O svou milovanou maminku přišla Jana Březinová, když jí byl pouhý rok. Bylo to v roce 1941 a ve světě zrovna zuřila válka. Trpěli obyčejní lidé, ale ještě více trpěli ti, kteří měli židovský původ. A to byl přesně bohužel případ Janiny maminky Margarety, která nejdříve musela absolvovat pobyt za mřížemi pankrácké věznice, poté koncentrační tábor v Ravensbrücku a naposledy zřejmě vydechla v polské Osvětimi. 

Rodina ještě nějaký čas doufala, že se třeba stane zázrak a maminka se vrátí domů. Ostatně Janinu otci Jaroslavovi se nacistické řádění podařilo přežít. V tomto případě to bohužel už ale nevyšlo. Definitivním koncem byl jednoho dne příchod cizí paní, která u nich doma zazvonila na dveře. Přinesla s sebou malou látkovou žirafu a výšivku, poslední věci, které po Janině mamince zbyly. Psal se rok 1980, tedy téměř čtyřicet let od její předpokládané smrti v koncentračním táboře. 

„Těžko se mi popisuje něco, co jsem zažila jako roční dítě. Všechno, co zde mohu napsat, mi vyprávěli lidé, kteří dnes již většinou nežijí. Vím jenom, že úzkostné stavy, pocity lability, těžké deprese a projevy špatné komunikace, kterými trpím dodnes, jsou následkem zážitků, které se mi ukryly hluboko v podvědomí a celý život mi bránily se normálně projevovat jak v soukromém životě, tak v mé profesi,“ vyprávěla později herečka pro Divadelní noviny. 

Macecha ji v herectví nepodporovala

Maminku sice později nahradila macecha, nicméně ta neměla pro Janino umělecké zaměření zcela pochopení, a tak musela dívka do učení. Vyučila se aranžérkou, ale skutečného naplnění došla až právě studiem na DAMU, kam se dostala i bez maturity. Její další kroky se ubíraly směrem Státního divadelního studia v Praze, poté také do divadla v Příbrami. 

Nesmazatelnou stopu zanechala také v Národním divadle, v jehož činohře působila od roku 1972 do roku 1998. Tento poměr neskončil z nijakých mezilidských či profesních problémů, Jana Březinová odešla ze zdravotních důvodů. Ty se jí bohužel jednoho dne staly osudnými. 

Ačkoliv byla Březinová utkvělá v představě, že na ni zemřelá maminka dohlíží „tam seshora“ a drží nad ní ochrannou ruku, v případě její smrti jí bohužel už nepomohla. Nelze jí to ovšem vyčítat, protože Jana Březinová skutečně měla díky pár podivným událostem důvod věřit tomu, že ji matka z nebe chrání. 

Matky ochranná ruka ji před rakovinou nezachránila

Když ještě za války žili v jednom domě, dopadla na něj bomba. Ta ale jako zázrakem nevybuchla. O mnoho let později se stala další věc. Šla po chodníku a vedle ní na zem dopadl těžký popelník, který nejspíš někomu vypadl z okna. A na Slovensku ji matčina pomyslná ruka uchránila před padajícím stromem. Jak jsme si ale už řekli dříve, v posledním případě už pomoc nepřišla. Janě Březinové lékaři diagnostikovali rakovinu a té po několikaletém boji v roce 2000 podlehla. 

Během svého života se také stihla zamilovat, a to dvakrát. Její první osudovou láskou byl herec a dabér Zdeněk Dušek. U něj našla onu jistotu, po které se celý svůj dosavadní život poohlížela. Z velké lásky se narodila dcera a zdálo se být všechno v největším pořádku. Pak se ale Březinová zamilovala do svého hereckého kolegy z Národního divadla, Josefa Vinkláře a rodinné idylce byl konec. 

Milenci ve vášnivém opojení dokonce přemýšleli nad tím, že by opustili své rodiny a vydali se na společnou cestu životem. Vinklář své myšlenky převedl i v činy a skutečně se rozvedl, od Březinové se ale stejného kroku nedočkal. Herečka nakonec zvolila cestu rozumu a upřednostnila rodinu, kterou už měla. Vinklář to tehdy velmi těžce nesl. 

„Opustil jsem pro ni rodinu, něco posvátného. Její rozhodnutí bylo svou rodinu udržet. Řekla jen: ‚Já si to nemohu dovolit. Tečka.‘ Nu, říkám si, byl jsem možná potrestán za své hříchy,“ zavzpomínal na tehdejší milostné zklamání herec ve své knize. 

Zdroje: kinotip2.cz, csfd.cz, zeny.iprima.cz