Advokátovi, který bojuje s Rajchlem i mafií, někdo zapálil auta

Karel Jelínek byl zatím nepravomocně vyškrtnutý z advokátní komory za svá slova na adresu Jindřicha Rajchla. Odvolal se. Bojuje také s mafií na Karlovarsku. Teď mu shořela dvě auta a transportér na koně.

Advokát Karel Jelínek aktuálně čelí likvidační hrozbě vyškrtnutí z advokátní komory kvůli tomu, že lídra hnutí PRO Jindřicha Rajchla – jinak také pořadatele demonstrací, šiřitele dezinformací a sympatizanta Putinova Ruska – označil na sociálních sítích označil coby „führera“ a přidal pozdravy „Heil Rajchl“. Půlročním vyškrtnutím jej chce potrestat advokátní komora, Jelínek se ale brání.

Kromě toho karlovarský advokát dlouhodobě bojuje také s místní mafií, na kterou opakovaně upozorňuje hned v několika kauzách.

O víkendu Karlovi Jelínkovi kdosi neznámý na jeho ranči, který je přístupný i návštěvníkům, zapálil dvě auta a transportér na koně.

Kdo za útokem stojí, to Jelínek podle svých slov tuší. Jména ale zatím vyslovovat nehodlá. Co pak považuje za jisté, je to, že auta mu někdo zapálil právě v souvislosti s jeho pracovními aktivitami.

“Souvisí to jednoznačně s mojí prací,” uvedl pro Neovlivní.cz Karel Jelínek. “Kdo to konkrétně byl, to už musí vyšetřit policie.”

Případ celý den na místě řešili policisté a vyšetřovatelé od hasičů. Výsledky vyšetřování zatím ale nejsou k dispozici.

Karel Jelínek pro dubnový časopis Neovlivní.cz sepsal, co ho celý život žene kupředu. A co ho také k veřejné kritice zakladatele antisystémové strany PRO vedlo. Věří stále, že ozvat se mělo – a má – smysl? Text mimořádně odemykáme.

Naskakují mi v hlavě formativní chvíle. Události, které vás jako člověka „udělají“ a po zbytek života ovlivní. Podvědomě řídí vaše rozhodnutí a jednání.

Vzpomínám si na chvíle, kdy jsem stál skoro v půlce Českého štítu v Tatrách a mé stanoviště tvořily dvě malé skobky zatlučené do zvětralé skály tak, že bych si na ně za normálních okolností nepověsil ani batoh. Patnáct, dvacet metrů nade mnou bojoval bez mezijištění o život kamarád, držel se z posledních sil, celý se třásl a můj život se scvrknul do těch pár okamžiků, než jeho stokilové tělo proletí okolo, lano trhne chatrným jištěním a poletíme oba společně dolů, kde se rozplácneme mezi kameny.

Zbývalo nám pár vteřin života, během kterých jsem si uvědomil, že je nesmysl zbytečně zemřít oba a jediná záchrana je bleskově se odvázat z lana, které mě jinak strhne dolů spolu s padajícím hromotlukem. Pár vteřin boje mezi životem a smrtí. Lidé, mezi kterými jsem vyrostl – podivíni, hrdinové, odrbaní špindírové, opilci ze skal –, byli moje rodina. Jak bych mezi nimi žil, kdybych nechal kamaráda zemřít. Zpocený hrůzou jsem se rozloučil se životem a doufal v co nejrychlejší a bezbolestnou smrt. Honza mezitím nějakým zázrakem překonal v pohorkách s batohem na zádech téměř nelezitelné místo a byli jsme zachráněni.

Když jsem se později stal advokátem, ten pocit, že smlouva, plná moc a důvěra jsou cosi jako lano, ze kterého se člověk neodvazuje, mě doprovázel dál.

Přestože jako právník asi stojím za starou belu, klienti mě vyhledávali pro pocit důvěry, že je neprodám, nezradím a že se o ně porvu, jako by to byla moje vlastní věc. 

Dětinská naivita našeho skalního rytířství a jakýsi automatický předpoklad, že ten na druhém konci to má stejně jako já, mi v mé profesi přinesly řadu trpkých zklamání.  

Opravdové probuzení do reality mi způsobily události, kdy kolegové advokáti infiltrovali mého mnohaletého klienta, jeho firmu poslali za jeho zády do konkurzu. V něm si „náhodný kolemjdoucí“ pořídil zbrusu nové golfové hřiště v hodnotě stovek milionů za zlomek ceny, kterou tehdy představovala prázdná orná půda.

Lidé, ke kterým jsem jako právník mohl vzhlížet, děkan právnické fakulty, zaměstnával jako koncipienta v podstatě zločince, který zničil nejen mého, ale současně i svého klienta a připravil ho o všechno.

---

---

Správná otázka je, co jsem tehdy dělal já. Stál jsem v Plzni na oddělení dětské hematoonkologie a poprvé v životě slyšel slova „akutní lymfoblastická leukémie, vaše dvouleté dítě nepřežije, přijeli jste pozdě“.

