisíciletí a posledních pět let je znovu otevřen pro veřejnost.

Památník Tomáše Bati navrhl František Lýdie Gahura a promítl do něj podnikatelovy charakterové rysy - velkorysost, vzlet, jasnost a prostotu.
Památník Tomáše Bati navrhl František Lýdie Gahura a promítl do něj podnikatelovy charakterové rysy - velkorysost, vzlet, jasnost a prostotu. | Foto: Statutární město Zlín

Velkorysost, vzlet, jasnost a prostota

Gahura do stavby promítl hlavní charakterové rysy Tomáše Bati - velkorysost, vzlet, jasnost a prostotu. "Velkorysost je patrná, už když do vzdušného prostoru o dvou patrech vstoupíte. Architekt o ní mluvil i v souvislosti s použitými materiály - betonem, sklem a železem. O vzletnosti budovy svědčí, že se všichni automaticky díváme nahoru. Gahura zvolil především vertikální prvky, mimo jiné sloupy, které měly připomínat gotické chrámy. Jasnosti docílil tím, že typickou zlínskou cihlu nahradil vitrážovým sklem, které nám umožňuje vidět ven, ale zároveň nebýt rušeni tím, co se tam děje. Jednoduchost pak vyjádřil třeba tím, že interiér osvětlují jen loučové lampy, podlaha není z mramoru, ale probarveného betonu, nenajdeme tu klimatizaci ani topení," popisuje ředitelka Památníku Tomáše Bati Magdaléna Hladká.

Nad hlavami návštěvníků se vznáší replika německého letadla Junkers F13, ve kterém Tomáš Baťa spolu se svým pilotem Jindřichem Broučkem havarovali. Letectví bylo počátkem 30. let minulého století spíš adrenalinovým sportem než běžným způsobem dopravy. Zlín byl ovšem odstřižený od hlavních železničních tras a podnikatel se potřeboval rychle dostávat na jednání po celé Evropě. Jednou navzdory mlze trval na cestě do Švýcarska, jenže počasí podcenil a hned za nedalekými Otrokovicemi spadl k zemi. Snaha šetřit čas ho stála život a Baťovy hodinky, které jsou v prostorách nově taky vystavené, tedy nesou smutnou symboliku.

Důkazem efektivního využívání času ve firmě Baťa byl už průmyslníkův pohřeb. "Člověk by čekal, že se všechno zastaví a bude den smutku. Ve Zlíně šli ale dělníci normálně do práce, celé dopoledne byli u strojů, pak se odběhli domů nachystat a ve tři hodiny dorazili na obřad," líčí Hladká. S ještě mazanějším řešením vedení podniku přišlo, když se památník zesnulého šéfa otevíral. "Slavnostní otevření tehdy naplánovali na čas, kdy došlo k havárii, tedy před šestou hodinou ranní. Přesto byl takzvaný Gahurův prospekt pod budovou celý zaplněný," doplňuje Hladká. Tehdy už firmu vedl Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín.

Mrakodrap číslo 21, který ve druhé polovině 30. let nechal vybudovat Jan Antonín Baťa, proslavila pojízdná kancelář. Dnes se v ní nevozí ředitel, ale turisté.
Mrakodrap číslo 21, který ve druhé polovině 30. let nechal vybudovat Jan Antonín Baťa, proslavila pojízdná kancelář. Dnes se v ní nevozí ředitel, ale turisté. | Foto: Statutární město Zlín

Vysoký plat, ale přísná kontrola

Přemístěme se tedy do proslulého mrakodrapu číslo 21, který vznikl mezi lety 1936 a 1938 podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka jako nové sídlo ředitelství podniku. "Firma se tehdy stala největším výrobcem kožené obuvi na světě. Zaměstnávala zhruba šedesát tisíc lidí po různých kontinentech, jenom v Československu měla přes dva tisíce prodejen, disponovala vlastními strojírnami, koželužnami, punčochárnami, papírnami i filmovými ateliéry. Jednadvacítka byla ve své době s šestnácti patry nejvyšší tuzemskou administrativní budovou. Pět měsíců se čekalo na stavební povolení a za dalších osm měsíců už stála její kostra," zmiňuje Silvie Lečíková z Muzea jihovýchodní Moravy.

Ve druhé polovině 30. let se o zaměstnání u Bati podle firemních záznamů ucházelo až 160 tisíc lidí. Lákalo je finanční ohodnocení, i dělníci tehdy v podniku dostávali o třetinu vyšší plat, než byl evropský průměr. "Místo si nicméně museli opravdu zasloužit a taky skousnout velmi důslednou kontrolu. Firma si nárokovala právo dohlížet na váš osobní život do nepředstavitelných detailů. Vedla si přehled o tom, s kým se přátelíte, kam chodíte ve volném čase i jestli příliš nepijete," podotýká Lečíková. V této souvislosti se nabízí zmínit legendu spojenou s ředitelským výtahem, ve kterém měl Jan Antonín Baťa jezdit mezi jednotlivými podlažími a sledovat, jestli jsou zaměstnanci dost pilní.

"Jak ovšem vidíte, světelné ukazatele se nachází zevnitř i zvenčí. Při každém zastavení navíc výtah cinká," zpochybňuje Lečíková mýtus o přepadových kontrolách, zatímco se pětitunová pojízdná kancelář o rozměrech pět krát pět metrů dává do pohybu. "Dodnes se vznáší otazník nad tím, jestli se Jan Antonín výtahem vůbec někdy svezl. Zlí jazykové totiž tvrdí, že se v Evropě před jeho emigrací nepodařilo sehnat dost silnou strojovnu, aby výtah utáhla. Paní Dolores Baťa mi nicméně říkala, že viděla fotografii, na které její dědeček ve výtahu sedí. Sama jsem přesvědčená, že i kdyby ho mělo zdvihnout padesát chlapů na laně, Jan Antonín se výtahem minimálně jednou projel," směje se Lečíková.

 

Právě se děje

Další zprávy