Kdo je Pacanka?
Pacanka je holka, která se chová jako kluk. Vyrůstala s klukama, je dobrodružná a odvážná. V angličtině proto existuje slovo "tomboy."
V tvé knize je to holka, která hodně pije, má řekněme bohatý sexuální život a občas mluví docela drsně. Pořád to zní jako věci, co holky nedělají nebo by neměly dělat…
Ano, na tyhle škatulky jsem chtěla poukázat. Stále si myslíme, že se holky mají nějak chovat. Chtěla jsem nabourat představu o tom, co je správná holka a co není.
Ženy pořád musí být hlavně hodné…
Určitě. Letos mi bude 35 a mám kolem sebe ženy, které teprve v tomhle věku začínají nabývat sebevědomí a učí se dát najevo, co se jim nelíbí a co by chtěly, od vztahů až třeba po zvýšení platu. Myslím si, že možnou příčinou je skutečnost, že jsme vychovávané v jakési představě ideální holky, která má hlavně poslouchat, moc nevyčnívat a v první řadě myslet na ostatní. Následkem toho vůbec neznáme své hranice a neumíme si je chránit.
Slovo hranice, jejich poznávání a nastavování je v té knize zmíněno několikrát…
Ano, je to velké téma, protože hlavní postava, stejně jako mnoho z nás, své hranice vnímá a učí si je nastavovat až během dospělého života.
Pacanka hodně pije, takže to vypadá, že své hranice opravdu nezná. Proč se tolik utápí v alkoholu?
Není napojená na svůj vnitřní svět. Myslím si, že se nám to děje často. Nevnímáme své potřeby a místo toho, abychom je byli schopni vyslovit a třeba i realizovat, tak z nespokojenosti utíkáme. Snažíme se uniknout, protože nám v něčem není dobře.
Loni jsem pro Aktuálně natáčela podcast, který se jmenuje Na plech. Jeho tématem je alkoholismus. V každém dílu vystupovali lidé, kteří s ním měli nějakou zkušenost. U všech jsme se dostali k syndromu hodné holčičky nebo chlapečka a k tomu, že žili v situaci, v níž jim nebylo dobře. Řešili to právě alkoholem. V momentě, kdy svůj život změnili, najednou alkohol nepotřebovali. Už neměli potřebu utíkat.
Jak do toho zapadá kniha Helimadoe, ze které ve své knize několikrát cituješ?
Helimadoe je pro mě zásadní kniha. Během covidové pandemie jsem byla na chatě. Neměla jsem tam co dělat, neměla jsem práci, neměla jsem byt, protože jsem se vrátila z Ukrajiny. A tuhle knížku jsem měla půjčenou od kámošky a četla ji tam. Přišlo mi, že Helimadoe je v něčem hrozně aktuální, i když byla vydaná už v roce 1940. Příběh Dory, která uteče s kouzelníkem, protože chce žít něco jiného, než co se tradičně prezentuje jako "dobrý život", se mnou hodně rezonoval. I Pacanka může na jednu stranu působit neukotveně a nezodpovědně, na druhou stranu ale důkladně přemýšlí nad tím, jak má vlastně její existence vypadat.
Pacanka často mluví i o svobodě, říká třeba: "Držíš svobodu za obě ruce." Ale zrovna tohle zazní v době, kdy v tom alkoholu jede docela hodně.
Tím jsem chtěla právě ukázat, že svobodu často hledáme špatným způsobem. Pro mě osobně je důležité, abych se v životě cítila svobodná a žila si po svém. Zároveň vím, že není vždy snadné si uvědomit, že svoboda spočívá ve vnitřním světě. Pacanka hodně cestuje a dalo by se říct, že jí svoboda nechybí, neustále se ale znesvobodňuje právě pitím. Ona po volnosti touží, ale realizuje ji špatným způsobem. Takhle to má spousta lidí. Celý týden jsou v práci, v pátek se jdou vykalit a mají pocit, že jsou konečně svobodní, ale přitom to není úplně ono. Chlast nám svobodu nedá.
Ukázka z knihy Pacanka
Jdeš do Liberála, mohli by tam být nějací dobří týpci, ale když tam vejdeš, uvědomíš si, že tam není bar. Nechceš se ale hnedka otočit, sedneš si ke stolu, i když víš, že se tam sedí o samotě jinak než za barem. Na baru si samotu užíváš, přijímáš ji, víš, že je součástí procesu, vstupní bod vedoucí k sexu a dobrému pocitu. U stolu se ze samoty nikam nepohneš, jen se v ní zakonzervuješ, musíš čumět do knihy nebo do mobilu, stůl jako ochranný štít proti tomu: "Čau, jsi tady sama?" Ne, u stolu nemíváš pocit, že život je skvělý.