Majitel golfového hřiště, kterému právě kradli stamiliony, řekl: „Najdu na pomoc někoho jiného, vy se teď věnujte dítěti.“

Můj synáček přes všechno utrpení přežil. Jeho maličké tělíčko vybojovalo bitvu o holý život, ale kolega advokát, navzdory veškerému snažení, právnickým kvalitám a urputnosti, nevybojoval nakonec nic, byť právo stálo jasně na straně poškozeného.  

Vztahy, konexe, kontakty, známosti… Děti pohlavárů na plzeňských právech, to vše bylo více než zákon.

Tato země neměla (a dodnes nemá) žádné muže v černém, kteří přijedou a zachrání vás a pozatýkají zločince. Selhání státu – nadšenou policistkou počínaje a Marií Benešovou konče – bylo studenou sprchou na představy o právním státu. Seznání, že mafie se jmenuje státní zastupitelství, bylo zdrcující.

Netřeba, doufám, podotýkat, že ani Česká advokátní komora neudělala se zločinem svých členů a likvidací jejich vlastního klienta vůbec nic.

Uteklo více než dvacet let a svět již sice není devadesátková džungle, jako bývala, ale k dobrému se změnilo příliš málo.

Jednou jsme projížděli s malým Honzíkem tím ukradeným golfovým hřištěm v Cihelnách a dětskou řečí jsem mu vyprávěl, jak tatínek moc pracoval, aby to všechno bylo a vše patřilo hodnému a poctivému pánovi, než přišli zloději a všechno, celé to údolí, do posledního kousku ukradli. Honzíček se na mě podíval a řekl: „Tatínku, já budu poctivý.“ A je.

To jsou ty formativní chvíle, které vás dělají a pod jejichž vlivem se pak rozhodujete a nějak se snažíte žít a pracovat.

Z Kyjeva jsem odlétal v únoru 2022 pár dní před válkou. Když byl po pár dnech Kyjev téměř obklíčen, volal mi člověk, kterého jsem služebně viděl dvakrát v životě. Mladý major kyjevské kriminálky se mě ptal, zda nevím, kam by mohl poslat do České republiky ženu a malé dítě. Neváhal jsem na vteřinu, jen jsem zjišťoval, kolik jich jsme schopni odvézt. Nakonec jsem prožil s rodinami kyjevských kriminalistů půl roku.

I bez osobní zkušenosti, kterou jsem udělal se všemi, kteří u nás doma žili, všichni normální a slušní lidé víme, kdo je agresor a že se napadenému samozřejmě pomáhá. Žijeme dějiny a jednou v nich bude poznamenáno, že zemička, o které se psalo jako o malém bývalém sovětském satelitu, přiložila mnoho malých kamínků na misku vah, až z nich byl balvan, který bývalý okupant opravdu cítil. Nemyslím si, že by historici zaznamenali jména pomatenců, zrádců a obchodníků se strachem a hloupostí. Mnohem větší cenu má třeba jméno ženy, Lenky Benešové, která každý den války namaluje nějakého opeřence, ptáka, ptáčka a pošle tomu, kdo pošle peníze na pomoc Ukrajině.

Těch malých kamínků a kapek, které rozbíjejí russkou skálu, je hodně – a díky za každou kapičku. 

Co napsat o právu a spravedlnosti? Nic takového není. Je jen tenká neviditelná linie v hlavě a srdci každého jednoho člověka. Osud mi nadělil velké a bolestivé ukazatele, a přesto kolikrát stále tápu a ptám se: Je to dobré a spravedlivé? Ius est art boni et aequi. Právo je prý uměním dobrých a spravedlivých.

Po rozhodnutí komory pozastavit mi výkon advokacie za neuctivé vyjádření o jednom advokátovi – obchodníkovi se strachem – mi psali a volali kolegové advokáti z celé republiky, aby mi vyjádřili podporu. Dorazí vás, když volají lidé, se kterými se soudíte o miliony, a řeknou: „V jednačce s vámi nesouhlasím, ale v tomto stojím za vámi, zachoval jste se správně.“

Česká advokacie vskutku není banda darebáků. Nejlepší seznání, které jsem za 31 let advokacie učinil, je to, že přes všechny rozpory jde o úžasné množství vzdělaných lidí, kterým každodenní rutina stále nevzala smysl a cit pro to, co je dobré a spravedlivé. Je skvělé, když vás po ráně zvednou ze země lidé, kolegové, od kterých to nečekáte.

A jsme na konci – třeba jako u Sama a Froda na konci Dvou věží. „Pane Frodo, na tomto světě ještě existuje dobro a stojí za něj bojovat.“

Je to tak, a dokud to tak máte, má smysl dělat právníka, jedno, zda soudce, advokáta, nebo státního zástupce.  

A úplně nakonec, vždyť ta Samova hláška přece není o právnících, je pro každého slušného člověka.

Text Karla Jelínka vyšel v dubnovém časopise Neovlivní.cz. Pořiďte si předplatné a už vás žádný článek nemine. PŘEDPLATNÉ.

Zdroj náhledové foto: Karel Jelínek