Hned jak ti donesou víno, jdeš si ven zapálit cígo, plátěnku s nákupem jsi opřela o nohu stolu, ucha tašky jsi musela zauzlovat, aby jogurty nevypadly na zem. Ved- le tebe stojí nějaký pár, jsou opilí, laškují, do hodiny bude ta ženská někde v posteli vzdychat, chtěla bys taky. Není tam žádný další kuřák, vrátíš se do hospody, víno jsi už skoro celé vypila venku, tak zaplatíš a jdeš pryč. Voláš Zuzaně z práce, co bydlí kousek a pořád říká, že někam musíte jít, ale vždycky když jí voláš nebo píšeš, tak ti to nezvedá a neodpovídá. Až ji potkáš za víc než rok ve městě, kdy už spolu nebudete pracovat, a ona řekne: "Musíme někdy zajít na kafe," ty jí s úsměvem odpovíš, proč to říká, když to nemyslí doopravdy.
Vlastně jsi ráda, že ti to nezvedá, nemáš chuť na pohledy, co říkají, že balíš moc očividně a že by ses neměla dávat tak lehce.
Zaplatíš, těžkou plátěnku s nákupem přehodíš přes rameno, kouříš cigáro a jdeš nahoru do Kobry, tam mají bar. Plátěnku narveš dolů pod šprušle u baru, zasukuješ ucha a objednáš si červené víno. Když ho položí před tebe, rovnou si ho vezmeš a jdeš ven kouřit, miluješ, jak červeným vínem zapíjíš chuť cigarety v puse. Kousek od tebe kouří dva kluci, co mluví anglicky, koukáš na ně, vypadají normálně, dobře, ale zatím nic neříkáš, nevnucuješ se, všechno má svůj čas. Vrátíš se dovnitř a užíváš si, že sedíš sama na baru, že můžeš úplně cokoliv. "Prosím tě, jak to ale vypadá," slyšíš mámu, která by rozhodně šla nejdřív domů zanést nákup a vlastně by ani nikam nešla, přeci už je po deváté a doma čeká táta. Tebe doma ani jinde nikdo nečeká, nemusíš nikomu psát, nic vysvětlovat, roztáhla bys paže co nejvíc od sebe, kdybys teď měla ostatním ukázat, jak jsi velká holka.
Každého čtenáře vždycky zajímá, do jaké míry ta daná kniha vychází z autora a jak moc je inspirovaná jeho životem. Mě by zajímalo, jestli ji inspirovalo tvé cestování. Zažila jsi třeba Ukrajinu tak, jak ji popisuješ v knize?
Román je částečně mými zážitky inspirován. A Ukrajinu jsem svým způsobem zažila tak, jak je popsaná v knize. Bylo to hodně divoké, ale taky láskyplné. Potkala jsem tam skvělé lidi a strašně ráda na ni vzpomínám.
S Pacankou bude čtenář cestovat na více míst, ale začíná v Niozemsku. S ním máš také vlastní zkušenosti?
Žila jsem tam dva roky. Pracovala jsem v baru a uklízela, takže vlastně i tyto pasáže jsou hodně o tom, co jsem tam zažívala a jak jsem se cítila. Často převládá představa, že když někam odjedeme, tak se něco stane a najednou budeme šťastní, ale realita je často jiná. Věcmi, které si řešíme v Česku, se budeme s největší pravděpodobností zabývat i jinde. Nedávno mi na na Kanárech jedna paní říkala: "Tady nehledej ráj, ten ráj je v tobě."
Do jaké míry tedy vychází Pacanka z tebe?
Stejně jako Pacanka jsem cestovala a něco jsem se zažila, ale autobiografie to není. Je ale pravda, že i já jsem v určitém životním období hodně pařila. V jeden moment se z toho vlastně stal takový zvyk. Bylo normální, že když se kamkoliv jde nebo cokoliv se dělá, tak se u toho pije. Knihou jsem chtěla právě vzbudit diskusi o tom, do jaké míry je tohle "paření" opravdu normální a "svobodné".
Klára Elšíková
- Vystudovala žurnalistiku a kulturální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. V minulosti psala pro Forbes, Marianne nebo A2. Většinou externě, když pracovala například jako manažerka pražského tanečního souboru DOT504, se kterým procestovala Evropu a účastnila se významných divadelních festivalů (Fringe v Edinburghu).
- Ráda cestuje, poznává nová místa a všechno co k nim patří. Proto žila dva roky v Groningenu a půl roku v Oděse, kde pracovala za barem a učila pod Českým centrem Kyjev češtinu.
- V roce 2013 vydala u nakladatelství Revolver Revue novelu Zítra už usnu.
- U nakladatelství Host jí nyní vychází druhá kniha s názvem Pacanka
